2 As 286/2021 — Nejvyšší správní soud

2 As 286/2021- 73 - text  2 As 286/2021 - 75 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: E. V., zastoupený JUDr. Jiřím Duchoněm, advokátem se sídlem Antonína Dvořáka 293, Turnov, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2020, č. j. 106284/2020/KUSK, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2021, č. j. 55 A 101/2020 - 87, takto: I. Kasační stížnost žalobce se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Mladá Boleslav, odboru stavebního a rozvoje města (dále jen „vyvlastňovací úřad“), ze dne 8. 6. 2020, č. j. 86387/2020/SÚ/LEST, ve věci žádosti o zrušení vyvlastnění pozemku parc. č. 571 v k. ú. Mladá Boleslav (dále jen „vyvlastněný pozemek“), a toto rozhodnutí potvrdil. [2] Žalobce v žalobě zdůraznil, že vyvlastnění je možné pouze za podmínek stanovených v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Žádost o zrušení vyvlastnění lze přitom podat podle stavebního zákona z roku 1976 i zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů, kdykoli. [3] Žalobce namítal, že v řízení o vyvlastnění nebyly splněny podmínky pro vyvlastnění pozemku jeho právních předchůdců, tedy že nebyl prokázán veřejný zájem, a že vyvlastnění neproběhlo za náhradu. Nadto se jeho právní předchůdci domáhali uzavření dohody, která byla ze strany národního výboru odmítnuta. [4] Žalobce dále namítal nicotnost rozhodnutí o vyvlastnění, kterou spatřoval v tom, že není podepsáno oprávněnou osobou a neobsahuje úřední razítko. Jeho stejnopis se ani nenachází ve spise, protože spis se vyvlastňovacímu úřadu nepodařilo dohledat. II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného [5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., požaduje jej zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení krajskému soudu. [6] Podle stěžovatele je možné požádat o zrušení vyvlastnění podle zákona č. 50/1976 Sb. kdykoliv po uplynutí lhůty podle § 115 odst. 2, pokud pozemek nebo stavba neslouží k účelu, pro který byly vyvlastněny. Krajský soud nesprávně argumentuje tím, že na vyvlastněném pozemku stojí stavba, a vyvlastněný pozemek tak splňuje účel vyvlastnění. Podle stěžovatele je podstatné, že nebylo prokázáno, že stavba začala být užívána ke svému účelu ve lhůtě dvou let, jak bylo stanoveno v rozhodnutí o vyvlastnění. Odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1999/2012, není případný, neboť v nyní projednávané věci bylo rozhodnutím o vyvlastnění zcela jasně stanoveno, že vyvlastnitel je povinen do dvou let od vykonatelnosti tohoto rozhodnutí zahájit užívání vyvlastněného pozemku. [7] Na ústním jednání přitom vyvlastňovací úřad neprokázal zahájení užívání pozemku do dvou let, neboť k vyvlastnění nedohledal spisovou dokumentaci. Nadto za vyvlastnění dodnes nebyla zaplacena náhrada. [8] Stěžovatel dále namítá v souladu s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 64/2003 - 54, nicotnost rozhodnutí o vyvlastnění, kterou spatřuje v tom, že není podepsáno oprávněnou osobou. Jeho stejnopis se ani nenachází ve spise, protože spis se vyvlastňovacímu úřadu nepodařilo dohledat. [9] Stěžovatel dále odkazuje na rozsudek ESLP ze dne 13. 1. 2008, sp. zn. 6489/03, ve věci Affaire Karaman proti Turecku, podle kterého je porušením čl. 1 Protokolu 1 Úmluvy, pokud veřejný orgán neuvede žádný použitelný veřejný účel vyvlastnění, jež by mohl odůvodnit nenavrácení majetku. [10] Žalovaný se ke kasační stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [12] Kasační stížnost není důvodná [§ 110 odst. 1 in fine s. ř. s.]. [13] Úvodem Nejvyšší správní soud považuje za nutné zdůraznit, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozsudku soudu. Je proto odpovědností stěžovatele, aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí krajského soudu, nikoli rozhodnutí správního orgánu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 - 54, či ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012  42). Smyslem soudního přezkumu není opakovat již jednou vyřčené. Zároveň je potřeba uvést, že míra precizace žalobních (kasačních) bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní (kasační) bod obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto namístě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které jeho argumentaci podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, č. 2162/2011 Sb. NSS). [14] Jedinou námitkou, kterou stěžovatel odlišuje obsah kasační stížnosti od obsahu žaloby, je velmi obecná námitka, že krajský soud nesprávně právně vyhodnotil splnění podmínek pro zrušení vyvlastnění podle § 116 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v rozhodném znění (dále jen „starý stavební zákon“). Nejvyšší správní soud proto považuje s ohledem na vymezení kasačních důvodů za dostatečné pouze stručně shrnout, proč nejsou námitky stěžovatele důvodné, neboť v zásadě všechny již byly stěžovateli vysvětleny krajským soudem. [15] K námitce splnění podmínek pro zrušení rozhodnutí o vyvlastnění pozemku na základě rozhodnutí ze dne 7. 2. 1977, č. j. Výst. 5540/76 (dále jen „rozhodnutí o vyvlastnění“), Nejvyšší správní soud uvádí, že touto námitkou se již velmi pečlivě a podrobně zabýval krajský soud v bodech 17 až 26 napadeného rozsudku. V této části odůvodnění nejprve krajský soud uvádí, proč aplikuje na posouzení splnění podmínek pro zrušení rozhodnutí o vyvlastnění § 116 starého stavebního zákona. Dále vymezuje rozsah přezkumu této námitky, zejména uvádí, že předmětem přezkumu není zákonnost samotného rozhodnutí o vyvlastnění (zda byl dán veřejný zájem, zda bylo vyvlastněno za náhradu, otázka restitučního nároku). Konečně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1999/2012, uvedl, že neshledal důvod ke zrušení rozhodnutí o vyvlastnění. Prizmatem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu totiž vyvlastnitel započal s užíváním vyvlastněného pozemku již tím, že mu bylo vydáno dne 15. 9. 1977 stavební povolení k zahájení výstavby XI. etapy sídliště Mladá Boleslav, což bylo také důvodem pro vyvlastnění pozemku právních předchůdců stěžovatele, a s touto výstavbou vyvlastnitel také započal. Nadto krajský soud uvedl, že předmětnou žádostí ani nebylo možné důvodně se domáhat zrušení rozhodnutí o vyvlastnění, neboť podle § 116 odst. 1 věty druhé starého stavebního zákona je možné podat žádost o zrušení rozhodnutí o vyvlastnění pouze tehdy, pokud pozemek nebo stavba neslouží k účelu, pro které byly vyvlastněny. Na vyvlastněném pozemku však byla umístěna a realizována stavba, pro kterou byl pozemek vyvlastněn, proto nebylo možné podat žádost o zrušení rozhodnutí o vyvlastnění. [16] Nejvyšší správní soud považuje vypořádání této námitky krajským soudem za vyčerpávající a zcela správné. V řízení o zrušení rozhodnutí o vyvlastnění se nelze zabývat zákonností pravomocného rozhodnutí o vyvlastnění, neboť s takovým přezkumem § 116 starého stavebního zákona nepočítá. Jediným důvodem, pro který je možno podle citovaného ustanovení domáhat se zrušení rozhodnutí o vyvlastnění, je, že ve stanovené lhůtě nebylo započato s užíváním pozemku k účelu, kvůli kterému byla práva k němu vyvlastněna. To v nyní projednávané věci nebylo splněno, neboť vyvlastniteli bylo vydáno dne 15. 9. 1977 stavební povolení k zahájení výstavby XI. etapy sídliště Mladá Boleslav, s čímž vyvlastnitel také započal. S užíváním vyvlastněného pozemku tak započal ve stanovené lhůtě. To, že bylo vyvlastniteli vydáno ve lhůtě k započetí užívání vyvlastněného pozemku stavební povolení a že vy