6 Afs 149/2020 — Nejvyšší správní soud

6 Afs 149/2020- 41 - text  6 Afs 149/2020 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobkyně: BRASTY GROUP s.r.o., sídlem Lípová 511/15, Praha 2, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti žalovanému: Celní úřad pro Olomoucký kraj, sídlem Blanická 19, Olomouc, týkající se žaloby proti rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 19. 8. 2019, č. j. 81631/201958000011, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 4. 2020, č. j. 65 Af 31/2019  27, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem [1] Ve dnech 9. 10. – 11. 10. 2017 Celní úřad pro Olomoucký kraj z důvodu podezření na porušování práv duševního vlastnictví zadržel dle § 13 odst. 1 písm. a) zákona č. 355/2014 Sb., o působnosti orgánů Celní správy České republiky v souvislosti s vymáháním práv duševního vlastnictví (dále jen „zákon č. 355/2014 Sb.“), v provozovně žalobkyně celkem 3 319 ks zboží (hodinek). [2] Žalobkyně proti zadržení uplatnila námitku podle § 51 zákona č. 355/2014 Sb. [3] Rozhodnutím ze dne 2. 11. 2017 ředitel celního úřadu námitku žalobkyně zamítl. [4] Rozhodnutí o námitce žalobkyně napadla žalobou. Krajský soud rozhodnutí o námitce rozsudkem ze dne 29. 5. 2019, č. j. 65 Af 1/2018  35, zrušil a rozhodnutí vrátil řediteli celního úřadu k dalšímu řízení. Dle krajského soudu správní orgán musí v rozhodnutí o námitce uvést skutečnosti, ze kterých vyplyne naplnění podmínek pro zadržení zboží dle § 13 zákona č. 355/2014 Sb. Důvody a okolnosti vzniku podezření na porušení práv duševního vlastnictví však v rozhodnutí ze dne 2. 11. 2017 uvedeny nebyly. [5] Ředitel celního úřadu v dalším řízení rozhodnutím ze dne 19. 8. 2019 námitku žalobkyně znovu zamítl. [6] Rozhodnutí o námitce ze dne 19. 8. 2019 žalobkyně napadla žalobou. [7] Krajský soud dospěl k závěru, že v napadeném rozhodnutí byly řádně popsány úvahy, jak vzniklo podezření na porušení práv duševního vlastnictví u výrobků zadržených v provozovně žalobkyně. Na rozdíl od rozhodnutí ze dne 2. 11. 2017 byly v rozhodnutí o námitce ze dne 19. 8. 2019 důvody pro vznik podezření blíže rozvedeny. [8] Dle krajského soudu není v případě zadržení zboží podle § 13 zákona č. 355/2014 Sb. třeba, aby bylo porušení práv duševního vlastnictví prokázáno. Podmínky pro postup dle § 13 odst. 1 písm. a) zákona č. 355/2014 Sb. byly dle krajského soudu naplněny. Na tom nic nemění skutečnost, že část zboží byla žalobkyni později vrácena. Zákon č. 355/2014 Sb. nevyžaduje jistotu týkající se porušení práv duševního vlastnictví; postačuje pouhé podezření, které v posuzované věci celnímu úřadu odůvodněně vzniklo. [9] Krajský soud se ztotožnil s žalovaným, že podezření na porušení práv duševního vlastnictví vzniklo mj. na základě nepředložení nabývacích dokladů či dokladů o původu zboží. Dle krajského soudu nebyly naplněny znaky obchodního tajemství a předložení požadovaných informací nic nebránilo. Pokud nabývací doklady obsahovaly i obchodní tajemství, mohla žalobkyně tyto části dokladů celním orgánům znepřístupnit, nikoli odmítnout předložit doklady jako celek. Celní orgány nepochybily, pokud nepředložení nabývacích dokladů považovaly za další skutečnost vzbuzující podezření na porušení práv duševního vlastnictví. [10] Dle krajského soudu se žalovaný řádně zabýval skutečnostmi, které jej vedly ke vzniku podezření, přičemž tyto skutečnosti ve svém souhrnu mohly ke vzniku podezření prokazatelně vést. [11] Krajský soud neshledal pochybení žalovaného v tom, že nerozepsal konkrétní důvody pro podezření z porušení práv duševního vlastnictví v protokolu o zadržení zboží. Protokol není rozhodnutím ve smyslu správního řádu a dokládá toliko průběh kontroly. Krajský soud tak nesouhlasil s žalobní námitkou, že úvaha o podezření na porušení práv duševního vlastnictví měla být obsažena v protokolu o zadržení zboží. Všechny skutečnosti, které vedly celní orgány k zadržení zboží, byly obsaženy v rozhodnutí o námitkách. [12] Krajský soud uvedl, že omezení vlastnického práva zadržením zboží bylo provedeno na základě zákona a dočasně. O svévolný zásah do práv žalobkyně se nejednalo. [13] Správní spis podle krajského soudu obsahuje všechny podklady, ze kterých žalovaný učinil své závěry. [14] Z uvedených důvodů krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [15] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost podle § 102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [16] Stěžovatelka namítla, že se krajský soud nevypořádal se všemi žalobními body. K tomu odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Konkrétně krajský soud dle stěžovatelky nevypořádal žalobní bod týkající se vybočení žalovaného z jeho kompetencí. Úkolem žalovaného v řízení o námitkách bylo přezkoumat postup celního úřadu při zadržení zboží. Místo toho žalovaný suploval činnost celního úřadu a dotvrzoval a důkazně dokládal celním úřadem učiněný postup. [17] Stěžovatelka namítala, že krajský soud nesprávně vyložil a aplikoval § 13 zákona č. 355/2014 Sb. Nesouhlasila se závěrem, že v projednávaném případě byly naplněny podmínky pro zadržení zboží, a namítala, že i pouhé podezření musí mít jistou formu a kvalitu. V okamžiku zadržení zboží stěžovatelky celním úřadem neexistovala potřebná míra podezření na porušování práv z duševního vlastnictví, která je pro zadržení výrobků dle celního zákona vyžadována, potažmo tato míra podezření nebyla v daný okamžik náležitě prokázána. Tato podstatná vada nebyla reflektována žalovaným při rozhodování o námitkách ani krajským soudem při rozhodování o žalobě. [18] Dle stěžovatelky musí být podezření učiněno na podkladě opodstatněných faktů, ze kterých lze důvodně vyvozovat existenci podezření, a tyto opodstatněné skutečnosti musí být známy v okamžiku zadržení zboží. Podezření musí mít určitý prokazatelný podklad, který musí být v řízení dán a prokázán již při zadržení (právě pro potřeby řádného prokázání důvodnosti podezření, stěžovatelka v podané žalobě namítala, že specifikace důvodů, které vedly ke vzniku potřebné míry podezření, měly být sděleny stěžovatelce při zadržení a následně zaznamenány v protokolu o zadržení zboží). Pokud by nebyla jistá míra podezření určité výše a kvality požadována, k zadržení zboží dle celního zákona by mohlo docházet svévolně a šikanózně. Stěžovatelka doplnila, že vlastnické právo je ústavně garantované právo a jako takové ho lze omezit jen ze zákonem stanovených důvodů, které musí být proporcionální a musí být náležitě prokázány. [19] Doložení skutečností, které dokládají existenci potřebné míry podezření, dle stěžovatelky není možné provést ex post v řízení o námitkách, potažmo až v dalším řízení o námitkách poté, co první rozhodnutí o námitkách bylo krajským soudem zrušeno. Právě k tomu došlo v projednávaném případě, kdy tyto skutečnosti byly doloženy až cca po dvou letech od zadržení. Ex post doplnění důkazů a dotvrzování skutečností k prokázání existence míry podezření na porušení práv z duševního vlastnictví není dle stěžovatelky relevantní. [20] Úkolem ředitele celního úřadu v řízení o námitkách bylo přezkoumat postup celního úřadu při zadržení zboží. Místo toho suploval činnost celního úřadu. Ředitel celního úřadu rozhodl o námitkách způsobem mimo jeho kompetenci a na podkladě skutečností, které nebyly pro jeho rozhodnutí relevantní, neboť byly získány jeho činností po zadržení, a tedy nebyly známy celnímu úřadu při zadržení zboží. [21] Konkrétně byl teprve v řízení o námitkách doplněn spisový materiál o konkretizaci podnětu zástupce majitelů práv duševního vlastnictví, v čem spočívalo tvrzené podezření na porušení práv duševního vlastnictví. [22] Nadto ani odůvodnění rozhodnutí o námitkách ze dne 19. 8. 2019 nebylo dle stěžovatelky dostatečné. Podklady, na základě kterých bylo rozhodnuto o důvodnosti podezření na porušení práv duševního vlastnictví stěžovatelkou, podezření neprokazují. Stěžovatelka proto nesouhlasila se závěrem krajského soudu, že žalovaný nedostatky v rozhodnutí o námitkách napravil. Žalovaný ve srovnání s původním rozhodnutím jen minimálně rozvedl důvody, na podkladě kterých bylo rozhodnutí o zamítnutí námitek vydáno. [23] Podezření na porušení práv duševního vlastnictví ze strany zástupce majitelů práv duševního vlastnictví nemůže být náležitým podkladem pro zadržení zboží, neboť celní úřad při zadržení zboží podezření tvrzené zástupcem majitelů práv duševního vlastnictví neprověřil. [24] V době zadržení zboží celní orgán nedisponoval žádostí o přijetí opatření