4 Ads 77/2021 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 77/2021- 25 - text  4 Ads 77/2021 - 30 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: J. A., zast. JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou, se sídlem Nuselská 499/132, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 5. 2018, č. j. MPSV2018/90408911, sp. zn. SZ/MPSV2018/83407911, a ze dne 10. 5. 2018, č. j. MPSV2018/91924911, sp. zn. SZ/MPSV2018/88676911, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2021, č. j. 4 Ad 12/2018  45, takto: I. Výroky I., II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2021, č. j. 4 Ad 12/2018  45, se zrušují. II. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 10. 5. 2018, č. j. MPSV2018/90408911, sp. zn. SZ/MPSV2018/83407911, a ze dne 10. 5. 2018, č. j. MPSV2018/91924911, sp. zn. SZ/MPSV2018/88676911, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a o žalobě proti rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 10. 5. 2018, č. j. MPSV2018/90408911, sp. zn. SZ/MPSV2018/83407911, a ze dne 10. 5. 2018, č. j. MPSV2018/91924911, sp. zn. SZ/MPSV2018/88676911. IV. V řízení o kasační stížnosti se ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Anitě Pešulové přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 1.300 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Úřad práce České republiky  krajská pobočka pro hlavní město Prahu, Kontaktní pracoviště Praha 8 (dále jen „úřad práce“) rozhodnutím ze dne 21. 3. 2018, č. j. 5488/2018/AAG, sp. zn. UP/210399/2014/HN, podle § 21 odst. 1 a § 44 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), odejmul žalobci ode dne 1. 3. 2018 dávku pomoci v hmotné nouzi příspěvek na živobytí. [2] V odůvodnění rozhodnutí úřad práce uvedl, že žalobci byla do jeho příjmů započítána částka 2.304 Kč odpovídající nevrácené finanční hotovosti ve výši 9.000 Kč, kterou mu poskytl J. V., jakož i částka 600 Kč odpovídající hodnotě stravy vyčíslené žalobcem, kterou obdržel od svých přátel. Částka živobytí pak podle § 24 odst. 1 písm. f) zákona o pomoci v hmotné nouzi dosahuje výše 2.200 Kč, tedy existenčního minima, neboť žalobce pobírá příspěvek na živobytí déle než šest kalendářních měsíců a kromě dalších skutečností není ani osobou, která vykonává veřejnou službu v rozsahu alespoň 20 hodin v kalendářním měsíci. Jelikož tedy v rozhodném období příjem žalobce v celkové výši 2.904 Kč převyšoval částku jeho živobytí ve výši 2.200 Kč, nemá podle § 21 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi nárok na příspěvek na živobytí, který mu tak musel být odejmut ode dne 1. 3. 2018. [3] Žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 5. 2018, č. j. MPSV2018/90408911, sp. zn. SZ/MPSV2018/83407911, podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), odvolání zamítl a rozhodnutí úřadu práce potvrdil. [4] Podle závěru žalovaného se žalobci nepodařilo věrohodným způsobem prokázat, že částka 9.000 Kč, kterou obdržel od J. V., představovala zápůjčku podle § 2390 občanského zákoníku, a proto musela být tato finanční výpomoc považována za bezúplatný příjem, který se podle § 7 odst. 2 písm. m) zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o životním a existenčním minimu“), započítává do příjmů rozhodných pro posouzení nároku na příspěvek na živobytí. Oproti úřadu práce navíc žalovaný učinil závěr, že v tomto směru měl být započítán příjem ve výši 9.000 Kč, a nikoliv jen ve výši 2.304 Kč, neboť žalobce žádným věrohodným způsobem neprokázal ani vrácení části finanční hotovosti, kterou mu poskytl J. V. [5] V návaznosti na rozhodnutí o odejmutí příspěvku na živobytí vydal úřad práce rozhodnutí ze dne 3. 4. 2018, č. j. 6029/2018/AAG, sp. zn. UP/232977/2015/HN, kterým podle § 33 odst. 2 a § 44 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi odejmul žalobci ode dne 1. 3. 2018 také dávku pomoci v hmotné nouzi doplatek na bydlení, neboť podmínkou nároku na tuto dávku je získání nároku na příspěvek na živobytí, který však zanikl. Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 5. 2018, č. j. MPSV2018/91924911, sp. zn. SZ/MPSV2018/88676911, bylo podle § 90 odst. 5 správního řádu rovněž toto odvolání zamítnuto a rozhodnutí úřadu práce potvrzeno. [6] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 12. 2. 2021, č. j. 4 Ad 12/2018  45, žalobu proti uvedeným dvěma rozhodnutím o odvolání zamítl (výroky I. a II.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a ustanovené zástupkyni žalobkyně přiznal odměnu za zastupování (výrok IV.). [7] V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že správní orgány obou stupňů náležitým způsobem stanovily částku živobytí žalobce a posoudily sporné otázky. Ze správního spisu totiž nevyplývá, že by žalobce vykonával veřejnou službu, a proto správní orgány náležitě aplikovaly ustanovení § 24 odst. 1 písm. f) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Své tvrzení o tom, že poskytnutá částka byla zápůjčkou, žalobce nijak neprokázal, neboť předložil jen své čestné prohlášení, což nelze považovat ani za smlouvu o zápůjčce, ani za potvrzení dluhu pro věřitele. K poskytnutému jídlu městský soud uvedl, že ačkoliv jde o naturální plnění, je dodání potravin od přátel příjmem, který je nutno vyčíslit a započítat pro účely výpočtu dávek pomoci v hmotné nouzi. Ostatně i samotná sociální dávka může být vyplácena prostřednictvím poukázek na konkrétní zboží. Jak příjem, tak dávka proto mohou mít naturální podobu. [8] Městský soud dále odmítl provést žalobcem navrhovaný důkaz zvukovým záznamem z jednání mezi ním a pracovnicí úřadu práce. Ze správního spisu totiž nevyplývá, že by žalobce finanční výpomoc od J. V. označil za dar, naopak vždy se o ní zmiňoval jako o půjčce. Podle závěru správních orgánů však žalobce neprokázal, že se skutečně o zápůjčku jednalo. Tato skutečnost nemůže být doložena jeho jednáním s úřadem práce, a proto by bylo bezpředmětné provádět důkaz zvukovým záznamem z jeho průběhu. Vyčíslení hodnoty potravin vyplývá z jiných podkladů založených ve správním spise a ze strany správních orgánů se jedná o korektní postup. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [9] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost. V jejím doplnění učiněném v měsíční lhůtě stanovené ve výzvě soudu uvedl, že tak činí z důvodů uvedených v ustanoveních § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [10] Stěžovatel konkrétně namítl, že městský soud nesprávně stanovil částku jeho živobytí ve výši existenčního minima, k čemuž došlo kvůli pobírání příspěvku na živobytí déle než 6 měsíců a nevykonávání veřejné služby v rozsahu alespoň 20 hodin měsíčně. Stěžovatel však zpochybňuje ústavnost institutu veřejné služby, neboť se domnívá, že jeho začlenění do právního řádu bylo provedeno v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 1/12. V podrobnostech stěžovatel odkázal na argumenty uvedené v kasační stížnosti, o níž je vedeno řízení pod sp. zn. 6 Ads 367/2020 týkající se snížení příspěvku na živobytí z částky životního minima (3.410 Kč měsíčně) na částku existenčního minima (2.200 Kč měsíčně). [11] Stěžovatel rovněž odmítá způsob, jakým se městský soud vypořádal s otázkou finanční podpory poskytnuté mu J. V. Poukázal na skutečnost, že v předchozích obdobích, kdy mu byly sociální dávky ještě přiznávány (konkrétně od září 2017), postačovalo úřadu práce vždy čestné prohlášení J. V. Navíc pro smlouvu o zápůjčce občanský zákoník nestanoví žádnou formu, takže může být uzavřena písemně, ústně nebo konkludentně. Neníli smlouva o zápůjčce uzavřena v písemné formě, mohou se strany dohodnout, že se převzetí předmětu zápůjčky potvrdí vystavením dlužního úpisu. Za takový dlužný úpis je možné považovat i čestné prohlášení. Podstatou příslušné smlouvy bylo, že stěžovatel jako právní laik se s J. V. dohodl na přenechání prostředků k zaplacení nájmu a služeb s tím spojených do doby, než mu budou úřadem práce vyplaceny dávky pomoci v hmotné nouzi, aby se nedostal do prodlení s placením nájmu. Stěžovatel se přitom zavázal tyto prostředky vrátit. Správní orgány obou stupňů i městský soud tak dospěly k nesprávnému závěru, že se jednalo o bezúplatný příjem, a nikoli o zápůjčku. Pokud by za něho nájem nezaplatil J. V., musel by si půjčit od někoho jiného, pokud