5 As 316/2020 — Nejvyšší správní soud

5 As 316/2020- 38 - text 5 As 316/2020 - 48 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: X, zastoupená Mgr. Janem Polou, advokátem, se sídlem Teslova 1129/2b, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2020, č. j. 6 A 92/2017 - 32, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2020, č. j. 6 A 92/2017 - 32, se ruší. II. Rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 11. 1. 2017, č. j. MSP-334/2015-ODSK-OTC/7 a č. j. MSP-336/2015-ODSK-OTC/7, se ruší a věci se vracejí žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 22 378 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce Mgr. Jana Poly, advokáta. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Žalobkyně se kasační stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku městského soudu, jímž byly zamítnuty její žaloby proti rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 1. 2017, č. j. MSP-334/2015-ODSK-OTC/7 a č. j. MSP-336/2015-ODSK-OTC/7. [2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 1. 2017, č. j. MSP-334/2015-ODSK-OTC/7, zamítl žádost žalobkyně o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o obětech trestných činů“), neboť je osobou pozůstalou po svém otci, a rozhodnutím ze stejného dne, č. j. MSP-336/2015-ODSK-OTC/7, zamítl žádost žalobkyně o poskytnutí peněžité pomoci dle stejného ustanovení, neboť je osobou pozůstalou po své dceři. Obě žádosti žalovaný zamítl s odkazem na § 30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů. [3] V odůvodnění napadených rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobkyně v žádostech uplatnila nárok na poskytnutí peněžité pomoci v paušální částce ve výši 200 000 Kč dle § 24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů, neboť v důsledku trestného činu zemřela její dcera X. X., a dále její otec X, a její matce X. byla způsobena těžká újma na zdraví. Uvedeného skutku se dopustil Mgr. X., který byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2014, č. j. 50 T 6/2014 – 1378, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 To 117/2014 – 1486, uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a přečinu porušování domovní svobody dle § 178 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 27 roků. [4] V případě žádosti týkající se dcery žalobkyně bylo dle žalovaného jednoznačně prokázáno, že zemřelá X. byla její dcera a zároveň s ní v době své smrti žila v domácnosti, čímž byly splněny podmínky pro poskytnutí peněžité pomoci uvedené v § 24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů. V případě žádosti týkající se otce žalobkyně žalovaný uvedl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že zemřelý X. byl skutečně otcem žalobkyně, avšak v době své smrti nesdílel se žalobkyní domácnost, neboť tato skutečnost vyplývá ze svědecké výpovědi samotné žalobkyně v trestním řízení dne 29. 11. 2013, kdy žalobkyně uvedla: „Z bytové jednotky našich rodičů se nelze dostat vnitřkem do části, kterou obýváme my. Jedná se o samostatné bytové jednotky s vlastními vchody…“ Tuto skutečnost dle žalovaného zdůraznil i Krajský soud v Ostravě ve zmíněném trestním rozsudku, když v rámci rozhodování o uplatněných nárocích na náhradu škody, se kterými se rodina žalobkyně připojila k trestnímu řízení, uvedl, že „manželé X a manželé X se svou dcerou bydleli v samostatných bytových jednotkách, což se koneckonců připouští i v písemném návrhu na náhradu škody…“. Jestliže tedy otec žalobkyně nežil v době své smrti se žalobkyní ve společné domácnosti a neposkytoval žalobkyni výživu, jak dle žalovaného žalobkyně potvrdila ve své žádosti, a ani k tomu nebyl povinen, nelze žalobkyni dle žalovaného zařadit do okruhu osob ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů, kterým se právo na peněžitou pomoc přiznává. [5] Současně žalovaný poukázal na § 30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů, podle něhož lze žádost o poskytnutí peněžité pomoci podat nejpozději do dvou let ode dne, kdy se oběť dozvěděla o újmě způsobené trestným činem, nejpozději však do pěti let od spáchání trestného činu, jinak právo zaniká. V citovaném ustanovení jsou podle žalovaného stanoveny prekluzivní lhůty, jejichž běh je na sobě navzájem nezávislý a v jejichž průběhu musí být žádost podána, tedy žalovanému doručena, aby ji bylo možno považovat za včasnou. Uplynutím byť i jedné z těchto lhůt právo na poskytnutí peněžité pomoci ze zákona zaniká. K trestnému činu došlo v projednávané věci dne 4. 11. 2013, avšak předmětná žádost byla žalovanému doručena až dne 9. 11. 2015. Přitom nebylo zjištěno, že by nastaly okolnosti, které by žalobkyni objektivně bránily ve včasném uplatnění nároku. O skutečnosti, že byla ze strany Policie České republiky řádně a včas poučena o možnosti uplatnit nárok na poskytnutí peněžité pomoci obětem trestných činů dle příslušného zákona, svědčí dle žalovaného její podpis ze dne 5. 11. 2013 na listině „Základní informace pro oběť trestného činu podle zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a změně některých zákonů“, jejíž součástí jsou rovněž informace o možnosti žádat o peněžitou pomoc, přičemž opakovaně potvrdila toto poučení ještě dne 29. 11. 2013. Z provedeného dokazování tak dle žalovaného vyplynulo, že se žalobkyně o trestném činu dozvěděla týž den, kdy k němu došlo, tedy dne 4. 11. 2013, avšak její žádosti byly uplatněny až dne 9. 11. 2015, tj. až po uplynutí subjektivní lhůty. Obě žádosti žalobkyně byly z tohoto důvodu zamítnuty. [6] Žalobkyně proti těmto rozhodnutím brojila dvěma samostatnými žalobami podanými u Městského soudu v Praze, který při ústním jednání konaném dne 10. 9. 2020 rozhodl o jejich spojení ke společnému projednání s tím, že společné řízení o nich bude nadále vedeno pod sp. zn. 6 A 92/2017. Shora uvedeným rozsudkem pak městský soud obě žaloby zamítl. [7] V odůvodnění rozsudku městský soud přisvědčil klíčovému závěru žalovaného, že v obou věcech došlo k prekluzi práva žalobkyně na poskytnutí peněžité pomoci v důsledku marného uplynutí subjektivní dvouleté lhůty pro podání žádosti, která je zakotvena v § 30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů. Městský soud dospěl k závěru, že žalobkyně je nepochybně osobou ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů ve vztahu k dceři, se kterou žila ve společné domácnosti a která zemřela v důsledku trestného činu. Nesporné je i to, že v důsledku trestného činu týž den zemřel i otec žalobkyně. Újma, která byla žalobkyni trestným činem způsobena, tedy spočívá ve ztrátě dcery a otce. [8] O tom, že její dcera a otec byli zavražděni, se žalobkyně prokazatelně dozvěděla již dne 4. 11. 2013, kdy došlo ke spáchání trestného činu. Tato skutečnost je zřejmá ze svědecké výpovědi samotné žalobkyně zachycené v protokolu o výslechu svědka ze dne 29. 11. 2013, který je součástí trestního spisu, jenž byl v řízení o žádosti o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestných činů proveden jako důkaz. Prokazuje, že si žalobkyně nevratné důsledky trestného činu, tedy že ztratila svou jedinou dceru a otce, uvědomila v týž den, kdy ke spáchání trestného činu došlo. Již dne 4. 11. 2013 měla tak žalobkyně v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu představovanou rozsudkem ze dne 11. 10. 2017, č. j. 6 As 93/2017 – 20 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), subjektivní povědomí o tom, že jí způsobená újma (smrt její dcery a otce) byla důsledkem trestného činu. To, že se u ní následně rozvinula akutní posttraumatická stresová porucha a na doporučení své ošetřující lékařky začala užívat antidepresiva, nemůže dle městského soudu tento závěr nijak ovlivnit. Nelze rovněž přehlédnout, že sama žalobkyně v žádostech o poskytnutí peněžité pomoci, kde měla uvést datum spáchání trestného činu a datum, kdy se dozvěděla vzniku a rozsahu škody nebo nemajetkové újmy tímto činem způsobené, uvedla jediný den, a to 4. 11. 2013. [9] Městský soud tak měl ve shodě s žalovaným za to, že v posuzovaném případě bylo dnem určujícím počátek subjektivní dvouleté lhůty k podání žádostí uvedené v § 30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů datum 4. 11. 2013. Tato subjektivní lhůta tak marně uplynula dne 4. 11. 2015, tedy ještě předtím, než byly dne 9. 11. 2015 dané žádosti doručeny žalovanému, a ze zákona tak došlo k zániku práva žalobkyně na poskytnutí peněžité pomoci. [10] Nel