5 Afs 214/2021 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 214/2021- 54 - text  5 Afs 214/2021 - 58 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: M. B., zast. Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem Jiráskovo náměstí 816/4, Plzeň, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2021, č. j. 43 Af 9/2020 – 48, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. III. Soudem ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Lukášovi Hegnerovi, advokátovi, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 12 342 Kč, která mu bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byly zamítnuty jeho žaloby proti rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 1. 2018, č. j. 1605/18/5100-31462-704389, a ze dne 7. 3. 2018, č. j. 11046/18/5100-31462-704389, ve věci úroku z prodlení s úhradou daně z nemovitostí. [2] Platebními výměry ze dne 30. 10. 2017, č. j. 4562900/17/2121-00460-208775 a č. j. 4562903/17/2121-00460-208775, rozhodl Finanční úřad pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) dle § 252 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), o předpisu úroku z prodlení s úhradou daně z nemovitostí na zdaňovací období roku 2011 a roku 2012 ve výši 5652 Kč, resp. 6992 Kč. Důvodem předpisu úroku z prodlení bylo, že stěžovatel uhradil na daň z nemovitostí na zdaňovací období roku 2011(vyměřenou v celkové výši 9800 Kč, splatnou ve výši 4900 Kč ke dni 31. 5. 2011 a ve výši 4900 Kč ke dni 30. 11. 2011) pouze 3308 Kč a na daň z nemovitostí na zdaňovací období roku 2012 (vyměřenou v celkové výši 9800 Kč, splatnou ve výši 4900 Kč ke dni 31. 5. 2012 a ve výši 4900 Kč ke dni 30. 11. 2012) neuhradil vůbec ničeho. Lze poznamenat, že šlo o platební výměry na úrok z prodlení rozdílové, kterými správce daně sděloval nárůst úroků z prodlení o částku 738 Kč, resp. 1173 Kč, oproti úroku z prodlení již dříve sdělenému. Proti platebním výměrům na úrok z prodlení podal stěžovatel odvolání, která žalovaný rozhodnutími ze dne 12. 1. 2018 a 7. 3. 2018 zamítl. [3] V žalobách proti rozhodnutím žalovaného (stěžovatelem označených jako rozšíření žaloby evidované pod sp. zn. 46 Af 20/2017, následně zapsaných jako samostatné věci pod sp. zn. 43 Af 9/2020 a 43 Af 11/2020 a spojených ke společnému projednání pod sp. zn. 43 Af 9/2020) stěžovatel namítal, že „jsou v rozporu s ústavním právem, zákony České republiky, morálkou a dobrými mravy“. Žalovaný dle názoru stěžovatele nesprávně posoudil odvoláním napadené platební výměry, opomenul některé předchozí úkony a rozhodnutí soudů. Stěžovatel uvádí, že pozbyl vlastnická práva k předmětným nemovitostem, což bylo správci daně známo. Stěžovatel dále uvádí, že daň za rok 2011 uhradil, avšak správce daně použil úhradu na daň z nemovitostí na rok 2010, jejíž úhrada byla v jiném řízení prokázána. Stěžovatel rovněž poukazuje na skutečnost, že rozhodnutí o odvolání proti předcházejícím platebním výměrům na úrok z prodlení, vzešlý z téže daňové povinnosti, napadl správní žalobou. Stěžovatel dále namítá, že žalovaný opomněl občanský zákoník, Ústavu a zákon č. 242/1994 Sb. Dle stěžovatele správce daně započítával jeho úhrady daňových povinností na vykonstruované penále a úroky z prodlení pramenící z toho, že správce daně 30. 10. 1998 neoprávněně odečetl údajný nedoplatek ve výši 1225,28 Kč. Stěžovatel uvádí, že závazky vůči finančnímu úřadu nemohl hradit, neboť se v důsledku vyměření darovací daně v roce 1994 dostal do finanční tísně. Finanční úřad následně exekučně zabavil z účtu stěžovatele finanční prostředky, které pocházely z úvěru s 19% úrokem, který je na něm do dnešního dne vymáhán. Postupem finančního úřadu dle stěžovatele došlo k jeho ekonomické likvidaci a nebezpečnému pronásledování. Žalovaný dle stěžovatele opomněl to, že stěžovatel poukazoval na nesprávnosti platebních výměrů. Stěžovatel rovněž namítá, že správce daně měl uplatnit své pohledávky v rámci exekučního řízení, příp. vůči tomu, kdo se jeho majetku „zmocnil“. [4] Krajský soud neshledal žaloby důvodnými a zamítl je. Krajský soud v prvé řadě s odkazem na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), upozornil, že k obecným žalobním bodům je nutno i v odůvodnění rozsudku přistoupit obecně, jinak by se krajský soud stavěl z pozice rozhodčího do pozice advokáta stěžovatele. Dále krajský soud upozornil, že žaloby obsahovaly velké množství námitek týkajících se různých postupů souvisejících se správou daní, které nemohly mít žádný vliv na správnost napadených rozhodnutí, takovými námitkami se tedy soud vůbec nezabýval. K žalobním námitkám směřujícím proti úkonům v rámci daňové exekuce se krajský soud již vyjádřil ve svých předchozích rozsudcích ze dne 12. 5. 2021, č. j. 43 Af 10/2020 – 41, 43 Af 12/2020 – 41 a 43 Af 13/2020 – 39. K otázce údajného porušení právních předpisů počínaje Ústavou a Listinou základních práv a svobod přes daňové zákony až po minulý a současný občanský zákoník krajský soud uvedl, že tyto výhrady nelze v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS) považovat za žalobní bod ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. [5] Ze skutečnosti, že na konci roku 1998 ani 1999 stěžovatel neměl na osobním daňovém účtu evidovány jakékoli přeplatky či nedoplatky, krajský soud dovodil, že ani případné chybné započítání přeplatku v těchto letech (jež nebylo prokázáno) by nemohlo způsobit pozdní úhradu daně z nemovitostí v letech 2011 a 2012, jež vedla ke vzniku úroku. Námitka ohledně vlastnictví nemovitosti směřuje proti samotnému vyměření daně a v řízení o úroku není přípustná, přesto však krajský soud nad rámec nutného odůvodnění upozornil, že stěžovatel byl ke dni 1. 1. 2011 i ke dni 1. 1. 2012 jediným vlastníkem předmětných nemovitostí. Soud rovněž připomněl, že § 13b odst. 3 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí (dále jen „zákon o dani z nemovitostí“) ve znění zákona č. 242/1994 Sb. byl účinný pouze do 31. 12. 1994, nelze jej tedy aplikovat na práva a povinnosti vzniklé v letech 2011 a 2012. Rovněž majetková situace stěžovatele nemohla mít dle krajského soudu vliv na vyměření (ať již daně samotné, či úroků). Krajský soud nepřisvědčil ani stěžovatelově argumentaci ohledně nezákonného použití platby daně na rok 2011 na úhradu dřívějších nedoplatků a s odkazem na § 152 daňového řádu zdůraznil, že správce daně je vázán zákonem a nemůže si zvolit, na úhradu kterých konkrétních nedoplatků na určité dani platbu použije. [6] V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že rozsudek krajského soudu je nesprávný, v rozporu s Ústavou, zákony, morálkou a dobrými mravy, pročež podává kasační stížnost dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel v prvé řadě uvádí, že správce daně z něj vytvořil neplatiče tím, že mu vyměřil darovací daň, aniž by něco dostal, a následně mu exekvoval veškeré finanční prostředky, jež navíc pocházely z úvěru na vysoký úrok. Stěžovatel bez jakékoli další argumentace uvádí, že předmětnou nemovitost nevlastní. Dále stěžovatel opakuje svou žalobní argumentaci, že platby na daň z nemovitosti byly použity na jiné nedoplatky a že správce daně měl svou pohledávku uplatnit v rámci exekučního řízení. Stěžovatel rovněž opakuje, že mu byla nesprávně odečtena částka 1255,28 Kč. V konstatování nedůvodnosti této námitky spatřuje stěžovatel rozpor „s dobrými mravy, morálkou a zákony, pouze dosvědčující, že slušný člověk se nemá kam obrátit pro spravedlnost.“ Následně stěžovatel dlouze polemizuje s odůvodněním rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014, č. j. 3 Af 39/2011 – 92 (stěžovatel chybně uvádí „Af 39/211-92“). K vysvětlení soudu ohledně účinnosti zákona č. 242/1994 Sb. stěžovatel sděluje, že předmětné ustanovení přešlo do nového občanského zákoníku, konkrétně § 1106 a § 1107. Závěrem stěžovatel upozorňuje, že žalovaný nepřihlásil pohledávku do insolvenčního řízení, což dle jeho názoru svědčí o tom, že úřední osoby jsou si vědomy nezákonnosti a nemorálnosti platebních výměrů. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek, jakož i napadená rozhodnutí žalovaného. [7] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti vzhledem k podobnosti námitek kasačních a žalobních odkázal na své vyjádření k žalobě, kde se s námitkami podrobně vypořádal, a uvedl, že se plně z