4 As 322/2020 — Nejvyšší správní soud

4 As 322/2020- 83 - text 4 As 32/2020 - 92 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: M. V., proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, zast. JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Safety Real, fond SICAV, a.s., se sídlem Křižíkova 213/44, Praha 8, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5. 2017, č. j. MHMP 707142/2017, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2020, č. j. 8 A 95/2017 - 135, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Žalobce požádal dne 4. 10. 2016 žalovaného o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), o tom, kdo je skutečným majitelem společnosti Safety Real, investiční fond a.s., (nyní Safety Real, fond SICAV, a.s., dále také jen „dotčená osoba“), jakožto jediného akcionáře společnosti BOHEMIANS REAL, a.s. (dále jen „společnost BOHEMIANS REAL“), od níž měl žalovaný odkoupit stadion Ďolíček. [2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 11. 2016, č. j. MHMP 2046734/2016, žalobcovu žádost o informace odmítl podle § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím z důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) a § 9 odst. 1 téhož zákona. Uvedl, že společnost BOHEMIANS REAL výslovně odmítla poskytnutí požadované informace žalobci a požadovanou informaci považuje též za obchodní tajemství. K odvolání žalobce Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 16. 1. 2017, č. j. MV-117686-15/ODK-2016, uvedené rozhodnutí žalovaného zrušilo. Dospělo totiž k závěru, že důvody k odmítnutí žádosti o informaci podle citovaných ustanovení nebyly dány. Společnost BOHEMIANS REAL souhlas s poskytnutím požadované informace učinila konkludentně [Zastupitelstvo hlavního města Prahy totiž usnesením ze dne 31. 3. 2016 č. 15/10 (dále jen „usnesení č. 15/10“) podmínilo uzavření smlouvy vedoucí ke koupi nemovitých věcí zveřejněním konečného vlastníka kupovaných nemovitých věcí, přičemž tím, že v nynějším případě společnost BOHEMIANS REAL žalovanému poskytla informaci o konečném vlastníku (akcionářích svého akcionáře) stadionu Ďolíček, přistoupila na podmínky usnesení č. 15/10, a dala tak konkludentně souhlas k jejich zveřejnění]. Požadovaná informace není ani obchodním tajemstvím podle § 504 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jelikož není konkurenčně významnou a ocenitelnou skutečností. Ministerstvo vnitra také žalovanému vytklo, že jako s dotčenými osobami nejednal nejen s vlastníkem nemovitostí, ale i s konečnými vlastníky (akcionáři akcionáře) společnosti BOHEMIANS REAL. To považoval za vadu řízení, jež by sama o sobě vedla ke zrušení rozhodnutí o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace. [3] Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 6. 3. 2017, č. j. MHMP336496/2017, znovu žalobcovu žádost o informace odmítl. Učinil tak opět z důvodů podle § 11 odst. 2 písm. a) a § 9 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Poukázal přitom na usnesení Zastupitelstva hlavního města Prahy ze dne 26. 1. 2017, č. 23/19 (dále jen „usnesení č. 23/19“), kterým byl schválen návrh smlouvy o smlouvě budoucí na nájem nemovitých věcí týkajících se fotbalového stadionu Ďolíček, v němž byla podmínka zveřejnění konečného vlastníka považována za splněnou tím, že byla poskytnuta důvěrně pouze ve vztahu k městu (resp. Zastupitelstvu hlavního města Prahy), nikoliv zveřejněna obecně. [4] K odvolání žalobce Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 12. 4. 2017, č. j. MV-117686-23/ODK-2016, toto rozhodnutí žalovaného opět zrušilo. Vyslovilo, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, neboť neodůvodňuje, proč podmínku „zveřejnění konečného vlastníka všech kupovaných nemovitostí“ obsaženou v usnesení č. 15/10 vykládá tak, že zveřejněním se myslí pouhé předání informace žalovanému a umožnění členům Zastupitelstva hlavního města Prahy seznámit se s ní při zachování důvěrnosti. Uložilo proto žalovanému tuto okolnost v novém rozhodnutí objasnit. Dále žalovanému uložilo vysvětlit, proč usnesení č. 23/19, resp. jeho důvodovou zprávu, interpretuje tak, že na jejím základě odpadla podmínka pro koupi předmětných nemovitostí v podobě zveřejnění konečného vlastníka společnosti prodávajícího. Současně ministerstvo vnitra uvedlo, že „ze skutečnosti, že smlouva byla uzavřena, nelze pro účel tohoto řízení dovozovat, že ZHMP změnilo svou vůli podmínit její uzavření zveřejněním konečného vlastníka, anebo že tuto podmínku interpretovalo uvedeným způsobem.“ Ministerstvo vnitra vyslovilo i to, že „dále je třeba, aby v případě, že smlouva o koupi nemovitostí podle usnesení ZHMP č. 15/10 ze dne 31. 3. 2016 byla uzavřena, povinný subjekt vyjasnil, zda a jak by taková okolnost měla dopad na podmínku zveřejnění konečného vlastníka nemovitostí ve vztahu k uplatnění některého ze zákonných důvodů odmítnutí žádosti o informace.“ Ministerstvo vnitra žalovanému opětovně vytklo, že nejednal jako s dotčenými osobami jednak s vlastníkem nemovitostí (kterým se po výmazu BOHEMIANS REAL z obchodního rejstříku následně stala dotčená osoba na základě projektu rozdělení odštěpením sloučením se společností BOHEMIANS REAL – poznámka soudu) a také se skutečnými (konečnými) vlastníky uvedené společnosti. Nakonec ministerstvo vnitra žalobce upozornilo, že v případě, že by žalovaný opět rozhodl v rozporu s právním názorem odvolacího orgánu, může podat přímo proti jeho rozhodnutí žalobu ke správnímu soudu. [5] Žalovaný následně v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) opět odmítl žalobcovu žádost o informace z důvodů podle § 11 odst. 2 písm. a) a § 9 zákona o svobodném přístupu k informacím. [6] Žalobce tudíž podal proti napadenému rozhodnutí žalobu u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který rozsudkem ze dne 7. 12. 2017, č. j. 8 A 95/2017 - 69, zrušil napadené rozhodnutí a nařídil žalovanému požadované informace poskytnout. Dospěl totiž k závěru, že žalovaný opakovaně ve svých rozhodnutích uváděl takové důvody pro odmítnutí žádosti o informace, které Ministerstvo vnitra opakovaně vyloučilo. Nerespektoval tedy závazný právní názor Ministerstva vnitra obsažený ve zrušujících rozhodnutích. Žádné jiné důvody pro odmítnutí žádosti přitom žalovaný neuvedl a ani z kontextu případu nebylo možno seznat, že by takové jiné důvody existovaly. [7] Žalovaný podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Nejvyšší správní soud o ní rozhodl rozsudkem ze dne 11. 10. 2019, č. j. 4 As 18/2018 - 59 (dále také jen „zrušující rozsudek“), kterým posledně uvedený rozsudek městského soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Shledal jej totiž nepřezkoumatelným v části týkající se aplikace § 16 odst. 4 (nyní § 16 odst. 5) zákona o svobodném přístupu k informacím, podle něhož je soud oprávněn přímo rozhodnout ve věci a nařídit povinnému subjektu poskytnout požadované informace. Městský soud totiž neučinil přezkoumatelnou úvahu, zda v daném případě byly splněny podmínky pro aplikaci daného ustanovení ve světle rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2006, č. j. A 2/2003 - 73, a ze dne 24. 3. 2010, č. j. 1 As 8/2010 – 70. Podle nich je postup podle § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím obecně možný pouze v případě, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Současně ale v případě, že by správní orgány vydávaly opakovaně nepřezkoumatelná rozhodnutí se zřejmým cílem vyhnout se poskytnutí informací, by městský soud mohl postupovat podle § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím navzdory nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí a poskytnutí informace sám povinnému subjektu nařídit. Nejvyšší správní soud v uvedeném zrušujícím rozsudku dále shledal, že městský soud sám neposoudil důvody pro případné odmítnutí poskytnutí informací, tedy neuvedl, proč jde v daném případě o informace, které by měly být bez dalšího poskytnuty, a pouze stručně vyslovil, že z kontextu věci nevyplývá, že by nějaké zákonné důvody pro odmítnutí žádosti žalobce existovaly. Nevzal přitom v potaz poukaz Ministerstva vnitra a dotčené osoby na ochranu soukromí (osobních údajů) konečných vlastníků (což mohlo představovat případný jiný důvod pro odmítnutí žádosti o informace). Nejvyšší správní soud také městskému soudu vytkl, že jako potenciální osoby zúčastněné na řízení nevyrozuměl konečné vlastníky společnosti BOHEMIANS REAL (zveřejnění jejich identity se požadované informace týkají) ani společnost BOHEMIANS REAL, která ale byla v mezidobí k 8. 1. 2019 vymazána z obchodního rejstříku. II. [8] Mě