9 As 347/2019 — Nejvyšší správní soud

9 As 347/2019- 61 - text  9 As 347/2019 - 64 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: Direct Parcel Distribution CZ s.r.o., se sídlem Modletice 135, Říčany u Prahy, zast. Mgr. Klárou Zábrodskou, advokátkou se sídlem Rybná 716/24, Praha 1, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 58/219, Praha 9, proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 9. 9. 2013, č. j. ČTÚ-50 165/2013-603, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 6 A 211/2013  127, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 6 A 211/2013  127, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rozsudek městského soudu [1] Podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo výrokem I. podle § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zrušeno rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 9. 9. 2013, č. j. ČTÚ-50 165/2013-603 (dále jen „rozhodnutí předsedy Rady“), a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení. Výrokem II. městský soud rozhodnul o náhradě nákladů řízení. [2] Žalobkyně se v lednu 2013 obrátila na žalovaného, aby vydal rozhodnutí podle § 37 odst. 3 písm. d) zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách). Žádala, aby posoudil, zda služby, které poskytuje, jsou službami poštovními. [3] Rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu ze dne 20. 3. 2013, č. j. ČTÚ7 673/2013-610/IV. vyř. (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), bylo výrokem I. rozhodnuto, že služby nabízené žalobkyní pod názvem „DPD CLASSIC“ a „DPD Private“ podle všeobecných obchodních podmínek ze dne 1. 2. 2013 účinných ode dne 1. 3. 2013 jsou poštovními službami, a výrokem II. bylo rozhodnuto, že služba nabízená žalobkyní pod názvem „Vnitrostátní přeprava nadrozměrných zásilek“ podle výše uvedených všeobecných obchodních podmínek není poštovní službou. Žalobkyně se domáhala zrušení výroku I. prvostupňového rozhodnutí. Rozhodnutím předsedy Rady byl rozklad zamítnut a prvostupňové rozhodnutí bylo ve výroku I. potvrzeno. [4] Věc je před NSS projednávána již podruhé. Rozsudkem městského soudu ze dne 21. 12. 2017, č. j. 6 A 211/2013  88, bylo rozhodnutí předsedy Rady podle § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. již jednou zrušeno a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně poštovní služby neposkytovala. NSS toto rozhodnutí ke kasační stížnosti žalovaného rozsudkem ze dne 14. 3. 2019, č. j. 9 As 27/2018 – 82, zrušil z důvodu nepřezkoumatelnosti pro podstatný nesoulad mezi jeho originálem a stejnopisem. Současně městský soud upozornil, že v mezidobí došlo k otázce výkladu pojmu „poštovní služba“ k relevantnímu judikaturnímu vývoji. Poukázal zejména na rozsudek NSS ze dne 13. 12. 2017, č. j. 1 As 207/2017 – 61, a rozsudek Soudního dvora EU ze dne 31. 5. 2018 ve spojených věcech Confetra a další, C-259/16 a C-260/16. [5] V nyní napadeném rozsudku ze dne 28. 11. 2018, č. j. 6 A 211/2013  127, setrval městský soud na předchozích právních závěrech. [6] Jádrem sporu je výklad pojmu poštovní služba podle zákona o poštovních službách a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/67/ES ze dne 15. prosince 1997 o společných pravidlech pro rozvoj vnitřního trhu poštovních služeb Společenství a zvyšování kvality služby, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/39/ES ze dne 10. června 2002 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/6/ES ze dne 20. února 2008 (dále jen „poštovní směrnice“). [7] Městský soud se ztotožnil s právními úvahami a závěry uvedenými v rozsudku městského soudu ze dne 29. 3. 2016, č. j. 11 A 197/2013 – 96, potvrzených NSS rozsudkem ze dne 21. 9. 2017, č. j. 2 As 121/2016 – 71 (dále též „věc Geis parcel“). Zákon o poštovních službách byl na základě těchto rozsudků vyložen a aplikován eurokonformním způsobem, soud proto neshledal důvod obrátit se na Soudní dvůr EU s žádostí o posouzení předběžné otázky. [8] Podle rozsudku ve věci Geis Parcel je zapotřebí vyjít z toho, že poštovní službou je činnost prováděná podle poštovní smlouvy (§ 1 odst. 2 zákona o poštovních službách). K uzavření poštovní smlouvy je nezbytný projev vůle provozovatele poskytnout poštovní služby každému zpřístupněním poštovních podmínek v každé provozovně a způsobem umožňujícím dálkový přístup a přijetí této nabídky kýmkoliv z neomezeného okruhu osob (§ 4 odst. 1 a 2 zákona o poštovních službách). Bez uvedeného projevu vůle provozovatele nelze vůbec hovořit o nabídce k uzavření poštovní smlouvy, tedy ani o její věcné náplni, jež zpravidla zahrnuje poštovní podání, třídění a přepravu poštovní zásilky prostřednictvím poštovní sítě a je prováděna za účelem dodání poštovní zásilky příjemci. Poskytování poštovních služeb (uzavírání poštovních smluv) je nutné odlišit od zasílatelství (uzavírání zasílatelských smluv), čemuž svědčí i skutečnost, že cílem poštovní směrnice bylo otevřít trh s poštovními službami konkurenci, nikoli omezit podnikatele, kteří chtějí podnikat v jiných odvětvích (např. zasílatelství). Společnost Geis Parcel CZ s.r.o. (tato společnost podala ve věci Geis Parcel obdobnou žádost jako žalobkyně – poznámka NSS) poštovní služby neposkytovala, jelikož nabízela zasílatelské služby [uzavírání zasílatelských smluv podle § 601 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku] a její zákazníci byli pouze podnikatelé. [9] Podle rozsudku NSS ve věci Geis Parcel, rozlišuje poštovní směrnice v souladu s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 16. 11. 2016 ve věci DHL Express (Austria) GmbH, C-2/15, mezi všeobecnými a ostatními poštovními službami. Zároveň rozlišuje tři skupiny poskytovatelů poštovních služeb: určené poskytovatele všeobecných poštovních služeb (viz čl. 4 poštovní směrnice), poskytovatele všeobecných poštovních služeb a poskytovatele ostatních poštovních služeb. Pouze prve uvedenému okruhu poskytovatelů lze stanovit povinnosti podle čl. 9 odst. 2 třetího pododstavce poštovní směrnice, tj. poskytovat všeobecné služby, a to trvale, ve stanovené kvalitě, na nediskriminačním základě, ve všech místech na území členského státu, za dostupné ceny, pro všechny uživatele a nejméně pět dní v týdnu; i s ohledem na rozsudek ve věci DHL Express (Austria) GmbH lze toto ustanovení považovat za acte claire. [10] Zákon o poštovních službách rozlišuje mezi základními poštovními službami, mezi něž řadí všeobecné poštovní služby podle čl. 3 odst. 4 poštovní směrnice a přidává některé další, a ostatními poštovními službami, jež nedefinuje. Dopadá ale pouze na poštovní služby (zahrnující zpravidla poštovní podání, třídění a přepravu poštovní zásilky), které jsou poskytovány na základě poštovní smlouvy, přičemž uzavření takovéto smlouvy musí být umožněno každému, kdo se dostaví do provozovny a v mezích a způsobem upraveným v poštovních podmínkách její uzavření požaduje. Všem provozovatelům poštovních služeb tak byla zákonem o poštovních službách stanovena kontraktační povinnost. Zákon o poštovních službách tudíž dopadá pouze na služby, které (i) zpravidla zahrnují poštovní podání, třídění a přepravu poštovní zásilky prostřednictvím poštovní sítě a jsou prováděny za účelem dodání poštovní zásilky příjemci (§ 1 odst. 2 věta druhá zákona o poštovních službách) a zároveň (ii) jsou poskytovány na základě poštovní smlouvy každému ve veřejně přístupné provozovně za předem stanovených podmínek (§ 1 odst. 2 věta první zákona o poštovních službách ve spojení s § 4 a 5 zákona o poštovních službách). [11] Jelikož povinnosti podle čl. 9 odst. 2 třetího pododstavce poštovní směrnice, včetně povinnosti poskytnout služby každému, lze uložit pouze určenému poskytovateli všeobecných poštovních služeb a zároveň jedním ze znaků poštovních služeb ve smyslu zákona o poštovních službách je povinnost uzavřít poštovní smlouvu s každým (a tedy i poskytnout poštovní službu každému), dopadá zákon o poštovních službách pouze na (základní i ostatní) poštovní služby poskytované určenými poskytovateli všeobecných poštovních služeb, tedy těmi, kteří jsou držiteli poštovní licence podle § 21 zákona o poštovních službách (tj. pouze na Českou poštu, s. p.). Pokud společnost Geis Parcel nebyla určeným poskytovatelem poštovních služeb, nemohla poštovní služby poskytovat. Jinak řečeno, nebyla-li povinna poskytovat poštovní služby každému, kdo o to požádal, ve veřejně přístupných provozovnách a za předem zveřejněných poštovních podmínek, a ani tak nečinila, nebyly její služby zákonem o poštovních službách vůbec regulovány. [12] Městský soud doplnil, že důvodem pro odlišení od rozsudku č. j. 2 As 121/2016 - 71 není, pokud společn