5 As 345/2019 — Nejvyšší správní soud

5 As 345/2019- 43 - text  5 As 345/2019 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci navrhovatele: JUDr. P. Š., proti odpůrkyni: Rada hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. 10 A 133/2019 – 10, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Odpůrkyni se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Kasační stížnost navrhovatele směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. 10 A 133/2019 – 10, jímž byl odmítnut jeho návrh na zrušení usnesení Rady hl. m. Prahy ze dne 1. 4. 2019, č. 542, kterým byla změněna pravidla pro zvýhodnění vozidel na elektrický a hybridní pohon v zónách placeného stání na území hl. m. Prahy, jež byla přijata usnesením Rady hl. m. Prahy ze dne 17. 4. 2018, č. 803, ve znění usnesení Rady hl. m. Prahy ze dne 2. 10. 2018, č. 2550. [2] Dle pravidel před vydáním napadeného usnesení měli vlastníci hybridních a elektrických vozidel volné parkovací oprávnění v zónách placeného stání na území hl. m. Prahy. Napadeným usnesením došlo k zúžení zvýhodnění vozidel na elektrický a hybridní pohon v zónách placeného stání tak, že se do budoucna bude vztahovat jen na vlastníky vozidel splňujících podmínky pro přidělení registrační značky elektrického vozidla podle § 7b zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., v relevantním znění (dále jen „zákon o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích“). [3] Navrhovatel označil napadené usnesení odpůrkyně za opatření obecné povahy a domáhal se jeho zrušení návrhem podle § 101a a násl. s. ř. s., jelikož byl tímto usnesením zkrácen na svých právech tím, že si na základě legitimního očekávání vyvolaného usnesením odpůrkyně ze dne 17. 4. 2018, č. 803, ve znění usnesení odpůrkyně ze dne 2. 10. 2018, č. 2550, že mu bude poskytnuto bezplatné parkovací oprávnění, pořídil hybridní automobil. [4] Městský soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že návrh trpí neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, jelikož napadené usnesení odpůrkyně opatřením obecné povahy není. Podle městského soudu došlo napadeným usnesením k nahrazení pravidel pro zvýhodnění vozidel s hybridním pohonem v zónách placeného stání, která odpůrkyně přijala dne 17. 4. 2018 usnesením č. 803. Tato pravidla doplňují ceník parkovacích oprávnění a karet v zónách placeného stání, jehož aktuální verze byla schválena usnesením odpůrkyně ze dne 18. 7. 2017, č. 1709 (dále též „ceník“), a jsou tedy materiálně jeho součástí. [5] Odpůrkyně nařízením č. 7/2016 Sb. hl. m. Prahy vymezila v souladu s § 23 odst. 1 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), oblasti hl. m. Prahy, ve kterých lze místní komunikace nebo jejich určené úseky užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy. Ceník parkovacích oprávnění a karet však není součástí tohoto nařízení. Ústavní soud v plenárním usnesení ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/08, uvedl, že nařízení vydávané podle § 23 odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacích je materiálně opatřením obecné povahy a jako takové musí být též přezkoumáváno. Ceník jednotlivých parkovacích oprávnění je však podle Ústavního soudu materiálně právním předpisem, a nikoliv opatřením obecné povahy. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 1. 2012, č. j. 9 Ao 8/2011 – 68 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), v návaznosti na tyto závěry návrh na zrušení ceníku parkovacích oprávnění jako opatření obecné povahy odmítl. [6] Tyto závěry vztáhl městský soud také na napadené usnesení odpůrkyně, jímž byla stanovena obecná pravidla zvýhodnění vozidel s elektrickým a hybridním pohonem. Tato pravidla jsou obecná, nemají konkrétně určené adresáty ani předmět a splňují tak pojmové znaky právního předpisu jako abstraktního aktu, nikoliv opatření obecné povahy. II. Obsah kasační stížnosti [7] Navrhovatel (stěžovatel) napadl usnesení městského soudu kasační stížností, v níž setrval na názoru, že návrhem napadené usnesení odpůrkyně má dle jeho názoru povahu opatření obecné povahy. Stěžovatel zdůrazňuje, že usnesení odpůrkyně určuje, kdy budou a kdy nebudou přijímány žádosti o zvýhodněná parkovací oprávnění, resp. kdo má nárok na jejich získání. Předmětné usnesení žádným způsobem nestanoví výši jakýchkoli poplatků za parkovací oprávnění, jako je tomu v cenovém předpisu. [8] Stěžovatel se domnívá, že návrhem napadené usnesení odpůrkyně je opatřením obecné povahy, které nepřímo doplňuje nařízení odpůrkyně č. 19/2017 Sb. hl. m. Prahy, kterým se vymezují oblasti hlavního města Prahy, ve kterých lze místní komunikace nebo jejich určené úseky užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy (dále též „nařízení“). Usnesení doplňuje zejména jeho § 4, když stanoví, že úřad příslušné městské části od 1. 5. 2019 již neumožní uhradit „sjednanou cenu“ ve výši 100 Kč, resp. to umožní jen v některých případech, což podle stěžovatele vyplývá zejména z formulace v napadeném usnesení, že „nebudou přijímány nové žádosti o zvýhodněné parkovací oprávnění“, tedy majitelům ostatních hybridů nebude až na výjimky umožněno koupit si parkovací oprávnění za 100 Kč. Tomu odpovídá i první bod napadeného usnesení, který stanoví, že vozidla s SPZ elektrického vozidla jsou bez dalšího považována za vozidla s platným parkovacím oprávněním. Zde se totiž vůbec nestanoví „sjednaná cena“ za zakoupení parkovacího oprávnění, namísto toho je v zásadě stanovena fikce, že pro tato vozidla bylo parkovací oprávnění již zakoupeno. Materiálně se tedy jedná o vynětí těchto vozidel z věcné působnosti nařízení, což představuje jeho nepřímou novelizaci. [9] Stěžovatel s ohledem na výše uvedené tvrdí, že povaha usnesení odpůrkyně je vzhledem ke zvolené formulaci pravidel nejednoznačná s tím, že v současném znění je ji nutno vnímat především jako opatření obecné povahy novelizující nařízení. Stěžovatel uzavírá, že je dána pravomoc soudů ve správním soudnictví přezkoumat jeho návrh na zrušení opatření obecné povahy a na jeho základě usnesení odpůrkyně zrušit. [10] Stěžovatel ve zbytku kasační stížnosti opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před městským soudem a na jejímž základě se domnívá, že návrhem napadené usnesení odpůrkyně mělo být ze strany městského soudu zrušeno. III. Vyjádření odpůrkyně [11] Odpůrkyně ve svém vyjádření zdůraznila, že se ztotožňuje s výrokem napadeného usnesení městského soudu i s jeho odůvodněním. [12] Odpůrkyně vydala v přenesené působnosti podle § 44 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, v relevantním znění, dále jen (dále jen „zákon o hlavním městě Praze“), na základě a v mezích § 23 odst. 1 písm. a) a c) zákona o pozemních komunikacích, nařízení, kterým vymezila oblasti hl. m. Prahy, ve kterých lze místní komunikace nebo jejich určené úseky užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy. Tímto nařízením jsou zřízeny tzv. zóny placeného stání, které jsou realizovány s ohledem na potřebu regulace dopravy, jež se soustřeďuje do center městských částí a do jejich okolí, v časech, kdy je to zapotřebí. Regulace dopravy je realizována cenovými nástroji v souladu s § 23 zákona o pozemních komunikacích, a to na základě ceníku. Ceník obsahoval a obsahuje zvýhodnění pro parkování elektromobilů v zónách placeného stání, odpůrkyně proto zcela souhlasí s právním názorem městského soudu, že návrhem napadené usnesení doplňuje ceník, a je tak materiálně jeho součástí, neboť dle napadeného usnesení již nebude v zónách placeného stání zvýhodněno parkování vozidel s hybridním pohonem a jejich majitelé budou hradit ceny uvedené a platné v ceníku pro všechna vozidla s výjimkou vozidel uvedených v ceníku. [13] Odpůrkyně, stejně jako městský soud, odkázala na závěry vyslovené Ústavním soudem v jeho plenárním usnesení ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/08, ze kterého plyne, že ceník je v materiálním smyslu právním předpisem. Odpůrkyně je přesvědčena, že stěžovatel ve skutečnosti požaduje zrušení právního předpisu, k čemuž však není dána pravomoc soudů ve správním soudnictví. [14] Odpůrkyně nad rámec uvádí, že napadené usnesení nemá retroaktivní účinky a v žádném případě neruší stávající platná parkovací oprávnění, jak tvrdí stěžovatel. Napadené usnesení má účinky do budoucna, když stanoví, že od 1. 5. 2019 nebudou přijímány nové žádosti o zvýhodněná parkovací oprávnění v zónách placeného stání na celém území hl. m. Prahy pro hybridní vozidla neuvedená v usn