6 Afs 28/2021 — Nejvyšší správní soud

6 Afs 28/2021- 36 - text  6 Afs 28/2021 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: J. J., zastoupený Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 13, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2017, č. j. 2792/17/510041458710158, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2020, č. j. 3 Af 15/2017  44, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2020, č. j. 3 Af 15/2017  44, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2017, č. j. 2792/17/510041458710158, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 28 570 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Jakuba Hajdučíka, advokáta. IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví změnil rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále též „finanční úřad“ nebo „správce daně“) ze dne 7. 7. 2016, č. j. 5472390/16/201080542109458, kterým finanční úřad zřídil podle § 170 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, za použití § 1309 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zástavní právo k žalobcově podílu v korporaci (společnosti) Divadelní Estate, s.r.o., a to k zajištění žalobcem neuhrazeného daňového nedoplatku evidovaného na jeho osobním daňovém účtu ke dni 7. 7. 2016. [2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze. Namítal, že podle § 13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí (ve znění účinném do 31. 12. 2000, tj. do novely provedené zákonem č. 65/2000 Sb.), přecházely daňové nedoplatky z prodávajícího na nabyvatele nemovitostí okamžikem nabytí právních účinků vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Žalobce nemovitosti prodal v roce 2000, nikoli v následujícím zdaňovacím období 2001, kdy od 1. ledna vznikala povinnost případný daňový nedoplatek uhradit. Vzhledem k tomu, že v roce 2000 bylo ustanovení § 13b zákona o dani z nemovitostí platné a účinné, přešly daňové nedoplatky z žalobce na kupující nemovitostí. Na podporu své argumentace žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2006, č. j. 2 Afs 28/2005  55, č. 571/2006 Sb. NSS, který se danou problematikou a výkladem citovaného ustanovení zákona zabýval. [3] Městský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění rozsudku vyšel z toho, že s účinností od 1. 1. 2001 byl § 13b odst. 2 zákona o dani z nemovitostí zrušen zákonem č. 65/2000 Sb. S ohledem na změnu právní úpravy, jakož i na to, že zákon č. 65/2000 Sb. neobsahoval přechodná ustanovení, městský soud dospěl k závěru, že od 1. 1. 2001 se již žalobce nemohl dovolávat dříve platné (a pro žalobce výhodnější) právní úpravy, podle které na společnosti, jež nabyly nemovitosti v roce 2000, přešla dnem 1. 1. 2001 povinnost uhradit nedoplatek na dani. Ve vztahu k rozsudku č. j. 2 Afs 28/2005  55 městský soud konstatoval, že se týkal zdaňovacích období nezasažených novelou, což je podstatný rozdíl oproti nyní souzené věci. Ve shodě s názorem Nejvyššího správního soudu městský soud dovodil, že vznik hmotněprávní daňové povinnosti vyplývá z vlastnictví nemovitosti, ustanovení § 13 a § 13b zákona pak upravují procesní aspekty (zdaňovací období a způsob uhrazení daně). Městský soud uzavřel, že žalobce nemovitosti, k nimž se vztahoval nedoplatek na dani, sice prodal již v roce 2000, avšak povinnost uhradit nedoplatek přešla (vzhledem ke změně právní úpravy) na nového vlastníka naposledy ke dni 1. 1. 2000. Hmotněprávní daňová povinnost k placení daně z nemovitosti tedy nadále „stíhala“ žalobce a na nové vlastníky nemovitostí nepřešla v důsledku změny právní úpravy. Z tohoto důvodu proto daňové orgány nepochybily, pokud úhradu žalobcova daňového nedoplatku zajistily zřízením zástavního práva. II. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a další podání účastníků [4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Namítal, že městský soud nesprávně vyložil účinky novelizace zákona o dani z nemovitostí provedené zákonem č. 65/2000 Sb. Argumentoval, že pokud městský soud dovodil, že hmotněprávní povinnost platit daňové nedoplatky přešla v roce 2000 ze stěžovatele na kupující nemovitostí, nemůže jej stíhat povinnost k jejich zaplacení. Dle stěžovatele neobstojí poukaz městského soudu na důvodovou zprávu k zákonu č. 65/2000 Sb., neboť autorem důvodové zprávy a v ní uvedeného názoru založeného na tom, že hmotněprávní i procesní povinnost hradit nedoplatek přecházela na kupujícího až prvním dnem následujícím po roce, v němž došlo k právním účinkům vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, je Ministerstvo financí. Nesprávnost tohoto názoru přitom shledal již Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. I. ÚS 469/98, č. N 97/15 SbNU 11, a rovněž Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 2 Afs 28/2005  55. Dle stěžovatele je napadený rozsudek městského soudu nezákonný, neboť je založen na nedovolené pravé retroaktivitě. Městský soud totiž novele provedené zákonem č. 65/2000 Sb. (z důvodu absence přechodných ustanovení) přiznal zpětné účinky, neboť vyloučil přechod hmotněprávní povinnosti hradit nedoplatky na dani z nemovitostí, a to zpětně i ve vztahu k právním vztahům, které nastaly v předcházejícím roce 2000. [5] Stěžovatel rovněž namítal, že došlo k porušení jeho legitimního očekávání s odkazem na zmiňovaný nález sp. zn. I. ÚS 469/98. V něm Ústavní soud dovodil, že za změnu skutečností rozhodných pro daňovou povinnost, k níž musí daňové orgány přihlédnout podle § 13 zákona o dani z nemovitostí, je nezbytné považovat právě změnu v osobě vlastníka nemovitosti. Stěžovatel upozornil, že toto ustanovení novela provedená zákonem č. 65/2000 Sb. nezměnila, proto bylo povinností daňových orgánů změnu v osobě vlastníka zohlednit. Stěžovatel uvedl, že z tohoto důvodu také při prodeji nemovitostí sjednal nižší kupní cenu, neboť vycházel z toho, že daňové nedoplatky budou hradit kupující. Toto tvrzení však městský soud považoval za nový žalobní bod, ačkoli dle stěžovatele bylo možno související žalobní námitku dovodit z odkazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 28/2005  55. Podle stěžovatele není případný ani závěr městského soudu (vyslovený nad rámec rozhodovacích důvodů), že povinnost ve veřejném právu nelze přenést na jiného v rámci aplikace soukromého práva. Stěžovatel rozporoval také to, že je dle městského soudu proti dobrým mravům (či je zjevným zneužitím práva), pokud by stěžovatelovy daňové povinnosti k nemovitostem z let 1996 až 1998 měly stíhat nového vlastníka, který nemovitosti nabyl převodem. [6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že pro nyní vedené řízení je významné, že v jiném soudním řízení je přezkoumávána vlastní povinnost stěžovatele k úhradě daně, uložená rozhodnutím ze dne 1. 3. 2017, č. j. 1557918/17/200351523104849. Žalobu proti tomuto rozhodnutí městský soud zamítl rozsudkem vydaným dne 20. 5. 2020 pod č. j. 6 Af 25/2017  27, v němž dospěl k závěru, že stěžovatel je povinen uhradit daň z nemovitostí v souhrnné výši 106 879,90 Kč. Tento rozsudek je napaden kasační stížností, která je u Nejvyššího správního soudu vedena pod sp. zn. 5 Afs 195/2020, o níž dosud nebylo rozhodnuto. [7] Ve vztahu ke stěžovatelovým námitkám směřujícím proti povinnosti k úhradě daně žalovaný uvedl, že jelikož je rozhodnutí pravomocné a soud v rozsudku č. j. 6 Af 25/2017  27 neshledal jeho nezákonnost, jsou v nyní vedeném řízení námitky směřující proti vlastní daňové povinnosti irelevantní a navíc nedůvodné. S ohledem na zásadu presumpce správnosti správních aktů lze proto ve vztahu k existenci zákonného důvodu pro zřízení zástavního práva konstatovat, že ke dni zřízení zástavního práva neuhrazená daňová povinnost stěžovatele existovala (a existuje též v současné době), a zástavní právo tak bylo zřízeno v souladu se zákonem. Žalovaný současně doplnil, že se ztotožňuje s hodnocením městského soudu také stran otázky existence daňové povinnosti stěžovatele. K nevypořádání stěžovatelovy námitky týkající se jeho legitimního očekávání v souvislosti s ujednáním obsaženým v kupních smlouvách žalovaný uvedl, že tato námitka byla uplatněna opožděně. Pouhý odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu nelze dle žalovaného považovat za náležitě formulovaný žalobní bod ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [8] Stěžovatel reagoval na vyjádření žalovaného replikou, v níž upozornil, že žalovaný vyjádření ke kasační stížnosti sepsal buď bez znalosti správního spisu, anebo v