4 Azs 149/2020 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 149/2020- 64 - text 4 Azs 149/2020 - 69 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: V. P. zast. Mgr. Viktorem Klímou, advokátem, se sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2020, č. j. 6 A 99/2019  38, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Viktoru Klímovi, advokátovi, se sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 8.228 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalobce podal u Městského soudu v Praze žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu, který spatřoval v tom, že žalovaný nejméně od 15. 4. 2019 žalobci nevydal průkaz o povolení k trvalému pobytu, a to i přesto, že rozhodnutím ze dne 28 3. 2019, č. j. MV11636220/OAM2017, (oznámeným žalobci dne 15. 4. 2019) vyhověl žádosti žalobce a přiznal mu podle § 8 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, status osoby bez státní příslušnosti v smyslu Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti, která pro Českou republiku vstoupila v platnost dne 17. 10. 2004 a byla publikována pod č. 108/2004 Sb. m. s. (dále též „Úmluva“). Žalobce poukázal na závěry uvedené v rozsudku NSS ze dne 12. 3. 2019, č. j. 4 Azs 365/2018  74, dle kterého žádost o určení právního postavení osoby bez státní příslušnosti zakládá oprávnění setrvat na území do pravomocného vyřízení věci. Navázal, že by bylo zcela absurdní, aby žalobce na území pobýval oprávněně na základě své žádosti a plným vyhověním této žádosti by oprávnění k pobytu pozbyl. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, se na něj nevztahuje, neboť je z jeho působnosti vyloučen v souladu s § 2 tohoto zákona, neboť pobývá na území v souladu se zákonem o azylu. Pobytovou situaci žalobce je tudíž třeba řešit v režimu zákona o azylu, nikoli v běžném cizineckém režimu podle zákona o pobytu cizinců. Na základě systematického výkladu právní úpravy zákona o azylu a čl. 31 Úmluvy žalobce vyjádřil přesvědčení, že pokud osoba bez státní příslušnosti pobývá na území oprávněně, nelze ji z území vyhostit. S ohledem na výše uvedené má žalobce za to, že je oprávněn k pobytu na území České republiky a měl mu být vydán průkaz o povolení k pobytu. Z výše uvedeného rozsudku NSS žalobce dovodil, že je třeba v posuzované věci postupovat analogicky jako u řízení o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky. Na žalobce je tudíž třeba hledět stejně jako na žadatele o udělení mezinárodní ochrany, kterému bylo v jeho žádosti zcela vyhověno. Žalobce je tudíž oprávněn na území nejen setrvat, ale také na něm trvale pobývat. [2] Žalobce dále poukázal na materiální podobnost právního postavení uprchlíka a osoby bez státní příslušnosti. Jedná se v obou případech o statusy mezinárodním právem zakotvené v příslušných úmluvách, kdy osoba, jež je uprchlíkem ve smyslu mezinárodního práva, je oprávněna požívat v České republice práva azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu a návazně v souvislosti s § 76 téhož zákona trvalého pobytu ve smyslu zákona o pobytu cizinců. Žalobce upozornil, že Evropská úmluva o státním občanství v § 6 odst. 4 písm. b) řadí osoby bez státní příslušnosti a osoby se statusem uprchlíka do jedné kategorie. Uzavřel, že žalovaný měl z moci úřední vydat žalobci průkaz o povolení k pobytu za stejných podmínek jako azylantovi, a to se stejnou dobou platnosti. Neučinilli tak, dopustil se vůči žalobci nezákonného zásahu. [3] Městský soud v Praze nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl. Konstatoval, že vymezení postavení osob bez státní příslušnosti lze dovodit z § 1 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, ve spojení s § 2 téhož zákona. Městský soud následně dovodil, že na žalobce se vztahuje zákon o pobytu cizinců, neboť nesplňuje žádnou z výlukových podmínek vymezených v § 2 zákona o pobytu cizinců. Ani Úmluva výslovně nestanoví povinnost přiznat osobám bez státní příslušnosti pobytové oprávnění. Z toho, že Úmluva zajišťuje chráněným osobám řadu práv, která však mohou být účinně využívána, máli osoba zároveň upraven pobytový status na území, městský soud dovodil, že určité pobytové oprávnění má být osobám bez státní příslušnosti přiznáno. Aby bylo možné posoudit, zda tímto určitým pobytovým oprávněním musí být povolení k trvalému pobytu, jak namítá žalobce, je třeba přiblížit a zohlednit obsah těchto Úmluvou přiznaných práv. K tomu městský soud odkázal na generální klauzuli zakotvenou v čl. 7 odst. 1 Úmluvy a konstatoval, že závazek poskytnout osobám bez státní příslušnosti minimálně stejné zacházení, jaké se poskytuje cizincům obecně, je dostatečně promítnut v okolnosti, že se na postavení osob bez státní příslušnosti použijí ustanovení zákona o pobytu cizinců. Tento zákon upravuje několik druhů pobytových oprávnění a městský soud neshledal, že vízum za účelem strpění, které bylo uděleno žalobci, je oprávněním neobvyklým, a že by ho nebylo možné z hlediska právního postavení považovat za formu „zacházení, jaké se poskytuje cizincům obecně“ ve smyslu Úmluvy. Byť je vízum za účelem strpění nejnižším a nejméně stabilním pobytovým povolením, a byť je standard práv osob spojených s jejich strpěním na území České republiky oproti ostatním pobytovým režimům nižší, stále se jedná o běžný pobytový režim, který je poskytován cizincům zcela obvykle. Těmto cizincům navíc není bráněno, aby v budoucnu, po splnění podmínek předpokládaných zákonem o pobytu cizinců, požádali o vyšší pobytové oprávnění, což se ostatně v praxi zcela obvykle děje. S ohledem na uvedené dospěl městský soud k závěru, že žalovaný dostál své povinnosti poskytnout osobám bez státní příslušnosti minimálně stejné zacházení, jaké se v České republice poskytuje cizincům obecně. [4] Městský soud v Praze dále porovnal obsah Úmluvy s obsahem Úmluvy o právním postavení uprchlíků a dospěl k závěru, že v případě osob bez státní příslušnosti chybí prvek hrozby pronásledování, proto dle mínění soudu není nezbytné volit totožnou vysokou formu ochrany, jaká je zajištěna uprchlíkům. Závazek chránit osoby ve smyslu Úmluvy není v právní úpravě výslovně specifikován, jako je tomu u azylantů a osob požívajících doplňkové ochrany. Česká republika tuto ochranu poskytuje v nižším standardu, nežli je tomu u osob chráněných Úmluvou o právním postavení uprchlíků, a pro projednávaný případ je podstatné, že Česká republika na rozdíl od azylantů a osob požívajících doplňkové ochrany neposkytuje osobám bez státní příslušnosti oprávnění k trvalému pobytu ze zákona. Podle názoru městského soudu má odlišný postup správních orgánů vůči oběma porovnávaným skupinám cizinců rozumný smysl, neboť je projevem odlišností obou Úmluv, a městský soud nemá za to, že by tímto odlišným přístupem bylo nezákonně zasaženo do žalobcových práv. [5] Z judikatury Nejvyššího správního soudu, na kterou žalobce odkazuje (např. rozsudek ze dne 22. 11. 2012, č.j. 6 Ads 67/2012  37), podle městského soudu vyplývá, že Nejvyšší správní soud v tomto i dalších žalobcem odkazovaných rozhodnutích pouze obecně vyjádřil svůj náhled na povinnost zajistit stabilní postavení osobám bez státní příslušnosti i po skončení řízení o žádosti; ze stanoviska Nejvyššího správního soudu však nelze dovodit ničeho o tom, že by toto stabilní postavení mělo být zajištěno formou udělení povolení k trvalému pobytu ex officio, jak žalobce požaduje v žalobě. Podle názoru městského soudu takové stabilní postavení nemusí nezbytně zahrnovat uznání stejného pobytového oprávnění, jaké je přiznáváno azylantům a osobám požívajícím doplňkové ochrany. [6] Skutečnost, že na žalobce se v průběhu řízení o žádosti o přiznání statutu osoby bez státní příslušnosti hledělo jako na žadatele o udělení mezinárodní ochrany, městský soud nepovažoval za relevantní pro právní posouzení postavení žalobce po skončení řízení. Důvod, proč bylo v řízení o žalobcově žádosti postupováno podle § 8 písm. d) zákona o azylu, je totiž ryze praktický, kdy zákonodárce tento postup zvolil proto, že neměl za vhodné s ohledem na malé množství takových žádostí vytvářet speciální řízení [viz důvodová zpráva vládního návrhu zákona č. 314/2015 Sb., který zakotvil § 8 písm. d) zákona o azylu, z níž vyplývá, že vzhledem k vzácnosti řízení o žádostech podle Úmluvy se předpokládá použití mechanismů řízení ve věci mezinárodní ochrany]. Je pravdou, že zvolené řešení s sebou pro spr