5 Ads 101/2021 — Nejvyšší správní soud

5 Ads 101/2021- 24 - text  5 Ads 101/2021 - 27 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: M. B., zast. Mgr. Janem Maškem, advokátem se sídlem Pekařská 658, Kladno, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2021, č. j. 42 Ad 40/2019 – 23, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2021, č. j. 42 Ad 40/2019 – 23, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Žalovaná podala k Nejvyššímu správnímu soudu dne 8. 4. 2021 kasační stížnost, která směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2021, č. j. 42 Ad 40/2019 – 23, na základě kterého bylo zrušeno zamítavé rozhodnutí žalované ze dne 23. 8. 2019, č. j. XA, o námitkách žalobkyně, kterými žalobkyně brojila proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 2. 7. 2019, č. j. XB o zamítnutí žádosti o opětovné přiznání pozůstalostního důchodu po zemřelé osobě podle § 50 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 50 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění ve znění zákona č. 191/2018 Sb. (dále jen „ZDP“). [2] Dne 27. 3. 2019 podala žalobkyně k České správě sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) žádost o opětovné přiznání pozůstalostního důchodu po zemřelé osobě – J. B. z důvodu péče o nezaopatřené dítě (M. V., nar. X, dále též jako „dítě“), které bylo vychováváno v rodině zemřelého. ČSSZ žádost zamítla pro nesplnění podmínek uvedených v § 50 odst. 2 ZDP. Podle ČSSZ nelze M. V. považovat za dítě ve smyslu § 50 odst. 3 ZDP, neboť ke dni uzavření manželství mezi žalobkyní a J. B. byl již plnoletý. [3] Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně námitky. V nich popsala vývoj vztahu mezi ní a zemřelým manželem J. B. a také jeho blízký vztah k M. V.. Žalobkyně se domnívá, že v souladu s definicí uvedenou v § 7 odst. 2 písm. b) zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, byl zemřelý jejím druhem ještě před dovršením věku 18 let M. V., tedy je považován za rodiče ještě předtím, než M. V. nabyl zletilosti, a tudíž se podílel na jeho výchově. Podle žalobkyně tak je naplněna definice „dítě, které bylo v rodině zemřelého vychováno“ (§ 50 odst. 3 ZDP). [4] Žalovaná námitky žalobkyně zamítla a potvrdila rozhodnutí prvního stupně, protože nebyly splněny podmínky pro přiznání vdovského důchodu podle § 50 odst. 3 ZDP. Podle žalované je třeba pro přiznání nároku na vdovský důchod podle § 50 odst. 2 písm. a) ZDP splnit kumulativně následující podmínky: 1) pozůstalý manžel pečuje o nezaopatřené dítě ve smyslu § 20 odst. 4 ZDP a 2) toto dítě splňuje alespoň jednu z alternativních podmínek obsažených v § 50 odst. 3 ZDP, a to buď a) toto dítě má nárok na sirotčí důchod po zemřelém, nebo b) dítě bylo v rodině zemřelého vychováváno, bylo-li alespoň jedním z manželů převzato do péče nahrazující péči rodičů. Podle žalované, která odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2015, č. j. 4 Ads 94/2015 – 21, tyto podmínky nebyly splněny. [5] Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně žalobu, ve které namítala rozpor napadeného rozhodnutí se zákonem, neboť žalovaná nepřihlédla ke skutečnosti, že zemřelý manžel se na výchově M. V. podílel nejméně jeden rok před uzavřením manželství a s žalobkyní vedl společnou domácnost. Podle názoru žalobkyně byl M. V. vychováván v rodině zemřelého ještě v době, kdy byl nezletilý. Žalobkyně se domnívá, že žalovaná aplikovala příslušná ustanovení zákona nepřiměřeně formálně, čímž ji poškodila. Odkaz na rozsudek NSS č. j. 4 Ads 94/2015 - 21 považuje za nepřípadný. [6] Krajský soud zrušil rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení; dospěl k závěru, že ve věci není sporné, že „výchova“ ve smyslu § 50 odst. 3 ZDP přichází v úvahu pouze do dosažení 18 roku věku dítěte, sporný je dle soudu však okamžik, který je třeba pokládat za zahájení této „výchovy“ – zda je tímto okamžikem zahájení faktického soužití (k tomu v posuzované věci došlo ještě před tím, než M. V. dosáhl 18 roku věku), nebo zda je jím až sňatek (k němuž došlo až poté, co M. V. dosáhl 18 roku věku). Krajský soud se zabýval judikaturou, která se dotýkala problematické části § 50 odst. 3 ZDP, a sice, co lze rozumět „výchovou“ ve smyslu tohoto ustanovení; zmínil rozsudek NSS č. j. 3 Ads 76/2005 – 49 a rozsudek NSS č. j. 4 Ads 94/2015 – 21 ze kterých plyne, že ve faktickém soužití druha a družky nelze realizovat „výchovu“ dětí ve smyslu § 50 odst. 3 ZDP. Podle krajského soudu jsou však takové závěry ve světle nové právní úpravy překonané, neboť přijetím zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), došlo k posunu právní úpravy, která lépe odráží aktuální sociální trendy – a sice skutečnost, že stále více párů preferuje faktické soužití před formálním svazkem. Z § 50 odst. 3 ZDP neplyne podmínka uzavřeného manželství mezi zemřelým a rodičem (popř. pěstounem atd.), tato byla doposud dovozována ve spojení s § 33 zákona o rodině. Ostatně z rozsudku NSS č. j. 4 Ads 94/2015 – 25 dle krajského soudu vyplývá, že vztah manžela a dítěte druhého z manželů žijících ve společné domácnosti je třeba interpretovat s ohledem na soukromoprávní úpravu, přičemž Nejvyšší správní soud naznačil, že případná změna právní úpravy v dotčené oblasti může odůvodnit faktické soužití jako relevantní skutečnost pro posuzování nároku na vdovský důchod. Změna v právní úpravě dle krajského soudu nastala přijetím občanského zákoníku, konkrétně § 885 věty druhé občanského zákoníku, který rozšiřuje okruh osob, jimž vzniká povinnost podílet se na výchově dítěte žijící ve společné domácnosti také na osoby, které s rodičem dítěte žijí, aniž s ním uzavřely manželství nebo registrované partnerství, žijí-li s dítětem v rodinné domácnosti. Krajský soud přisvědčil názoru žalobkyně, že aplikace rozsudku NSS č. j. 4 Ads 94/2015 – 21 není přiléhavá, rozhodnutí žalované zrušil a v dalším řízení ji zavázal k tomu, aby řádně zkoumala, zda a jak se zemřelý podílel na výchově M. V. v období mezi zahájením společného soužití a dosažením zletilosti dítěte. [7] Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále jen “stěžovatelka“) z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. kasační stížnost; především nesouhlasí s právním závěrem krajského soudu, že se na danou věc vztahuje § 885 občanského zákoníku a že by se pro účely naplnění podmínek uvedených v § 50 odst. 3 ZDP měla zohledňovat doba faktické péče před uzavřením manželství. Podle stěžovatelky na projednávanou věc dopadá § 965 odst. 3 občanského zákoníku, který upravuje institut pěstounství. Stěžovatelka připouští, že přijetím občanského zákoníku došlo k právnímu posunu, který našel svůj odraz v § 885 občanského zákoníku, avšak v oblasti pěstounství k takové změně nedošlo a má se tudíž vycházet ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. M. V. nemůže být považován za dítě, které bylo v rodině zemřelého (manžela žalobkyně) vychováváno, protože J. B. se stal manželem žalobkyně až poté, co M. V. dosáhl zletilosti. Co se týče otázky faktické „výchovy“, stěžovatelka odkazuje na předešlou judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek NSS č. j. 3 Ads 76/2005 – 49 a rozsudek NSS č. j. 4 Ads 94/2015 – 21), od kterých se krajský soud odchýlil. V těchto rozhodnutích Nejvyšší správní soud ve vztahu k § 50 odst. 3 ZDP uvedl, že úskalí rozšíření doby výchovy pro účely § 50 odst. 3 ZDP i na dobu tzv. faktické výchovy před uzavřením manželství, resp. v tomto konkrétním případě na dobu „spolužití“ v rodinné domácnosti před dosažením zletilosti dítěte, spočívá v tom, že není zřejmé, jaké znaky má ono „spolužití“ vykazovat, zejm. co do své délky a charakteru. Stěžovatelka zastává názor, že vzhledem k tomu, že v souvislosti s přijetím občanského zákoníku nedošlo ke změně znění § 50 odst. 3 ZDP, zákonodárce neměl v úmyslu obsahově měnit podstatu tohoto ustanovení, ani jeho účel, ani rozšiřovat okruh osob, na které dopadá. V dosavadní správní praxi nebylo pochyb o tom, že pro přiznání nároku podle § 50 odst. 3 ZDP muselo dojít k uzavření manželství ještě před nabytím zletilosti dítěte. V nyní projednávaném případě nabyl M. V. zletilosti ke dni X, avšak k uzavření manželství došlo až 16. 1. 2016. Stěžovatelka také poukazuje na aspekt přiměřené délky výchovy jakožto neurčitého právního pojmu, který není zákonem ani judikaturou nijak vymezen. Podle jejího názoru skutečnost, že výchovné působení zemřelého by mělo dosáhnout určité intenzity, v sobě zahrnuje i to, aby trvalo určitou dobu. Ani to by však nebylo naplněno, neboť spolužití zemřelého s J. V. trvalo do doby nabytí jeho zletilosti necelé čtyři měsíce. [8] Stěžovatelka se na závěr vymezuje vůči výroku č. II. přezkoumávaného rozhodnutí, kterým jí byla uložená povinnost k náhradě nákladů řízení žalobk