5 Afs 358/2021 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 358/2021- 32 - text  5 Afs 358/2021 - 35 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: QANTO s. r. o., se sídlem Na Slatince 3279/3, Záběhlice, Praha 10, zast. JUDr. Michalem Novákem, advokátem se sídlem Tyršova 231, 570 01 Litomyšl, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové  pobočka v Pardubicích ze dne 2. 11. 2021, č. j. 52 Af 61/201969, takto: I. Kasační stížnost se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobkyni se vrací zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5000 Kč. Tato částka bude vyplacena k rukám advokáta JUDr. Michala Nováka z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 (třiceti) dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové  pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2019, č. j. 39950/19/510031461701836 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“); tímto rozhodnutím žalovaný potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 25. 9. 2018, č. j. 1563787/18/281100460607375, kterým byla stěžovatelce doměřena daň z nabytí nemovitých věcí, a to z důvodu nesplnění podmínek pro přiznání daňového osvobození dle § 9 odst. 2 zákonného opatření senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, ve znění účinném ke dni 31. 10. 2017 (dále jen „zákon o dani z nabytí nemovitých věcí“). [2] Stěžovatelka na základě kupní smlouvy ze dne 31. 10. 2017 zakoupila od společnosti TESTA INVEST s. r. o., nemovité věci v kupní ceně 10 615 936 Kč, které byly před tím předmětem leasingové smlouvy uzavřené dne 17. 11. 2004; smlouva byla ujednána na dobu 240 měsíců, tj. 20 let. Vklad práva vlastnického do katastru nemovitostí byl proveden dne 12. 12. 2017 s právními účinky ke dni 31. 10. 2017. [3] Dne 29. 3. 2018 podala stěžovatelka daňové přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí, v němž uplatnila nárok na osvobození podle § 9 odst. 2 zákona o dani z nabytí nemovitých věcí. Finanční úřad pro Pardubický kraj a potažmo žalovaný dospěli k závěru, že pro účely posouzení oprávněnosti uplatněného osvobození od daně ve smyslu § 9 odst. 2 zákona o dani z nabytí nemovitých věcí nebyla splněna podmínka minimální doby trvání finančního leasingu ve smyslu § 21d odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 10. 2017 (dále jen „zákon o daních z příjmů“), tj. doba 30 let, pročež stěžovatelce nebylo osvobození od daně přiznáno a byla jí doměřená daň. [4] Stěžovatelka v žalobě především namítala nesprávnou aplikaci právní úpravy rozhodné pro posouzení naplnění definičních znaků finančního leasingu; odkázala na relevantní právní úpravu v zákoně o daních z příjmů a upozornila především na přechodná ustanovení jednotlivých novel, která správní orgány nezohlednily; upozornila na § 24 odst. 4 zákona o daních z příjmů účinný v době uzavření leasingové smlouvy, tj. k 17. 11. 2004, dále na část první čl. II. bod 9, přechodných ustanovení zákona č. 545/2005 Sb., kterým se mění zákon o daních z příjmů; dle části první, čl. II., bodu 9 přechodných ustanovení: „U hmotného majetku, který je předmětem smlouvy o finančním pronájmu s následnou koupí najatého hmotného majetku uzavřené do konce zdaňovacího období započatého v roce 2004, se pro účely ustanovení § 24 odst. 4 písm. a), § 24 odst. 4 písm. b) a § 30 odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění zákona č. 492/2000 Sb. použije doba odpisování platná v době uzavření smlouvy.“ V takovém případě by zákonnou podmínkou byla minimální doba finančního leasingu 8 let a stěžovatelce by nárok na osvobození od daně z nabytí nemovitostí vznikl. Pokud správní orgány postupovaly dle zákona o daních z příjmů ve znění účinném ke dni vzniku daňové povinnosti, tj. k 31. 10. 2017, přičemž dospěly k závěru, že stěžovatelka nesplnila podmínku minimální doby 30 let trvání leasingu, postupovaly nezákonně. [5] Krajský soud žalobu stěžovatelky jako nedůvodnou zamítl. Ve vztahu k meritu věci jímž byl spor o to, zda se na daný případ měla aplikovat právní úprava účinná ke dni uzavření leasingové smlouvy (17. 11. 2004), nebo právní úprava účinná ke dni vzniku daňové povinnosti (31. 10. 2017), krajský soud zopakoval závěry Nejvyššího správního soudu uvedené v rozsudku ze dne 8. 10. 2021, č. j. 5 Afs 99/202028, jimiž byl v důsledku zrušení jeho předchozího rozhodnutí ze dne 10. 3. 2020, č. j. 52 Af 61/201941, vázán. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že v dané věci je nutné aplikovat právní úpravu zákona o daních z příjmů ve znění účinném v době vzniku daňové povinnosti, tj. 31. 10. 2017; v té době stanovil § 21d odst. 2 tohoto zákona jako součást definice finančního leasingu podmínku minimální doby trvání tohoto smluvního vztahu. Předmětem leasingové a následně kupní smlouvy byla budova občanské vybavenosti, dále jedna stavební parcela a dvě pozemkové parcely; tyto nemovité věci spadají do odpisové skupiny 5. Krajský soud ve shodě se závazným názorem kasačního soudu uvedl, že pro posouzení vzniku daňové povinnosti je rozhodná právní úprava k tomuto datu; v daném případě ke dni vzniku daňové povinnosti dle § 30 odst. 1 zákona o daních z příjmů byla stanovena minimální doba odpisu 30 let. Leasingová smlouva však trvala toliko necelých 13 let, čili podmínka minimální doby trvání leasingové smlouvy ve smyslu § 21d odst. 2 zákona o daních z příjmů nemohla být splněna. Stěžovatelka tedy neměla nárok na osvobození od daně z nabytí nemovitostí dle § 9 odst. 2 zákona o dani z nabytí nemovitých věcí. [6] V kasační stížnosti stěžovatelka znovu uvádí, že jádrem sporu mezi ní a žalovaným je to, zda se na danou věc aplikuje právní úprava účinná v době vzniku daňové povinnosti, nebo právní úprava účinná v době uzavření leasingové smlouvy a zda je tedy splněna podmínka doby trvání nájmu nemovité věci k naplnění definičních znaků leasingové smlouvy. V rámci kasační argumentace odkazuje na relevantní právní úpravu v zákoně o daních z příjmů a poukazuje na přechodná ustanovení jednotlivých novel. Stěžovatelka rovněž upozorňuje na zákon č. 267/2014 Sb., který novelizoval zákon o daních z příjmů; tato novela zavedla minimální dobu odpisu 30 let. V této souvislosti zmiňuje čl. II. bod 23. v přechodných ustanoveních zákona č. 267/2014 Sb., podle něhož „[u]stanovení o finančním leasingu zákona č. 586/1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije na smlouvy o finančním leasingu, u kterých byl předmět finančního leasingu uživateli přenechán ve stavu způsobilém obvyklému užívání přede dnem nabytí účinností tohoto zákona.“ Stěžovatelka rovněž odkazuje na důvodovou zprávu k citovanému ustanovení. Jdeli o minimální dobu trvání finančního leasingu v délce 30 let, ta byla zavedena do zákona o daních z příjmů novelou č. 261/2007 Sb.; na tomto místě stěžovatelka poukazuje na čl. II bod 12 této novely, podle níž se na smlouvy o finančním pronájmu s následnou koupí najatého hmotného majetku uzavřené do dne jejího nabytí má aplikovat zákon o daních z příjmů účinný do dne nabytí účinnosti této novely. Podle předchozí právní úpravy byla minimální doba nájmu stanovena na 8 let. [7] Stěžovatelka dále konstatuje, že doba uvedená v § 24 odst. 4 písm. a) zákona o daních z příjmů byla zakotvena jako podmínka uznatelnosti úplaty u finančního leasingu jako výdaje, který lze odpisovat dle zákona o daních z příjmů, nikoliv jako znak finančního leasingu. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 4 Afs 8/2019, dle něhož v době od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014 nebyla doba trvání znakem finančního leasingu ve smyslu § 21d zákona o daních z příjmů, a tedy neměla význam pro posouzení, zda je nabytí vlastnického práva k nemovité věci, která byla předmětem finančního leasingu, osvobozeno od daně z nabytí nemovitých věcí. Tímto způsobem stěžovatelka dochází k závěru, že na danou věc dopadá právní úprava účinná v době od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014, kdy nebyla stanovena žádná minimální doba trvání finančního leasingu, a tedy osvobození od daně mohlo být v projednávaném případě uplatněno. [8] Současně stěžovatelka znovu opakuje své úvahy o aplikaci právní úpravy účinné v době uzavření leasingové smlouvy a s odkazem na důvodovou zprávu k zákonu o dani z nabytí nemovitých věcí poukazuje na význam zavedení institutu osvobození od daně z nabytí nemovitých věcí ve vztahu k nemovitostem, jež jsou předmětem finančního leasingu. Dále stěžovatelka odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající požadavků kladených na kvalitu a určitost právních předpisů. [9] Na závěr stěžovatelka žádá Nejvyšší správní soud, aby přehodnotil své závěry obsažené v rozsud