4 As 442/2021 — Nejvyšší správní soud

4 As 442/2021- 30 - text 4 As 442/2021 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: ČSAD Ústí nad Orlicí, a.s., IČ 60108851, se sídlem Třebovská 330, Ústí nad Orlicí, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 28. 8. 2019, č. j. ÚOHSR0124/2019/VZ23838/2019/321/EDo, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2021, č. j. 62 Af 81/2019  110, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2021, č. j. 62 Af 81/2019  110, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Žalovaný rozhodnutím č. j. ÚOHS/V0094/2019/VZ17687/2019/533/BŠp vydaným dne 24. 6. 2019 zamítl žádost žalobkyně ze dne 13. 6. 2019, kterou se domáhala vyplacení úroků z kauce ve výši 100.000 Kč složené na účet žalovaného dne 19. 11. 2014 při podání návrhu na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele podle § 115 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“  později zrušen zákonem č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek  pozn. NSS). Konkrétně se jednalo o návrh na uložení zákazu plnění „Smlouvy o veřejných službách v přepravě cestujících ve veřejné linkové osobní dopravě pro přechodné zabezpečení stanoveného rozsahu dopravní obslužnosti Libereckého kraje pro oblast Sever, č. OLP/1766/2014“ uzavřené dne 6. 10. 2014 mezi Libereckým krajem a ČSAD Liberec, a.s. v rámci zadávacího řízení na veřejnou zakázku „Přechodné zabezpečení stanoveného rozsahu dopravní obslužnosti Libereckého kraje  oblast Sever. Žalovaný vrátil žalobkyni kauci ve výši 100.000 Kč bez úroku dne 21. 9. 2018, neboť jeho rozhodnutí o návrhu na přezkoumání úkonů zadavatele ze dne 6. 11. 2015, č. j. ÚOHSS1018/2014/VZ38253/2015/511/JNv, a rozhodnutí jeho předsedy o rozkladu ze dne 12. 9. 2016, č. j. ÚOHSR385/2015/VZ37427/2016/321/Edy/HBa, byla zrušena rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2018, č. j. 62 Af 125/2016  209, a následně bylo správní řízení zastaveno usnesením žalovaného ze dne 27. 8. 2018, č. j. ÚOHSS1018/2014/VZ24594/2018/533/BKU, které nabylo právní moci dne 13. 9. 2018. [2] Předseda žalovaného rozhodnutím č. j. ÚOHSR0124/2019/VZ23838/2019/321/Edo vydaným dne 28. 8. 2019 odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vyplacení úroků z kauce potvrdil. Podle předsedy žalovaného totiž není možné na vracenou kauci hledět jako na daň, a uplatnit tak požadavek na vyplacení úroku z neoprávněného jednání správce daně. [3] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 11. 2021, č. j. 62 Af 81/2019  110, zrušil rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku nejprve uvedl, že z ustanovení § 115 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách neplyne povinnost žalovaného vracet kauci s vyššími úroky než s těmi, jimiž byla kauce po dobu jejího uložení standardně úročena. Jestliže úročena nebyla, tak žalobkyni úroky nepřísluší. Právním předpisem, který upravuje režim kauce, je zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“), konkrétně jeho ustanovení § 45 odst. 6, jež upravuje účty cizích prostředků. Zatímco do 31. 12. 2012 zákon o rozpočtových pravidlech předvídal úročení účtů cizích prostředků (§ 45 odst. 7), počínaje dnem 1. 1. 2013 již tomu tak nebylo. Jestliže účet cizích prostředků nebyl úročen, pak při postupu podle § 115 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách měla být kauce vrácena bez úroků. [4] Toto pravidlo ohledně (ne)úročení kauce se však nepoužije na případy, kdy se kauce již stala příjmem státního rozpočtu v důsledku rozhodnutí vydaného ve věci návrhu na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele, jež bylo poté správním soudem zrušeno. Tím se v dané věci kauce stala podle § 115 odst. 2 písm. a) zákona o veřejných zakázkách příjmem státního rozpočtu a žalobkyně po dobu několika let s částkou 100.000 Kč nemohla nakládat podle své úvahy, ač takovou možnost s ohledem na závěry zrušujícího rozsudku krajského soudu měla mít. V soudní praxi přitom obstál závěr, podle kterého sankčnímu úroku podle § 254 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), podléhají platební povinnosti uložené v režimu dělené správy kupříkladu chybně uložené a vybrané pokuty. Není proto pochybností o tom, že smyslem § 254 odst. 1 daňového řádu je kompenzace nedůvodně vzniklé ekonomické ztráty peněžních prostředků, jež by jinak přirůstaly jejich vlastníkům. V projednávané věci vznikla platební povinnost k peněžitému plnění určenému do veřejného rozpočtu v důsledku rozhodnutí žalovaného, na něhož bylo propadnutí kauce vázáno. Jestliže se kauce stala příjmem státní rozpočtu dnem, kdy rozhodnutí žalovaného a jeho předsedy nabyla právní moci, byly od tohoto dne naplněny znaky dělené správy podle § 161 odst. 1 daňového řádu a kauce se stala daní ve smyslu § 2 odst. 3 písm. c) téhož zákona. Za tohoto stavu věci byly splněny podmínky pro aplikaci § 254 odst. 1 daňového řádu a žalovaný pochybil, nevyhovělli žádosti žalobkyně o vyplacení úroku z dříve složené kauce, jež v důsledku jeho nezákonného rozhodnutí propadla. II. Obsah kasační stížnosti [5] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) blanketní kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanoveních § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V jejím doplnění učiněném v měsíční lhůtě stanovené ve výzvě soudu stěžovatel namítl nedostatečně odůvodněný závěr krajského soudu, že po propadnutí kauce do státního rozpočtu jsou naplněny znaky dělené správy podle § 161 odst. 1 daňového řádu a kauce se stává daní ve smyslu § 2 odst. 3 písm. c) téhož zákona. Rovněž nepovažuje za dostatečně objasněný názor, že by se v takovém případě mělo postupovat podle § 254 odst. 1 daňového řádu, podle něhož sankčnímu úroku podléhají platební povinnosti uložené v režimu dělené správy, kupříkladu chybně uložené a vybrané pokuty. Paralelu kauce a pokuty považuje stěžovatel za nedostatečně vysvětlenou a nepřiléhavou, když každé z těchto finančních plnění má zcela jiný charakter a účel. Pokuta je totiž trestem za přestupek spočívající v porušení právních předpisů, zatímco účelem kauce je zabránit neodůvodněným návrhům na přezkoumání úkonů zadavatele. Kauce je tedy jakýmsi pojistným mechanismem proti podávání účelových či šikanózních návrhů a v žádném případě se nejedná o trest, ale o nezbytnou náležitost návrhu. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na rozsudky ze dne 30. 9. 2021, č. j. 29 Af 101/2019  110, a ze dne 15. 11. 2021, č. j. 30 Af 68/2019  111, v nichž Krajský soud v Brně v obsahově totožných věcech rozhodl v jeho prospěch. S těmito rozsudky se ztotožňuje a v plném rozsahu na ně odkazuje. Krajský soud však v nyní napadeném rozsudku nevysvětlil, proč se od těchto svých dřívějších závěrů odchýlil. [6] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. [7] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila. III. Posouzení kasační stížnosti [8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Přitom neshledal jiné vady uvedené v § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatel v kasační stížnosti označil důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [9] Podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. [10] Podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohlali mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. [11] Předmětem kasační stížnosti je přezkoumatelnost a zákonnost napadeného rozsudku ve vztahu k v něm vyslovenému právnímu názoru o možnosti přiznání úroků z kauce složené na účet stěžovatele při podání návrhu na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele podle § 115 zákona o veřejných zakázkách, která byla později vrácena v důsledku zrušení rozhodnutí vydaného v tomto řízení rozhodnutím správního soudu. Podle krajského soudu lze totiž takto postupovat za použití § 254 odst. 1 daňového řádu, neboť v něm zakotvenému sankčnímu úroku podléhá také peněžité plnění v režimu dělené správy ve smyslu § 161