6 Azs 293/2021 — Nejvyšší správní soud

6 Azs 293/2021- 36 - text  6 Azs 293/2021 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: A. S. A. S. A., zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., sídlem Kovářská 4, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 1. 2018, č. j. OAM166/ZAZA11HA112017, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2021, č. j. 1 Az 12/2018  71, takto: I. Kasační stížnost žalovaného se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví neudělil žalobci azyl podle § 12, § 13 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Současně žalobci udělil doplňkovou ochranu dle § 14a téhož zákona. [2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného (v rozsahu výroku o neudělení azylu) žalobou, které Městský soud v Praze vyhověl v záhlaví označeným rozsudkem. Městský soud výrokem I rozsudku zrušil rozhodnutí žalovaného v části výroku o neudělení azylu podle § 12 zákona o azylu, a věc v této části vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V části týkající se neudělení azylu podle § 13 a § 14 zákona o azylu městský soud výrokem II rozsudku žalobu zamítl. Výrok rozhodnutí žalovaného, kterým byla žalobci udělena doplňková ochrana dle § 14a zákona o azylu, zůstal napadeným rozsudkem nedotčen. [3] Městský soud rozhodoval v situaci, kdy se první senát Nejvyššího správního soudu [který se neztotožnil již s prvotní premisou o možnosti rozštěpení výroku o (ne)udělení ochrany] usnesením ze dne 12. 7. 2021, č. j. 1 Azs 16/2021  32, s odkazem na nejednotnou judikaturu obrátil na rozšířený senát s otázkou, zda lze v řízení o žalobě podle § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), jehož předmětem je přezkum správního rozhodnutí o (ne)udělení mezinárodní ochrany, zrušit toto rozhodnutí pouze v části, a pokud ano, v jakém rozsahu. Městský soud se v odůvodnění rozsudku neztotožnil s argumentací obsaženou v překládacím usnesení č. j. 1 Azs 16/2021  32, a to s poukazem na skutečnost, že situace, která nastala v nyní souzené věci, je vhodným příkladem k tomu, aby byla dělitelnost výroku rozhodnutí vydaných ve věcech žádosti o mezinárodní ochranu umožněna. Městský soud připomněl, že v posuzované věci byla žalobci udělena doplňková ochrana. Pokud by tedy soud byl nucen akceptovat závěry dosavadní judikatury stran nedělitelnosti výroku, zrušením rozhodnutí žalovaného jako celku (včetně výroku o udělení doplňkové ochrany, který žalobci poskytuje dostatečné pobytové jistoty) by nepochybně zasáhl do jeho práv a zhoršil jeho postavení. Dle názoru městského soudu je předkládací usnesení č. j. 1 Azs 16/2021  32 toliko jednosměrné. Nelze ovšem opomíjet, že algoritmus posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany je realizován v obou směrech, případná dualita udělené mezinárodní ochrany je pouze formální, neboť vyšší stupeň mezinárodní ochrany konzumuje nižší. Městský soud proto neshledal důvod, pro který by měl v daném případě přistoupit také ke zrušení části rozhodnutí, kterým byla žalobci přiznána určitá forma mezinárodní ochrany. Z pohledu městského soudu provázanost jednotlivých forem mezinárodní ochrany nezakládá jejich neoddělitelnost při soudním přezkumu. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce [4] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti výrokům I a II rozsudku městského soudu kasační stížnost. Poukázal na rozpor napadeného rozsudku s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu, která vychází z principu nedělitelnosti výroku rozhodnutí ve věcech mezinárodní ochrany. Dle stěžovatele si městský soud musel být vědom skutečnosti, že ve věcech mezinárodní ochrany je nutné respektovat specifickou závislost jednotlivých výroků rozhodnutí, a nezabýval se tím, zda může oddělená část výroku samostatně obstát po oddělení od jeho ostatních částí. Výrok napadeného rozsudku, jímž došlo ke zrušení stěžovatelova rozhodnutí nikoli v celém rozsahu, ale toliko v části týkající se neudělení azylu, je dle stěžovatele v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2008, č. j. 4 Azs 104/2007  73. Podle tohoto rozsudku je soud povinen zrušit všechny výroky, pokud ruší výrok o neudělení azylu dle § 12 zákona o azylu, jelikož ostatní výroky jsou na něm závislé. K udělení doplňkové ochrany může dojít až po zjištění, že žadatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu. Stěžovatel rovněž nesouhlasil s názorem městského soudu, že současným zrušením doplňkové ochrany by žalobce přišel o titul poskytující mu dostatečné pobytové záruky. Jelikož by se žalobce dostal do pozice žadatele o mezinárodní ochranu, byl by nadále oprávněn k pobytu na území. [5] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že vyhovění kasační stížnosti by bylo v rozporu s dispoziční zásadou, neboť se u městského soudu domáhal pouze zrušení té části rozhodnutí žalovaného, která se vztahuje k neudělení azylu. Dle žalobce judikatura Nejvyššího správního soudu (zmiňovaná stěžovatelem) vychází z dřívější právní úpravy, která neznala institut doplňkové ochrany, ale institut překážek vycestování. Žalobce zdůraznil odlišnost institutu doplňkové ochrany, která je chápána jako plnohodnotné pobytové oprávnění a která má na azylu (navzdory vzájemnému sepětí) mnohem větší nezávislost. Významný rozdíl, pro který nelze předchozí judikaturu aplikovat na posuzovaný případ, spočívá dle žalobce také v tom, že rozhodnutími vydanými v tehdejších posuzovaných věcech nebyla žadatelům udělena žádná z forem mezinárodní ochrany. V posuzovaném případě však byla žalobci udělena doplňková ochrana, její pozbytí v důsledku zrušení rozhodnutí stěžovatele jako celku by tedy představovalo významný zásah do žalobcova postavení a porušení legitimního očekávání. Zrušení rozhodnutí stěžovatele jako celku není dle stěžovatele ani projevem účinného opravného prostředku ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“). Navrácení žalobce do pozice žadatele by pro něj ve výsledku znamenalo nejasný výsledek správního řízení, ztrátu volného vstupu na trh práce, nemožnost vycestovat z území České republiky a nutnost v krátkých časových intervalech obnovovat pobytový titul. Dle žalobce neexistuje zákonný podklad pro odnětí již udělené, a dokonce prodloužené, doplňkové ochrany. Dle jeho názoru žadatelé o mezinárodní ochranu nebudou v takových případech motivováni brojit žalobami proti rozhodnutí o neudělení azylu, budeli týmž rozhodnutím zároveň udělena i doplňková ochrana. Nedokonalá právní konstrukce týkající se vztahu mezi azylem a doplňkovou ochranou způsobená mj. nepromítnutím procedurální směrnice do českého právního řádu (v podobě možnosti podání účinného opravného prostředku pouze vůči výroku o neudělení azylu) nemůže dle žalobce ve výsledku postihovat cizince, který se u soudu domáhá ochrany svých práv. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [6] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná. [7] V posuzované věci stěžovatel v kasační stížnosti zpochybňuje správnost závěrů městského soudu, který dle jeho názoru postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu týkající se možné dělitelnosti výroku o (ne)udělení mezinárodní ochrany, a sice konkrétně výroku o (ne)udělení azylu a výroku o (ne)udělení doplňkové ochrany. Nejvyšší správní soud proto na úvod zdůrazňuje, že s ohledem na obsah kasační stížnosti a konkrétní námitky, které v ní byly uplatněny, řešil v nyní souzeném případě výhradně tuto otázku (za situace, kdy žalobci nebyl udělen azyl, ale byla mu udělena doplňková ochrana). Nezabýval se tak problematikou možné dělitelnosti výroku o (ne)udělení azylu (a jeho jemnějšího členění) dle jednotlivých ustanovení zákona o azylu (§ 12, § 13 a § 14). Ve vztahu k této otázce stěžovatel v kasační stížnosti žádné námitky nevznesl, nebyla tedy předmětem posouzení ze strany Nejvyššího správního soudu. [8] Podle § 28 odst. 1 zákona o azylu platí, že mezinárodní ochrana se udělí ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledáli ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Podle odst. 2 téhož ustanovení zákona neshledáli ministerstvo důvody k udělení ani jedné z forem mezinárodní ochrany, odůvodní své rozhodnutí ve vztahu k oběma formám mezinárodní ochrany. [9] Citované ustanovení zákona o azylu zakotvuje aplikační přednost udělení azylu podle § 12 až § 14 tohoto zákona. Doplňkovou ochranu tak lze udělit pouze za předpokladu, že u žadatele nebudou shledány důvody pro udělení azylu. [1