5 Afs 72/2020 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 72/2020- 49 - text 5 Afs 72/2020 - 57 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nevyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Puč s.r.o., se sídlem V Chotejně 1267/1, Praha 10, zast. advokátkou Mgr. Bohdanou Novákovou, se sídlem Čáslavská 8, Praha 3, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, č. j. 11 Af 27/2017 – 165, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud”), kerým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 5. 2017, č. j. 1759-8/2017-900000-304.8; tímto rozhodnutím byla stěžovateli pravomocně vyměřena daň z lihu za zdaňovací období září 2015 ve výši 547 485 Kč. [2] V uvedené věci rozhodoval městský soud opakovaně poté, kdy byl rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2019, č. j. 5 Afs 55/2018 – 84 ke kasační stížnosti žalovaného zrušen jeho rozsudek ze dne 2. 2. 2018, č. j. 11 Af 27/2017 – 119. Nejvyšší správní soud shledal první rozsudek městského soudu nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, neboť městský soud učinil závěr o tom, že stěžovateli nesvědčilo postavení skladovatele ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, aniž by se řádně zabýval veškerými skutečnostmi, které z napadeného rozhodnutí žalovaného vyplývaly; své závěry rovněž učinil v rozporu s konstantní judikaturou NSS, na kterou žalovaný odkazoval jak v napadeném rozhodnutí, tak ve vyjádření k žalobě, aniž by přitom městský soud odůvodnil, proč z této judikatury vybočil a na základě čeho dospěl k jinému závěru. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že závěr, k němuž městský soud dospěl, nemá oporu ve spise; k závěru o postavení stěžovatele jakožto plátce daně správní orgány nedospěly pouze na základě prosté existence nájemního vztahu bez dalšího, jak tvrdil městský soud. Nejvyšší správní soud rovněž poukázal na určité vnitřní napětí či rozpornost v odůvodnění rozsudku; na jednu stranu soud tvrdil, že žalovaný vycházel pouze z existence nájemního vztahu, na stranu druhou jako nedůvodné shledal veškeré žalobní námitky stěžovatele týkající se celého průběhu dokazování. Jinými slovy aproboval, že správní orgány zjišťovaly ostatní relevantní skutečnosti, které náležitě hodnotily a které žalovaný vzal za základ svého rozhodnutí. Zásadně pak Nejvyšší správní soud odmítl konstrukci městského soudu, který označil za faktickou překážku, kterou vzal ve věci za rozhodnou to, že stěžovatel neměl faktický přístup k předmětu vlastního nájmu z důvodu, že nedisponoval (dle svého tvrzení) klíči. Již z uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud rozsudek městského sodu zrušil, aniž by se zabýval otázkou samotných odběrů vzorků; postup žalovaného v této otázce městský soud aproboval. [3] Městský soud vázán právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku NSS sp. zn. 5 Afs 55/2018 opětovně přezkoumal rozhodnutí žalovaného v rozsahu uplatněných žalobních námitek, žalobu shledal nedůvodnou a zamítl ji. [4] Městský soud s odkazem na četnou judikaturu NSS předně konstatoval, že za skladovatele ve smyslu zákona o spotřebních daních může být považován i ten, kdo má daní zatížené zboží pouze v detenci, a to zejména tehdy, není-li zjištěna osoba, která by zboží skladovala „kvalifikovaným“ způsobem. K pojmu „skladování“ s odkazem na judikaturu poté mětský soud shrnul, že skladovatelem je v prvé řadě skladovatel „skutečný“, tedy ten, kdo má k výrobkům určitý kvalifikovaný vztah. Je to tedy taková osoba, která výrobky fakticky uskladnila, má úmysl je uchovávat, zajistit před znehodnocením, odcizením apod., za současného předpokladu, že výrobky fakticky ovládá, tedy je ve vztahu k nim detentorem; pokud zde taková osoba není, je skladovatelem „prostý“ detentor, tedy osoba, který výrobky fakticky neuskladnila, nemusela nutně o jejich existenci vědět, neměla úmysl výrobky uchovávat apod., nicméně fakticky výrobky ovládala. Dále poukázal na to, že prostý detentor je určován v pořadí směrem od osoby, u níž je existence detenčního práva k výrobkům nejvíce pravděpodobná, tj. postupně podnájemce, nájemce a následně vlastník skladovacích prostor. Městský soud současně poukázal na to, že správnost závěru o postavení stěžovale jakožto skladovatele zboží a tudíž i plátce spotřební daně, v podstatě vyplynula z právního názoru vysloveného ve zrušujícím rozsudku NSS, kterým je městský soud vázán. [5] Městský soud akcentoval obsah správního spisu, z něhož vyplývá, že vybrané výrobky (lihoviny) byly uloženy ve dvou kontejnerech umístěných v areálu průmyslových hal určených ke skladování a výrobě, přičemž tyto kontejnery měl pronajaty stěžovatel. Městský soud v této souvislosti poukázal na závěr zrušujícího rozsudku NSS, dle kterého neobstojí argument, že stěžovatel nemohl obsah kontejnerů fakticky ovládat; překážka vstupu do nich totiž nebyla faktickou překážkou, ale toliko překážkou mechanickou, jejímuž odstranění nic nebránilo, tím méně za situace, kdy měl stěžovatel kontejnery v pronájmu a platil pravidleně nájemné. Bylo tedy pouze na něm, aby - mimo jiné i podle nájemní smlouvy - zabezpečil předmět nájmu a užíval jej v souladu s nájemní smlouvou a v souladu se samotným účelem nájmu. Tvrzení, že nájemce nedisponuje klíči od předmětu nájmu, předmět nájmu nikterak nevyužívá, ponechává jej zcela bezprizorní a případně svým chováním umožňuje využívání pronajatých prostor jinými osobami, je nejen poněkud nepravděpodobné, ale především zcela irelevantní. [6] Pokud jde o námitku, že dodatek k nájemní smlouvě, jehož předmětem byl nájem daných kontejnerů, byl uzavřen pouze formálně, kontejnery stěžovatel nikdy neužíval a nadto byl tento dodatek prohlášen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 5. 2017, č. j. 46 C 308/2016 – 79, za absolutně neplatný, protože jej - v postavení pronajímatele - se stěžovatelem uzavřela osoba, která nebyla vlastníkem daných kontejnerů, městský soud neshledal důvodnou. Odkázal na § 8 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, dle kterého je správce daně povinen vycházet ze skutečného obsahu právního jednání, respektive ze skutečného obsahu jiné skutečnosti rozhodné pro správu daní. To v nyní projednávané věci znamená, že rozhodujícím bylo, že stěžovatel v době, kdy lihoviny musely být do kontejnerů uloženy a kdy v nich byly nalezeny, materiálně jednal jako subjekt domnívající se, že mu ke kontejnerům svědčí nájemní právo a tudíž zde existuje určitý právní vztah, přestože následně byla nájemní smlouva prohlášena za neplatnou. [7] Nedůvodnými městský soud shledal též námitky, že celní úřad a žalovaný porušili ustanovení o řízení, jestliže neprovedli veškeré navrhované důkazy; stěžovatel konkrétně poukazoval na důkaz sejmutím otisků ze zajištěných lihovin, na výslech pracovníků celního úřadu přítomných při místním šetření ve dnech 21. 9. a 22. 9. 2015, popřípadě na důkaz jimi pořízenými obrazovými záznamy k prokázání, že přístup do kontejnerů byl ještě dne 22. 9. 2015 znemožněn kvůli cizím předmětům nacházejícím se před kontejnerem; rovněž poukázal na výslech pracovníků žalovaného přítomných při místním šetření v uvedené dny a na opakovaný výslech Z. D. k prokázání toho, že neměl do kontejnerů přístup. Městský soud ze spisového materiálu ověřil, že správní orgány navržené důkazy sice skutečně neprovedly, nicméně o vadu řízení by se jednalo pouze tehdy, pokud by jejich neprovedení nebylo náležitě zdůvodněno; žalovaný tak učinil na str. 21 napadeného rozhodnutí; ohledně navrhovaného sejmutí otisků prstů z nalezených lihovin se soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že ani zajištění případných otisků z obalů lihovin by neumožnilo spolehlivě identifikovat osobu, která lihoviny do dotčených kontejnerů umístila; pokud jde o zbývající navržené důkazy, městský soud se ztotožnil s žalovaným v konstatování jejich nadbytečnosti, neboť skutečnost, že stěžovatel nedisponoval klíči od zámků umístěných na kontejnerech a že před přístupem do kontejnerů se nacházelo množství předmětů třetích osob, které přístupu bránily, byla již spolehlivě zjištěna jinými důkazy a nebyla nadto ani sporná. Městský soud dodal, že bylo na stěžovateli, aby správním orgánům poskytl takové informace a údaje, které umožní nalezení a identifikaci neoprávněných osob, které se v průmyslovém areálu zřejmě pohybovaly a mohly kontejnery neoprávněně užívat; není tudíž pochybením správních orgánů, pokud pouze na základě stěžovatelem sdělené informace, že dané osoby, zřejmě vietnamské národnosti, mají prodejnu na Praze 10, a na základě poskytnutého telefonního čísla anonymní SIM karty, tyto osoby nenalezl. [8] Nedůvodnými soud shledal také žal