4 Ads 301/2021 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 301/2021- 29 - text 4 Ads 301/2021 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Ing. J. S., zast. JUDr. Václavem Sedlářem, advokátem, se sídlem Údolní 222/5, Brno, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště Brno, se sídlem Veveří 7, Brno, proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 4. 2020, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2021, č. j. 31 Ad 7/2020  44, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Uherské Hradiště ze dne 24. 2. 2020, č. j. X, sp. zn. OSVC/PR/1/20, kterým podle § 104a zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, zamítla žádost žalobce o vrácení přeplatku na pojistném za rok 2019 ve výši 9.540 Kč. [2] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu. Uvedl, že ke dni 31. 8. 1998 byla na jeho konto plátce pojistného připsána předpisy PR 5 a PR 6 částka celkem 22.505.429 Kč a dne 31. 10. 1997 byla z konta plátce pojistného Vojenský opravárenský podnik 014 s. p. (dále též „VOP“) odepsána předpisem PR 5 a PR 6 částka celkem 20.554.432 Kč. Na základě výše uvedeného byly vydány pro žalobce výkazy nedoplatků ze dne 20. 10. 1998, č. j. 4696/98, na částku 19.044.937,92 Kč, ze dne 22. 2. 1999, č. j. 1494/99, na částku 1.215.446 Kč, ze dne 20. 2. 2001, č. j. 2545/01, na částku 4.705.952 Kč a ze dne 21. 5. 2011, č. j. 3528/01, na částku 226.486,92 Kč. Kupní smlouvou ze dne 1. 10. 1997 žalobce nabyl od tehdejšího Fondu národního majetku VOP, avšak tato smlouva nemůže zakládat povinnost žalobce hradit pojistné předepsané tomuto podniku. Žalobce tak ve vztahu k dlužnému pojistnému není právním nástupcem VOP. Dluh na pojistném tedy nebyl dluhem žalobce, ale dluhem VOP. Okresní správa sociálního zabezpečení však bez jakéhokoli rozhodnutí zaevidovala na účet žalobce nedoplatky VOP. Žalobce dále upozornil, že Okresní správa sociálního zabezpečení zapsala na konto žalobce rozdílnou částku, než odepsala z účtu dlužníka. Tím, že žalobci nevystavila platební výměry, ale ihned vydala výkazy nedoplatků (exekuční tituly) odebrala žalobci možnost soudní ochrany a porušila čl. 2 odst. 2, 4 odst. 1, 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. [3] Závěrem žalobce namítl, že podle § 18 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, se právo vymáhat pojistné promlčuje ve lhůtě 10ti let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno. Promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu. Zápisy na kontě plátce pojistného, zapsané bez jeho vědomí a bez vydání platebního výměru, tak jsou promlčeny. Vzhledem k tomu, že předpisy PR 5 a PR 6 byly na konto plátce pojistného zapsány 31. 8. 1998 bez platebního výměru, nemohlo být nikdy vedeno o jejich oprávněnosti žádné správní ani soudní řízení, tedy promlčecí doba nebyla žádným soudním řízením stavěna. [4] Krajský soud v Brně nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl. Námitku žalobce, že na něj nemohla přejít povinnost hradit pojistné předepsané VOP, krajský soud vyhodnotil jako nedůvodnou s tím, že touto otázkou se již zabýval v rozsudku sp. zn. 30 Ca 302/2000, v němž konstatoval, že do souhrnu závazků podniku, které jsou součástí jeho majetku, nepochybně patří povinnosti plynoucí ze sociálního pojištění. Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením ze dne 12. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 164/01, v němž Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že v § 12 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. je výslovně upraven zákonný přechod povinnosti platit pojistné na právního nástupce organizace nebo malé organizace. [5] Krajský soud nevyhověl ani námitce žalobce, že Okresní správa sociálního zabezpečení bez jakéhokoli rozhodnutí zaevidovala na účet žalobce nedoplatky VOP. Poukázal v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2402/2005, a konstatoval, že na žalobce přešla povinnost platit pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Zmínil rozsudek NSS ze dne 25. 4. 2019, č. j. 5 Ads 188/2018  18, podle něhož žalobci byly ve smyslu § 104g odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. jednotlivé dlužné částky předepsány předchozími čtyřmi výkazy nedoplatků a rozsudek téhož soudu ze dne 28. 6. 2011, č. j. 3 Ads 7/2011  48, v němž judikoval, že úkonem, kterým byla vyměřena výše dlužného pojistného v daném právním režimu, může být pouze platební výměr nebo výkaz nedoplatků. Následně krajský soud uzavřel, že žalobci byly jednotlivé dlužné částky předepsány předchozími čtyřmi výkazy nedoplatků. [6] Otázka namítané neplatnosti výkazů nedoplatků pro chybějící zákonné náležitosti byla již předmětem soudního přezkumu v rozsudku sp. zn. 62 Ad 3/2016 následně přezkoumaného rozsudkem NSS ze dne 25. 4. 2019, č. j. 5 Ads 188/2018  18. V těchto rozhodnutích soudy aprobovaly, že výkaz nedoplatků obsahuje veškeré zákonem předepsané náležitosti a celková výše nedoplatku vycházela z částek předepsaných žalobci dříve vydanými výkazy nedoplatků. Krajský soud neshledal důvod se od těchto závěrů odchýlit a upozornil, že v posuzované věci žalobce nebrojí proti rozhodnutí o námitkách proti výkazu nedoplatků podle § 104g odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., ale proti zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku na pojistném za rok 2019. [7] K žalobcem namítanému promlčení práva vymáhat pojistné podle § 18 zákona č. 589/1992 Sb., krajský soud poukázal na závěry uvedené v rozsudku NSS č. j. 5 Ads 188/2018  18, poté popsal dosavadní průběh soudních řízení a konstatoval, že promlčecí doba byla stavěna z důvodu vymáhání pohledávky a z důvodu soudních řízení po dobu minimálně 16 let. Nemohlo tak dojít k promlčení nezaplaceného dluhu na pojistném ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalované. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [8] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel”) kasační stížnost. Uvedl, že podle § 18 zákona č. 589/1992 Sb. se právo vymáhat pojistné promlčuje ve lhůtě deseti let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno. Výkazy nedoplatků by tedy měly být prekludovány v desetileté prekluzivní lhůtě. Promlčení stěžovatel dovozoval z toho, že promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu a předpisy byly na konto plátce pojistného zapsány dne 31. 8. 1998 bez jeho vědomí a platebního výměru. Nemohlo být tedy nikdy vedeno o jejich oprávněnosti či neoprávněnosti správní ani soudní řízení, tedy promlčecí doba nebyla žádným soudním řízením stavěna. Ve skutkově i právně obdobném případu stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2014, č. j. 8 Ad 23/2010  38, že nedoplatky pojistného na zdravotní pojištění jsou promlčeny, resp. prekludovány. Jednalo se také o nedoplatky na pojistném po VOP, předepsané stěžovateli platebním výměrem ze dne 1. 7. 1998, jenž nabyl právní moci dne 29. 7. 1998. Znění § 16 zákona č. 592/1992 Sb. a § 18 zákona č. 589/1992 Sb. bylo až na stanovenou délku promlčecí lhůty zcela totožné. Podle stěžovatele není žádný důvod k rozdílnému přístupu k otázce promlčení, resp. prekluze ve vztahu k pojistnému na zdravotní pojištění a pojistnému na sociální zabezpečení. [9] Stejně jako již v žalobě stěžovatel namítl, že kupní smlouva, na základě níž od tehdejšího Fondu národního majetku nabyl VOP, nemůže zakládat povinnost stěžovatele hradit pojistné předepsané tomuto podniku. Vyjádřil přesvědčení, že ve vztahu k dlužnému pojistnému není právním nástupcem VOP. Podle stěžovatele je placení pojistného na sociální zabezpečení veřejnoprávní povinností, která nemůže být s ohledem na charakter této povinnosti převáděna z povinného subjektu na jinou osobu. Smlouvou o prodeji podniku tak mohou být převedena pouze soukromoprávní práva a povinnosti, ale nikoli již veřejnoprávní povinnosti, např. daňová povinnost, nebo povinnost zaplatit pojistné na sociální zabezpečení. Z tohoto důvodu nemohly být ani z účtu VOP převedeny nedoplatky na účet stěžovatele. Dluh na pojistném na sociální zabezpečení tedy nebyl dluhem stěžovatele, ale dluhem VOP. Okresní správa sociálního zabezpečení bez jakéhokoli rozhodnutí zaevidovala na účet stěžovatele nedoplatky VOP. Proti tomu se stěžovatel nemohl nijak bránit, protože zákon proti tomuto postupu nepřiznává stěžovateli žádný opravný prostředek. V této souvislosti stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu, dle které nezbytnou podmínkou úhrady daňového nedoplatku původního vlastníka novým majitelem nemovitosti je povinnost správce daně vydat novému majiteli rozhodnutí, jímž se stanoví, jaké peněžité plnění se mu ukládá (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 469/98, I. ÚS 313/