2 Afs 91/2021 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 91/2021- 42 - text  2 Afs 91/2021 - 47 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Uklidíme Vám, s. r. o., se sídlem Bílovice 539, Bílovice, zast. JUDr. Radimem Hanákem, Ph.D., advokátem se sídlem Hvězdova 1734/2c, Praha 4, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2018, č. j. 50562/18/500010480712244, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2021, č. j. 30 Af 15/2019 – 53, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 3400 Kč, a to k rukám jejího zástupce JUDr. Radima Hanáka, Ph.D., advokáta se sídlem Hvězdova 1734/2c, Praha 4, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně uzavřela s Úřadem práce České republiky (dále jen „úřad práce“) dne 22. 6. 2016 Dohodu o vyhrazení společensky účelného pracovního místa a poskytnutí příspěvku č. UHAS17/2016 (dále jen „dohoda“) podle § 113 a § 119 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v rozhodném znění (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Předmětem této dohody bylo vytvoření pracovního místa „úklid domácnosti“ pro jednu konkrétní zaměstnankyni na dobu nejméně jednoho roku. V čl. III odst. 1 dohody se úřad práce zavázal poskytnout žalobkyni peněžitý příspěvek ve smyslu § 17 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), v rozhodném znění (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“) ve výši vynaložených prostředků na mzdy nebo platy na zaměstnance, včetně pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění, a to maximálně v částce 14 063 Kč měsíčně (dále jen „příspěvek“). Dle čl. V odst. 2 dohody měla žalobkyně povinnost vrátit do 30 pracovních dnů vyplacený měsíční příspěvek, pokud neodvede mzdu nebo příslušné odvody za zaměstnance před tím, než jí bude příspěvek ze strany úřadu práce za příslušný měsíc poskytnut. Podle čl. VI odst. 4 dohody je nevrácení příspěvku nebo jeho části na výzvu úřadu práce považováno za porušení rozpočtové kázně podle § 44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech, které bude postihováno odvodem podle téhož zákona. [2] Úřad práce poskytl žalobkyni (mimo jiné) za období červenec až říjen 2016 příspěvek ve výši 51 327 Kč. V tomto období žalobkyně vždy včas hradila příslušné zaměstnankyni čistou mzdu; opozdila se však s platbou odvodů pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění, které hradila až po tom, co jednotlivé měsíční příspěvky ze strany úřadu práce obdržela. [3] Finanční úřad pro Zlínský kraj (dále jen „finanční úřad“) zjistil, že žalobkyně k výzvě úřadu práce ze dne 25. 4. 2017, č. j. UPCRUH2017/1099100921324 (dále jen „výzva“) nevrátila ve stanovené lhůtě část poskytnutého příspěvku za měsíce červenec až říjen 2016 ve výši 51 327 Kč, jež po ní byla požadována z důvodu nesplnění zákonné podmínky pro poskytnutí příspěvku. Finanční úřad proto vydal dne 31. 10. 2017 platební výměr č. 71/2017, č. j. 1901732/17/330031472706838, na odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 51 327 Kč (dále jen „platební výměr“). [4] Odvolání žalobkyně žalovaný zamítl a platební výměr potvrdil rozhodnutím ze dne 17. 12. 2018, č. j. 50562/18/500010480712244 (dále jen „napadené rozhodnutí“). [5] Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“). Ten rozsudkem ze dne 31. 3. 2021, č. j. 30 Af 15/2019 – 53 (dále jen „napadený rozsudek“), rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Předně shledal napadené rozhodnutí přezkoumatelné (srov. odst. [18] – [19] rozsudku). Následně obsáhle vyložil, že žalobkyně porušila v čl. V odst. 2 dohody výslovně stanovenou povinnost a tím se dopustila porušení rozpočtové kázně, pročež měla povinnost jí poskytnutý příspěvek vracet (srov. odst. [20] – [27] rozsudku); proti těmto závěrům soudu však žalovaný ve své kasační stížnosti nebrojí, tudíž není účelné je blíže rekapitulovat. Krajský soud se také vyjádřil ke kvalifikaci dohody jako veřejnoprávní smlouvy a s tím související možnosti přezkumného řízení podle § 165 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“); konstatoval přitom, že (až) v řízení před finančními orgány nemají tyto otázky žádný význam. [6] Krajský soud se dále věnoval žalobní námitce, že nebyl důvod, aby finanční úřad žalobkyni nařídil odvod v plné výši poskytnuté dotace za jednotlivé měsíce, v nichž se dopustila pochybení, neboť to se týkalo pouze části připadající na odvody za povinná pojištění. Konstatoval, že porušení rozpočtové kázně a podmínek dohody, kterého se žalobkyně dopustila, není zcela marginální; neznemožnilo sice naplnit smysl a účel dotace, kterým je vyhrazení společensky účelného pracovního místa, zpochybnilo však refundační princip, na kterém je příspěvek postaven. Čistá mzda, kterou žalobkyně hradila zaměstnankyni vždy řádně a včas, však představuje výrazně větší částku než pozdě hrazené odvody pojistného. Navíc si dle soudu lze představit řadu mnohem závažnějších porušení dohody, např. uhrazení povinných odvodů s velikým zpožděním až na výzvu úřadu práce či dokonce jejich neuhrazení vůbec, nebo pozdní výplatu mzdy zaměstnanci. Je těžko představitelné, že by za tato pochybení měl být stanoven odvod ve zcela stejné výši jako v případě žalobkyně jen proto, že poskytovatel dotace nastavil pravidla jejího poskytnutí tak, že s jakýmkoliv „jemnějším“ rozlišením nepočítají a požadují vrátit vždy celou částku dotace za příslušný měsíc. Soud uvedl, že finanční správa nemůže dotační podmínky bezvýhradně respektovat v případech, kdy by to bránilo aplikovat alespoň v minimální míře princip přiměřenosti a vedlo ke zcela stejnému postihu naprosto nesrovnatelných případů. Je povinností orgánů daňové správy vážit při stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně, kde na škále možných pochybení se nachází posuzovaný případ, a přiměřeně tomu stanovit výši odvodu. Toto rozlišení nemohou provádět s „chirurgickou přesností“, ovšem musejí být přinejmenším schopny odlišit případy nízké závažnosti (jako je ten žalobkyně) od těch zjevně mnohem závažnějších. Finanční orgány tedy musí posoudit a následně stanovit výši odvodu podle § 44a odst. 4 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech autonomně; nemohou se bránit tím, že odvod vychází striktně z textu dohody, a proto jej musí toliko mechanicky převzít. Krajský soud naznal, že porušení rozpočtové kázně se v případě žalobkyně dotýkalo celého příspěvku za dané měsíce; dohoda přitom s měsíčním příspěvkem operuje jako s celkem a neposkytuje oporu pro jeho dělení na části připadající na mzdu a povinné odvody. Finanční správa však dle soudu opomenula, že princip proporcionality se musí aplikovat v každém případě; stoprocentní odvod nemůže být důvodný, jednáli se o marginální nedostatek při čerpání dotace. Při stanovení výše odvodu je třeba zvažovat všechny podstatné okolnosti konkrétního porušení rozpočtové kázně a vycházet z principu přiměřenosti, tedy rozumného poměru mezi závažností porušení rozpočtové kázně a výší odvodu. Soud odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 30. 10. 2018, č. j. 1 Afs 291/2017  33, č. 3854/2019 Sb. NSS, či rozsudky NSS ze dne 26. 9. 2014, č. j. 2 As 106/2014  46, a ze dne 16. 2. 2021, č. j. 10 Afs 38/2019  29. Krajský soud dále označil za lichý argument žalovaného, že za měsíce, ve kterých žalobkyně vše uhradila včas, jí finanční úřad odvod nestanovil. Princip proporcionality se dle něj uplatní i na jednotlivé příspěvky poskytnuté za každý měsíc. Žalovanému proto uložil v dalším řízení znovu zhodnotit přiměřenost výše odvodu a vzít v úvahu, jakou závažnost porušení dotačních podmínek žalobkyní vykazuje; dle soudu se nabízí vzít při stanovení přiměřené výše odvodu za základ poměr mezi výší pozdě uhrazeného pojistného a výší včas vyplácené mzdy. II. Kasační stížnost a vyjádření k ní II. A Kasační stížnost žalovaného [7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, ve které navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel soudu vytýká, že se opíral o rozsudek NSS ze dne 16. 2. 2021, č. j. 10 Afs 38/2019  29 (dále též věc Bohušov), dle nějž usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 10. 2018, č. j. 1 Afs 291/2017  33, se použije i na zadržené prostředky dle § 3 písm. f) zákona o rozpočtových pravidlech. Ve věci Bohušov však bylo samotnou dohodou (mezi úřadem práce a příjemcem dotace) určeno, že při jejím porušení bude odveden „příspěvek nebo jeho poměrná čá