4 Azs 272/2020 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 272/2020- 52 - text 4 Azs 272/2020 - 58 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: S. B., zast. Mgr. Bc. Milanem Janákem, advokátem, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1844/28, Brno, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem Masarykova 930/27, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 7. 2020, č. j. KRPU-45507-94/ČJ-2020-040022-SV-ZZ, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 7. 2020, č. j. 41 A 14/2020 - 51, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 7. 2020, č. j. 41 A 14/2020 - 51, se zrušuje. II. Rozhodnutí žalované ze dne 1. 7. 2020, č. j. KRPU-45507-94/ČJ-2020-040022-SV-ZZ, se zrušuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti. IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Bc. Milanu Janákovi, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti v částce 6.800 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. [1] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím prodloužila dobu zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění podle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), stanovenou jejím rozhodnutím ze dne 1. 4. 2020, č. j. KRPU-45507-58/ČJ-2020-040022-SV-ZZ (dále jen „rozhodnutí o zajištění“), o 60 dnů. II. [2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl. [3] Krajský soud především nepřisvědčil žalobní námitce, že žalovaná pochybila tím, že žalobce zajistila podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců za účelem správního vyhoštění, resp. prodloužila jeho zajištění, ačkoliv do té doby nebylo skončeno řízení o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany podané v Polské republice vedené podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“). [4] Krajský soud připomněl, že žalobce jako žadatel o mezinárodní ochranu v jiném členském státě Evropské unie byl nejprve správně zajištěn podle § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců za účelem předání do členského státu příslušného k rozhodnutí o jeho žádosti podle nařízení Dublin III. Teprve poté, co žalobce podáním žádosti o dobrovolný návrat do Ruské federace dne 12. 3. 2020 vzal konkludentně zpět svou žádost o mezinárodní ochranu, nastala situace předvídaná v čl. 19 odst. 3 větě první nařízení Dublin III, žalovaná zahájila řízení ve věci správního vyhoštění žalobce (přičemž rozhodnutí o správním vyhoštění je podle § 123a zákona o pobytu cizinců předpokladem pro úhradu nákladů spojených s dobrovolným návratem) a žalobce byl zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců za účelem správního vyhoštění. Skutečnost, že je souběžně vedeno řízení podle nařízení Dublin III jiným orgánem, než žalovanou není podle krajského soudu překážkou zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění. Řízení podle nařízení Dublin III totiž musí být řádně ukončeno v souladu s čl. 19 odst. 3 větou první tohoto nařízení, skončí tedy až poté, co žalobce reálně opustí území členských států Evropské unie. Doposud neskončené řízení podle nařízení Dublin III proto krajský soud nepovažoval s ohledem na žalobcem učiněné konkludentní zpětvzetí žádosti o mezinárodní ochranu za překážku bránící zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění ani samotné realizaci správního vyhoštění formou dobrovolného návratu do země původu (o který žalobce sám požádal). Účel zajištění tedy byl potenciálně možný. Krajský soud rovněž odmítl argumentaci žalobce, že jeho dobrovolný návrat měl být realizován podle § 54a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), neboť ten se na něj nevztahoval, jelikož nepožádal v České republice o udělení mezinárodní ochrany. [5] Krajský soud dále dospěl k závěru, že žalovaná dostatečně zjistila, zda je realizace správního vyhoštění žalobce alespoň potenciálně možná, získala pro tento závěr dostatek podkladů a v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně popsala své úvahy i skutkové a právní okolnosti, z nichž vycházela při rozhodování. Nenastala tudíž podle krajského soudu situace předvídaná čl. 15 odst. 4 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“) a žalovaná nepochybila, rozhodla-li o prodloužení žalobcova zajištění namísto jeho propuštění na svobodu. Krajský soud také pro úplnost vysvětlil, že žalovaná spolupracuje na realizaci žalobcova dobrovolného návratu s Ministerstvem vnitra, přičemž primárně se tyto správní orgány snažily zajistit vycestování žalobce do země jeho původu (do Ruské federace) a teprve po sdělení žalobce, že vycestuje i do jiné země, která by mu umožnila vstup do země jeho původu, začaly tyto zjišťovat i lety do Běloruska. III. [6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní napadá rozsudek krajského soudu (dále jen „napadený rozsudek“) z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil jak napadené rozhodnutí, tak i výrok I. napadeného rozsudku. [7] Stěžovatel je přesvědčený o tom, že žalovaná pochybila při zjišťování skutkového stavu, přičemž toto pochybení mohlo ovlivnit zákonnost jejího rozhodnutí a pro tuto vadu měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit. Žalovaná i krajský soud rovněž dospěly k nesprávnému závěru o možnosti jeho zajištění za účelem správního vyhoštění, resp. prodloužení tohoto zajištění, v situaci, kdy s ním probíhalo řízení o jeho předání do státu příslušného k posouzení podané žádosti o mezinárodní ochranu podle nařízení Dublin III. Nezákonným napadeným rozhodnutím tudíž bylo zasaženo do stěžovatelova práva na osobní svobodu. [8] Stěžovatel má za to, že poté, co Česká republika požádala v souladu s nařízením Dublin III jiný členský stát o jeho přijetí zpět, nebylo již možné jej zajistit za účelem správního vyhoštění, neboť toto vyhoštění nebylo možné realizovat. Zajištění je přitom podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, zákonné pouze tehdy, pokud existuje reálný předpoklad toho, že se podaří naplnit jeho účel. [9] Nařízení Dublin III podle stěžovatele rozlišuje mezi cizinci, o jejichž žádosti již bylo rozhodnuto (nejsou již považováni za žadatele) a těmi, o jejichž žádosti doposud rozhodnuto nebylo. Podle čl. 18 odst. 1 nařízení Dublin III je členský stát příslušný podle tohoto nařízení povinen a) převzít žadatele, který podal žádost v jiném členském státě; b) přijmout zpět žadatele, jehož žádost se posuzuje a který učinil žádost v jiném členském státě nebo který se nachází na území jiného členského státu bez povolení k pobytu; c) přijmout zpět státního příslušníka třetí země nebo osobu bez státní příslušnosti, jejíž žádost se posuzuje a která vzala svou žádost zpět a učinila žádost v jiném členském státě, nebo která se nachází na území jiného členského státu bez povolení k pobytu; d) přijmout zpět státního příslušníka třetí země nebo osobu bez státní příslušnosti, jejíž žádost zamítl a která učinila žádost v jiném členském státě, nebo která se nachází na území jiného členského státu bez povolení k pobytu. [10] Stěžovatel se na území České republiky nacházel neoprávněně; v jeho případě tedy šlo o situaci uvedenou v čl. 18 odst. 1 písm. b) – d) nařízení Dublin III (v závislosti na tom, v jakém stavu byla stěžovatelova žádost o udělení mezinárodní ochrany podaná v Polské republice). Jakým způsobem má postupovat členský stát, na jehož území se nachází osoba bez oprávnění k pobytu, která ale v jiném členském státě Evropské unie požádala o mezinárodní ochranu, stanoví čl. 24 nařízení Dublin III. V zásadě má členský stát dvě možnosti, a to buď požádá jiný členský stát o přijetí dotyčné osoby zpět ve lhůtách stanovených v čl. 24 odst. 2 tohoto nařízení, nebo umožní dotyčnému podat novou žádost o mezinárodní ochranu na svém území; tyto dvě možnosti se týkají situací uvedených v čl. 18 odst. 1 písm. b) a c) nařízení Dublin III. Podle stěžovatele byla Česká republika povinna postupovat tímto způsobem i tehdy, pokud by byl správný výklad krajského soudu, že podání žádosti o dobrovolný návrat představuje konkludentní zpětvzetí žádosti o udělení mezinárodní ochrany podané v jiném členském