4 As 355/2021 — Nejvyšší správní soud

4 As 355/2021- 41 - text  4 As 355/2021 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Imex Group s.r.o., IČO: 258 29 050, se sídlem Milíčova 1343/16, Ostrava, zast. JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, se sídlem Bubeníčkova 42, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu, se sídlem Na Františku 32, Praha 1, proti rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 12. 7. 2019, č. j. MPO 54089/2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2021, č. j. 15 A 129/2019 – 57, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Žalovaný shora označeným rozhodnutím zamítl rozklad žalobce a potvrdil usnesení Ministerstva průmyslu a obchodu, licenční správy (dále jen „Licenční správa“ či „správní orgán I. stupně“) ze dne 30. 4. 2019, č. j. MPO 48312/2005 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo podle § 66 odst. 1 písm. g) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, zastaveno správní řízení o žádosti žalobce ze dne 12. 10. 2005 o udělení licence k vývozu vojenského materiálu do Bulharska, neboť se žádost stala zjevně bezpředmětnou. [2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. V jeho odůvodnění totiž absentují nejen úvahy, jimiž se správní orgány řídily při hodnocení podkladů rozhodnutí a při výkladu relevantních právních předpisů, ale též náležité vypořádání s ustálenou soudní judikaturou. Ministerstvo zahraničních věcí (dále též „MZV“) aplikovalo výklad zahraničně politických zájmů ČR odlišně než v jiných skutkově podobných případech. Nepřípustným způsobem tak zavedlo do českého právního řádu precedenční systém nepřezkoumatelného neurčitého pojmu „zahraničněpolitické zájmy ČR“. Ministerstvo navíc nezákonným utajením podkladů, na jejichž základě bylo napadené rozhodnutí vydáno, krátilo práva žalobce na účast v řízení. [3] Žalobce dobu platnosti požadované licence navrhl v žádosti v roce 2005. V době, kdy žalovaný po rozhodnutí soudu opět v řízení konal v postavení odvolacího stupně, již byla předmětná lhůta prošlá. Na tuto skutečnost je nutno po roce 2006 nahlížet nikoliv jako na to, že žádost obsahuje již uplynulou lhůtu, ale jako na stav, kdy žádost o vydání licence neobsahuje žádnou lhůtu navrhované platnosti licence. Za situace, kdy soud v roce 2019 obnovil opět řízení o rozkladu zahájené v roce 2005, bylo zřejmé, že v roce 2019 již původní žádost neobsahovala žádný relevantně proveditelný termín platnosti licence a bylo povinností žalovaného vyzvat žalobce k odstranění tohoto nedostatku a k návrhu nového termínu platnosti licence. Navrhovaná doba platnosti licence je zákonem stanovená náležitost žádosti, kdy absence této náležitosti činí žádost neúplnou a zakládá povinnost postupu správního orgánu dle § 45 odst. 2 správního řádu. Pokud se v průběhu správního řízení původně navrhovaná doba platnosti licence ukáže jako neproveditelná, není stanovení nové doby platnosti požadované licence dispozicí s žádostí, jak se mylně domnívá žalovaný. Správními orgány tvrzený důvod pro zastavení řízení spočívá v odstranitelné vadě žádosti, kterou účastník podáním ze dne 30. 5. 2019 v průběhu řízení odstranil tak, že původní žádost doplnil, přičemž u licence navrhnul stanovit termín platnosti do posledního dne roku následujícího po roce, v němž rozhodnutí o vydání licence nabude právní moci. Odvolací a nalézací řízení tvoří jeden funkční celek, kdy vady žádosti jsou odstranitelné po celou dobu řízení. Tvrzení opaku by připustilo situaci, kdy by správnímu orgánu postačilo pozdržet vydání rozhodnutí o opravném prostředku do doby, než by uplynula doba uvedená v žádosti, a pak by postačovalo řízení zastavit z důvodu, že se v mezidobí žádost stala bezpředmětnou. [4] Napadené rozhodnutí je překvapivé, neboť správní orgány zastavily řízení pro bezpředmětnost z důvodu skutečnosti, která nastala v běhu času bez zavinění žalobce a která nezpůsobila bezpředmětnost žádosti, ale jen její vadu spočívající v absenci proveditelné doby platnosti požadované licence v okamžiku rozhodování. Překvapivost postupu žalovaného spočívá především v tom, že stejná situace nastala opakovaně vždy poté, kdy soudy v dané věci opakovaně rušily rozhodnutí žalovaného o rozkladu. Správní soudy však v předchozích rozhodnutích neshledaly důvody postupu, který nyní vedl k zastavení řízení žalovaným. Skutečným důvodem pro zastavení řízení byla snaha správních orgánů vyhnout se odstranění vad řízení, kdy se žalovaný obával střetu s MZV, od kterého se dosud nikdy nepodařilo získat podklady, na základě kterých svá závazná stanoviska vydával. Proto žalovaný hledal důvody, jak se meritornímu rozhodnutí vyhnout a řízení zastavit. Správní orgán měl vyzvat žalobce k aktualizaci žádosti spočívající ve stanovení nové navrhované doby platnosti požadované licence a současně jej poučit o postupu dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu v případě, pokud danou vadu neodstraní. Není pravdou, že důvod pro vydání žádosti odpadl, neboť žalobce má i nadále zájem o vydání licence a na své žádosti trvá. Důvody, proč žalovaný odmítá rozhodnutí soudu respektovat, je nutno hledat v jeho obavě z náhrady škody z nezákonného výkonu veřejné moci. [5] Městský soud v Praze nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je dostatečné. Žalovaný, stejně jako před ním Licenční správa, zcela srozumitelně a s odkazem na relevantní zákonná ustanovení, o která své rozhodnutí opřel, předestřel konkrétní důvod, který vedl k zastavení řízení o žádosti žalobce o udělení licence. Námitkami žalobce se žalovaný v napadeném rozhodnutí zevrubně zabýval a vyložil důvody, pro které shledal žalobcem předložené právní posouzení situace chybným, přičemž své úvahy opřel o konkrétní ustanovení správního řádu. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 14. 3. 2019, č. j. 8 A 127/2015  60, se zabýval procesní situací žalobce a uvedl, že Licenční správa bude muset s ohledem na to, že žalobcem navržená doba platnosti licence dávno uplynula, předmětnou žádost vyhodnotit jako žádost zjevně bezpředmětnou ve smyslu § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu. Žalobní tvrzení o snaze žalovaného vyhnout se meritornímu projednání věci jsou již z tohoto důvodu neopodstatněná, stejně jako tvrzení žalobce o překvapivosti rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Žalobce i žalovaný znali názor Městského soudu v Praze, jenž byl jednoznačně vyjádřen ve shora citovaném rozsudku. Pokud správní orgán v dalším řízení postupoval v souladu s nastíněným názorem soudu, nemůže to být pro žalobce překvapivé. [6] Úvaha soudu předestřená v rozsudku sp. zn. 8 A 127/2015 je i nadále validní a je v souladu s judikatorním výkladem pojmu „bezpředmětnost žádosti“ zastávaným správními soudy. Žádost žalobce o udělení vývozní licence s dobou platnosti do 28. 2. 2006 zcela nepochybně pozbyla v roce 2019 smyslu, neboť práva plynoucí z rozhodnutí, kterým by bylo takové žádosti vyhověno, by žalobce logicky nemohl konzumovat. Vydáním takového rozhodnutí by se tedy na právním postavení žalobce zhola nic nezměnilo, nehledě k tomu, že i samotné vydání rozhodnutí, kterým by žalovaný v roce 2019 udělil žalobci licenci k vývozu vojenského materiálu do Bulharska platnou do 28. 2. 2006, by postrádalo jakýkoliv smysl. Veškeré tyto skutečnosti plně prokazují opodstatněnost závěru žalovaného o zjevné bezpředmětnosti žádosti. Tvrzení žalobce, že v důsledku uplynutí doby, pro kterou bylo původně vydání licence žádáno, je třeba na žádost hledět jako na vadnou, protože postrádá navrhovanou dobu platnosti licence, nemá oporu v zákoně ani v logickém uvažování. Je zřejmé, že původně bylo vůlí žalobce získat licenci pro konkrétní transakci, která měla proběhnout v určitém časovém úseku. Podaná žádost obsahovala obligatorní náležitost, kterou je navrhovaná doba platnosti licence. Jinou otázkou je, zda žalobcem navržená doba platnosti licence byla v důsledku plynutí času stále aktuální. Na vymezení termínu platnosti licence nelze nahlížet izolovaně jen jako na povinnou náležitost žádosti, ale je nutné ji vnímat též jako součást vymezení předmětu žádosti. Náležitosti žádosti totiž ve svém souhrnu definují a určují předmět řízení, o němž má správní orgán rozhodnout. [7] Žalobce si byl vědom časové limitace, pro kterou žádá o udělení licence k vývozu vojenského materiálu a bylo mu také známo, že o změnu termínu platnosti licence je třeba Licenční správu požádat. Dispozice s termínem platnosti licence byla výlučně na žalobci; nebylo povinností Licenční správy, a už vůbec ne žalovaného v řízení o rozkladu, vyzývat žalobce k úpravě požadované doby platnosti licence. Žalobce, přestože z rozsudku č. j. 8 A 127/2015  60 seznal názor soudu o zjevné bez