5 Afs 171/2020 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 171/2020- 20 - text  5 Afs 171/2020 - 25 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: EKO Logistics s. r. o., se sídlem Tyršova 68, Týnec nad Labem, zast. Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti žalovanému: Finanční úřad pro Středočeský kraj, se sídlem Na Pankráci 1685/17, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2020, č. j. 45 Af 34/201717, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Žalobce podal u Krajského soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 10. 2017, č. j. 4298663/17/211150523202376. Uvedeným rozhodnutím žalovaný podle § 159 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v relevantním znění (dále jen „daňový řád“), zamítl námitku žalobce proti vyrozumění ze dne 18. 9. 2017, č. j. 4157416/17/211150523202376, jímž byl žalobce informován o tom, že žalovaný z úřední povinnosti podle § 154 odst. 2 daňového řádu převedl jeho přeplatek na DPH v částce 47 583,43 Kč (z přeplatku v celkové výši 4 047 133 Kč) na úhradu nedoplatku daně „zvláštní prostředky – mezinár. pohl. (z. č. 471/2011 Sb.)“ s tím, že zbývající část vratitelného přeplatku mu bude vrácena. [2] V napadeném rozhodnutí žalovaný konstatoval, že Generální finanční ředitelství jakožto ústřední kontaktní orgán ve smyslu § 4 odst. 3 písm. b) zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, v relevantním znění (dále jen „zákon o finanční správě“), a § 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 471/2011 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, v relevantním znění (dále jen „zákon o mezinárodní pomoci“), obdrželo dne 11. 9. 2017 žádost o vymáhání pohledávky německé daňové správy referenční č. spisu 217/071/15277, jejíž součástí je jednotný doklad o vymahatelnosti finanční pohledávky. Předmětem uvedené žádosti byly nedoplatky žalobce evidované německou daňovou správou. Generální finanční ředitelství pověřilo uskutečněním úkonů při dožádané mezinárodní pomoci podle § 9 odst. 1 zákona o mezinárodní pomoci žalovaného. [3] Proti uvedenému rozhodnutí se žalobce bránil žalobou, kterou krajský soud zamítl rozsudkem ze dne 28. 4. 2020, č. j. 45 Af 34/201717. Krajský soud se nejprve zabýval otázkou, zda žalobce zvolil pro svou obranu správný postup, přičemž především s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2017, č. j. 4 Afs 119/2017106, publ. pod č. 3644/2017 Sb. NSS (všechna zde zmiňovaná konečná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná též na www.nssoud.cz), dospěl k závěru, že rozhodnutí správce daně o námitce proti vyrozumění o převedení přeplatku je rozhodnutím správního orgánu, proti němuž lze brojit žalobou dle § 65 a násl. s. ř. s. [4] Krajský soud nepřisvědčil žalobní námitce, podle níž při poskytování mezinárodní pomoci v režimu zákona o mezinárodní pomoci nelze využít institutu převedení daňového přeplatku, neboť tento postup není vymáháním daňového nedoplatku ve smyslu § 175 daňového řádu. Krajský soud konstatoval, že zákon o mezinárodní pomoci transponuje do českého právního řádu směrnici Rady 2010/24/EU o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z daní, poplatků, cel a jiných opatření (dále jen „směrnice o vzájemné pomoci“). Vymáhání pohledávky v kontextu této směrnice je dle krajského soudu autonomním pojmem práva Evropské unie, který je zapotřebí vykládat jako činnost směřující k uhrazení pohledávky, a to nikoliv pouze prostřednictvím donucujících nástrojů, nelze jej tedy ztotožňovat s pojmem vymáhání daňového nedoplatku ve smyslu daňového řádu. Zákon o mezinárodní pomoci stanoví, že se při vymáhání finančních pohledávek postupuje dle daňového řádu, aniž by jeho použitelnost omezoval pouze na některé části. [5] Dle krajského soudu není zahraniční daň ani její příslušenství, ohledně nichž byla v projednávané věci podána žádost o vymáhání pohledávky, daní ve smyslu § 2 daňového řádu, to však nic nemění na tom, že se při jejím inkasu postupuje podle daňového řádu, a to způsobem, jako by se jednalo o pohledávku České republiky. V této souvislosti krajský soud odkázal na čl. 13 odst. 1 směrnice o vzájemné pomoci. Dále krajský soud zdůraznil, že vymáhání daní ve smyslu § 175 a násl. daňového řádu není založeno toliko na aplikaci ustanovení zahrnutých v tomto dílu 5 hlavy V části třetí daňového řádu. Jednotlivé instituty upravující placení daní (hlava V části třetí daňového řádu) jsou naopak vzájemně provázány a nelze je izolovat. Krajský soud následně zrekapituloval způsob, jakým daňový řád nakládá s pohledávkami České republiky z titulu daně z příjmů, a uzavřel, že byť finanční pohledávky dle § 1 zákona o mezinárodní pomoci nejsou daňovými nedoplatky ve smyslu daňového řádu, postupuje se při jejich vymáhání subsidiárně podle daňového řádu; s takovými pohledávkami je tedy zapotřebí zacházet stejně jako s daňovými nedoplatky, a to včetně jejich evidence. [6] Krajský soud připustil, že jednotlivé způsoby vymáhání daňových nedoplatků jsou taxativně vymezeny v § 175 odst. 1 daňového řádu a že mezi ně nepatří převedení přeplatku na úhradu nedoplatku z úřední povinnosti dle § 154 odst. 2 daňového řádu, dodal však, že § 175 odst. 3 daňového řádu dává správci daně oprávnění vybírat daňový nedoplatek při jeho vymáhání, přičemž mezi způsoby vybírání nedoplatku daňový řád zařazuje i placení přeplatkem na jiné dani. Převedení přeplatku na jedné dani na úhradu nedoplatku na jiné dani z moci úřední je dle krajského soudu svým způsobem neformální variantou daňové exekuce přikázáním daňové pohledávky (z hlediska procesního), resp. započtení (z hlediska hmotněprávního). Dále krajský soud zdůraznil, že i v případě zahraniční finanční pohledávky musí platit, že správce daně nepřistoupí k jejímu exekučnímu vymáhání, pokud ji může rovnou uspokojit postupem dle § 154 odst. 2 daňového řádu, jenž je hospodárnější a šetrnější i z hlediska daňového subjektu. Krajský soud tedy s ohledem na výše uvedené neshledal postup žalovaného nezákonným. Za pochybení žalovaného soud nepovažoval ani to, že před provedením úhrady finanční pohledávky převedením přeplatku na DPH neseznámil žalobce s obsahem jednotného dokladu o vymahatelnosti finanční pohledávky, neboť takovou povinnost mu zákon o mezinárodní pomoci ani daňový řád neukládal. [7] Krajský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, podle níž žalovaný nebyl příslušný k vyřízení žádosti německé daňové správy. Krajský soud konstatoval, že Ministerstvo financí zveřejnilo dle § 3 odst. 5 zákona o mezinárodní pomoci ve Finančním zpravodaji č. 3/2012 informaci, podle níž působností ústředního kontaktního orgánu pro provádění mezinárodní pomoci pověřilo Generální finanční ředitelství, přičemž dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o mezinárodní pomoci platí, že kontaktním orgánem je mimo jiné ústřední kontaktní orgán. Dále krajský soud konstatoval, že z interního sdělení ze dne 12. 9. 2017, č. j. 92816/17/770030131013511, plyne, že Generální finanční ředitelství jakožto ústřední kontaktní orgán pověřilo dle § 9 odst. 1 zákona o mezinárodní pomoci uskutečněním úkonů při poskytování mezinárodní pomoci dle žádosti německé daňové správy ze dne 11. 9. 2017 právě žalovaného, který tudíž byl k poskytnutí takové pomoci kompetentní. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že žalovaný v napadeném rozhodnutí ani ve vyrozumění o převedení přeplatku nespecifikoval, z jakých konkrétních podkladů plyne, že Generální finanční ředitelství je ústředním kontaktním orgánem, a jakým aktem byl pověřen k poskytnutí mezinárodní pomoci. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [8] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž namítá, že krajský soud řádně nevypořádal jeho žalobní námitku, podle níž žalovaný nespecifikoval pověření vydané Generálním finančním ředitelstvím, na jehož základě byl žalovaný oprávněn k uskutečnění úkonů při dožádané mezinárodní pomoci, neboť ani krajský soud nevysvětlil, jak se dané pověření dostalo do sféry stěžovatele, aby se s ním mohl seznámit a vyjádřit se k jeho obsahu. Dle stěžovatele krajský soud pochybil rovněž v tom, že interní sdělení Generálního finančního ředitelství ze dne 12. 9. 2017, č. j. 92816/17/770030131013511, zjevně provedl k důkazu, aniž by však ve věci nařídil jednání. Dále stěžovatel v této souvislosti namítá, že mu doposud není znám rozsah pověření uděleného žalovanému Generálním finančním ředitelstvím, čímž je zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, neboť neví, zda byl žalovaný oprávněn postupovat tak, jak učinil. [9] Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle něhož je vymáhání pohledávky v kontextu směrnice o vzájemné pomoci autonomním pojmem práva Evropské un