6 Ads 367/2020 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 367/2020- 29 - text  6 Ads 367/2020 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: J. A., zastoupeného JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou, sídlem Nuselská 499/132, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 12. 2017, č. j. MPSV2017/250160911, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2020, č. j. 4 Ad 2/2018  48, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnost. III. Ustanovené zástupkyni JUDr. Anitě Pešulové se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti ve výši 1 300 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem [1] Rozhodnutím Úřadu práce ČR – krajské pobočky pro hlavní město Prahu ze dne 18. 10. 2017 byla žalobci s účinností od 1. 10. 2017 snížena dávka pomoci v hmotné nouzi – příspěvek na živobytí podle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění novely provedené zákonem č. 367/2016 Sb., z částky 3 410 Kč na částku 2 200 Kč měsíčně. [2] Žalovaný odvolání žalobce proti uvedenému rozhodnutí zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. [3] Proti rozhodnutí žalovaného žalobce brojil žalobou k Městskému soudu v Praze. [4] Městský soud zdůraznil, že žalobci byla dávka snížena od 1. 10. 2017, tedy více než 6 měsíců po změně právní úpravy účinné od 1. 2. 2017. O změně právní úpravy byl žalobce předem prokazatelně poučen. Dávka nebyla žalobci snížena automaticky, ale rozhodnutím na základě zákona. Poměry žalobce byly objektivně zjištěny, ale nebyla shledána žádná skutečnost, která by odůvodňovala ponechání výše dávky nad úroveň existenčního minima. [5] Žalovaný správně vyložil a aplikoval § 24 odst. 1 písm. f) zákona o pomoci v hmotné nouzi, při jehož uplatnění nelze zvýšit částky živobytí dle § 25 až § 28 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Za situace, kdy na žalobce dopadá § 24 odst. 1 písm. f) zákona o pomoci v hmotné nouzi, nelze aplikovat „zbytkové“ ustanovení písm. g). [6] Městský soud rovněž přisvědčil žalovanému, že individuální akční plán sestavený úřadem práce nelze považovat za projekt organizovaný krajskou pobočkou úřadu. Individuální akční plán nevyžaduje takovou míru součinnosti, aby se jednalo o organizovaný projekt, tomuto projektu neodpovídá ani typově. [7] Výkon veřejné služby byl žalobci nabídnut v rámci poučení dne 30. 1. 2017. Stačilo, aby žalobce kontaktoval organizátora veřejné služby, který by mu výkon veřejné služby zajistil. Žalobce byl dostatečně poučen ohledně všech skutečností, které byly pro napadené rozhodnutí podstatné. [8] Zákonnou úpravu hodnotil městský soud jako souladnou s ústavním pořádkem. Žalobce má nárok na nezbytnou částku (existenční minimum) i bez výkonu veřejné služby. Vykonávání veřejné služby tudíž není podmínkou nároku na dávku, pouze může poživatelům dávek pomoci v hmotné nouzi zajistit finanční prostředky navíc. Neníli nárok na dávku podmíněn výkonem veřejné služby, nelze v právní úpravě spatřovat rozpor s judikaturou Ústavního soudu. [9] Městský soud z uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [10] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. [11] V kasační stížnosti stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu pro nevypořádání žalobní námitky. [12] Uvádí, že jako uchazeč o zaměstnání se snažil využít další možnosti zvýšení příjmu tím, že aktivně spolupracuje s úřadem práce. Správní orgány měly při stanovení částky živobytí vycházet z § 25 odst. 1 písm. g) zákona o pomoci v hmotné nouzi [stěžovatel měl zjevně na mysli § 24 odst. 1 písm. g) zákona o pomoci v hmotné nouzi, pozn. NSS]. [13] Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by nebyl osobou, která se prokazatelně účastní projektu organizovaného krajskou pobočkou úřadu práce, neboť za takový projekt považuje i individuální akční plán. Namítal, že v průběhu správního řízení nebyl poučen o tom, jaký projekt by správní orgán považoval za projekt ve smyslu zákona o pomoci v hmotné nouzi. Stěžovateli nebyl nabídnut jiný projekt než individuální akční plán. Za situace, kdy plnil akční plán sestavený úřadem práce, měl za to, že splňuje podmínky stanovené zákonem o pomoci v hmotné nouzi. [14] Stěžovatel rovněž namítal, že ani veřejná služba mu úřadem práce nebyla nabídnuta. [15] Dále stěžovatel s odkazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 1/12, setrval na námitce neústavnosti institutu veřejné služby, kterou městský soud nevypořádal dostatečně. Právní úprava nevyhovuje kautelám Listiny základních práv a svobod, neboť ke snížení příspěvku na živobytí dochází automaticky ze zákona. Nebyla splněna podmínka dobrovolnosti ani bonifikace výkonu veřejné služby. Osoby, které měly nárok na částku živobytí ve výši životního minima, se kvůli tomu, že nevykonávají veřejnou službu, dostávají na částku existenčního minima bez ohledu na proklamaci dobrovolnosti a bonifikace veřejné služby. Stěžovatel proto Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby předložil Ústavnímu soudu návrh na posouzení ústavnosti § 24 zákona o pomoci v hmotné nouzi. [16] Ve věci samé stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [17] Žalovaný ve svém vyjádření setrval na tom, že dávka pomoci v hmotné nouzi byla stěžovateli snížena v souladu se zákonem. [18] Stěžovateli bylo opakovaně vysvětleno, že individuální akční plán slouží k aktivizaci uchazeče o zaměstnání a zvýšení zaměstnatelnosti uchazeče. [19] Pokud jde o veřejnou službu, pro nárok na příspěvek na živobytí je podstatná pouze skutečnost, zda stěžovatel veřejnou službu v potřebném rozsahu vykonával. Stěžovatel v minulosti výkon veřejné služby odmítal a stejný postoj vyjádřil v průběhu tohoto správního řízení, např. v doplnění odvolání. Stěžovatel byl poučen, že organizátor veřejné služby mu v případě, že o veřejnou službu projeví zájem, výkon veřejné služby zajistí. Stěžovatel však zájem o výkon veřejné služby neprojevil. [20] Pro účely příspěvku na živobytí není podstatné, zda byla stěžovateli účast na projektu nabídnuta, nýbrž zda se takového projektu prokazatelně účastnil. [21] Stěžovatel byl prokazatelně poučen i o dalších možnostech zvýšení částky živobytí vlastním přičiněním. [22] Stěžovateli bylo opakovaně vysvětleno, že nemůže patřit do zbytkové kategorie dle § 24 odst. 1 písm. g) zákona o pomoci v hmotné nouzi, když splňuje definici osoby posuzované dle § 24 odst. 1 písm. f) zákona o pomoci v hmotné nouzi. [23] K námitce neústavnosti výkonu veřejné služby žalovaný uvedl, že výkon veřejné služby je dobrovolný. Jestliže se žadatel rozhodne službu nevykonávat, není postižen odnětím dávky. Snížení dávky není trestem. Veřejná služba není jediným způsobem, jak si zvýšit částku živobytí. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [24] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná. [25] Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“), podle nichž je vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Přitom neshledal vady uvedené v § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatel v kasační stížnosti označil důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., nicméně z obsahu stížnosti je zřejmé, že považuje napadený rozsudek za nezákonný a nepřezkoumatelný, tedy uplatňuje důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [26] Stěžovatel v kasační stížnosti bez bližší konkretizace namítal, že městský soud se nevypořádal se stěžejní žalobní námitkou. Nejvyšší správní soud však shledal, že rozsudek městského soudu vadou nepřezkoumatelnosti netrpí, neboť městský soud žádnou z žalobních námitek neopomenul. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, jak městský soud právně posoudil pro věc rozhodné skutkové okolnosti, odůvodnění rozsudku městského soudu je konzistentní a srozumitelné. [27] Nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak by ve věci mělo být rozhodnuto či jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn. Nepřezkoumatelnost představuje objektivní překážku, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016  24). Takov