10 As 477/2021 — Nejvyšší správní soud

10 As 477/2021- 28 - text  10 As 477/2021 - 30 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty a soudců Sylvy Šiškeové a Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Mgr. L. H., proti žalovanému: předseda Krajského soudu v Plzni, Veleslavínova 21/40, Plzeň, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021, čj. 43 A 9/2021  140, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce, který je advokátem, podal dne 14. 10. 2020 ke Krajskému soudu v Plzni žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného. Domáhal se, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v zásazích spočívajících v užití částí opatření předsedy soudu vůči žalobci. Tato opatření byla vydána za účelem zajištění chodu soudu v souvislosti s pandemií onemocnění covid19. Dále se žalobce domáhal určení, že tři pokyny předsedů senátů, resp. pověřeného člena senátu (dále jen „předseda senátu“) tohoto soudu, učiněné při různých civilních a trestních soudních jednáních, jimiž byl žalobce vyzván k nasazení ochrany úst a nosu, resp. k překrytí výfukového filtru respirátoru, byly nezákonné. [2] NSS usnesením ze dne 18. 1. 2021, čj. Nad 189/202023, přikázal věc k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze, neboť z důvodu tzv. systémové podjatosti nebylo možné u Krajského soudu v Plzni sestavit senát. Krajský soud v Praze žalobu v části vztahující se k pokynům předsedů senátů při jednání odmítl, ve zbytku ji zamítl. [3] Krajský soud dospěl k závěru, že oprávnění předsedy senátu upravovat průběh řízení plyne bezprostředně z procesních předpisů a je výkonem soudnictví, nikoli veřejné správy. Z tohoto důvodu nemají soudy ve správním soudnictví pravomoc přezkoumávat postup předsedy senátu. Ve vztahu k tvrzenému zásahu spočívajícímu v užití opatření předsedy soudu krajský soud shledal, že nebyly naplněny podmínky ustáleného algoritmu pro posuzování zásahových žalob tak, jak byl vymezen v rozsudku NSS ze dne 17. 3. 2005, čj. 2 Aps 1/2005  65, č. 603/2005 Sb. NSS. Podle krajského soudu nemohl předseda soudu svým opatřením založit pravomoc předsedů senátů k uložení povinnosti užít ochrany úst a nosu, jak tvrdil žalobce, nýbrž pouze ve svém opatření respektoval jejich již existující procesní oprávnění. Ve vztahu ke zbylým žalobním bodům pak nebylo prokázáno, že by se toto opatření jako interní akt negativně projevilo ve stěžovatelově právní sféře. V některých částech ani žalobce zásah do svých práv netvrdil (např. zmínil pouze možnost být vyveden justiční stráží). II. Kasační stížnost [4] Žalobce (stěžovatel) v úvodu kasační stížnosti namítá, že krajský soud neprovedl „ústavněprávní“ (patrně ústavně konformní) výklad občanského soudního řádu, trestního řádu, zákona o soudech a soudcích, zákona o ochraně veřejného zdraví, správního řádu a soudního řádu správního. Krajský soud dále nezjistil řádně skutkový stav věci, neboť nebylo postaveno na jisto, podle jakého právního předpisu soudci Krajského soudu v Plzni vůči stěžovateli jednali. [5] K otázce tvrzeného nesprávného právního posouzení přípustnosti a důvodnosti žaloby odkazuje stěžovatel na rozsudek NSS ze dne 13. 11. 2019, čj. 6 As 241/2018  25, od jehož závěrů se krajský soud odchýlil. Dále uvádí, že výzvy směřované proti němu byly činěny před zahájením jednání. Pro správné posouzení věci je nezbytné zjistit, zda k výzvě došlo před zahájením jednání, či poté. Skutková zjištění k této skutečnosti však chybí. [6] Stěžovatel má za to, že v dané věci nelze vyloučit užití § 121 odst. 5 zákona o soudech a soudcích, na což odkazuje v rozsudku i krajský soud. Právní hodnocení krajského soudu znamená, že procesní předpisy opravňují soudce v podstatě k čemukoli. Soudce ani předseda soudu podle stěžovatele nejsou orgány ochrany veřejného zdraví a nemají pravomoc činit úkony tomuto orgánu svěřené zákonem. Příslušné oprávnění nelze podle stěžovatele dovozovat ani z obecně formulované pravomoci předsedy senátu řídit soudní jednání. [7] Stěžovatel dále tvrdí, že pokud nebylo zahájeno jednání v konkrétní právní věci, jedná každý soudce podle zákona o soudech a soudcích. Dále se odvolává na pokyn žalovaného justiční stráži, který ukládá zajištění součinnosti předsedům senátů, samosoudcům a funkcionářům soudu a v krajním případě počítá až s vyvedením osoby odmítající použít ochranu dýchacích cest. Řízení a organizaci jednání stěžovatel podřazuje pod § 119 odst. 3 zákona o soudech a soudcích, neboť jde o činnost, která nezbytně předchází zahájení jednání. [8] Žalovaný podle stěžovatele v opatření soudcům umožnil stanovit výjimku z výjimky obsažené v příslušném mimořádném opatření Ministerstva zdravotnictví, což mimořádné opatření nepřipouští. V tom tkví nezákonnost opatření žalovaného, který jednal ultra vires a porušil dělbu moci. [9] Dále stěžovatel polemizuje se závěrem, že nebyla naplněna pátá podmínka algoritmu pro posouzení nezákonného zásahu. Uvádí, že účinky opatření působily navenek přímo vůči němu. Bezprostřední zásah do své právní sféry spatřuje právě v jednání předsedů senátů, kteří mu nařizovali nasazení roušky. Stěžovatel má za to, že prokázal přímý vztah mezi zásahem do svých práv a účinky opatření žalovaného. Zároveň je přesvědčen, že není zapotřebí, aby byl zásah adresován přímo jemu v podobě individuálního právního aktu, neboť spočívá v účincích (důsledcích) opatření žalovaného. [10] Podle stěžovatele jsou dány zcela výjimečné okolnosti, za nichž lze účinky opatření žalovaného považovat za zásah podle § 82 s. ř. s., byť je zprostředkován jiným orgánem veřejné moci (předsedou senátu). Předsedové senátů postupovali jako adresáti opatření žalovaného, které pro ně bylo závazné. [11] Stěžovatel dále namítá, že se krajský soud zabýval pouze vedením řízení o vydání opatření obecné povahy, aniž posoudil možnost uplatnění práv dotčených osob. Posouzení přípustnosti stěžovatelovy žaloby je projevem libovůle krajského soudu. Ten totiž nevyplnil mezeru v právu, kterou stěžovatel spatřuje v absenci úpravy umožňující předsedovi senátu uložit užití ochrany úst a nosu před zahájením jednání. [12] Následně stěžovatel upozorňuje na princip bezrozpornosti právního řádu, z čehož dovozuje, že nelze vyloučit užití analogie zákona. Dále obsáhle popisuje povahu veřejných subjektivních práv zaručených Listinou základních práv a svobod. Posléze stěžovatel rozsáhle cituje judikaturu Ústavního soudu vztahující se k metodám výkladu práva. Nelzeli ústavně konformně vyložit a užít příslušná ustanovení zákona o soudech a soudcích a procesní předpisy se stěžovatelem identifikovanou mezerou v právu, je namístě věc předložit Ústavnímu soudu. [13] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [14] Kasační stížnost není důvodná. [15] Ač je stěžovatelova argumentace značně rozsáhlá, v zásadě polemizuje pouze s právním názorem krajského soudu o povaze opatření přijatých předsedy senátů při soudních jednáních, jichž se stěžovatel účastnil. Možným nezákonným zásahům v jiných souvislostech se stěžovatel věnuje okrajově. Tomu odpovídá i míra pozornosti, kterou jim NSS věnoval při posuzování kasační stížnosti. [16] Krajský soud se ve svém rozsudku podrobně zabýval povahou oprávnění předsedů senátů při řízení jednání (zejm. v bodech 18 až 35). Pečlivě vysvětlil, za jakých okolností se soudci podílejí též na výkonu státní správy soudů. Zároveň dovodil, že z hlediska dělby moci a soudcovské nezávislosti je zcela nepřípustné, aby soudce v téže věci vykonával soudnictví (rozhodovací činnost) a současně státní správu soudů. Pokyny předsedů senátů při jednáních proto nutně musí být výkonem moci soudní na základě procesních předpisů a jako takové nemohou být ovlivňovány úkony předsedy soudu ani nemohou být přezkoumávány ve správním soudnictví. S tímto právním názorem krajského soudu se NSS ztotožňuje. [17] Stěžovatel tvrdí, že v řízení před krajským soudem nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, neboť nebylo postaveno na jisto, podle jakých předpisů měl být vůči němu nezákonný zásah veden. Stěžovatel se dále domnívá, že jestliže nebylo v konkrétní věci zahájeno řízení, postupuje soudce podle zákona o soudech a soudcích. Tento názor je však mylný. Použití procesních předpisů (a s ním výkon soudnictví) nezačíná a nekončí zahájením a skončením příslušného soudního roku (jednání, hlavního líčení, veřejného či vazebního zasedání atd.). Právě naopak – soudy zcela rutinně činí podle procesních předpisů úkony „mimo soudní síň“, například v případě předvolání. Jestliže příslušné procesní předpisy (§ 117 o. s. ř., § 203 trestního řádu, § 49 odst. 4 s. ř. s.) ukládají předsedovi senátu zajistit řádný průběh jednání, naplnění smyslu těchto ustanovení pojmově vyžaduje činnost předsedy senátu již před zahájením jednání, a to i vůči osobám, které se jednání mají zúčastnit. Pr