7 Ads 86/2021 — Nejvyšší správní soud

7 Ads 86/2021- 21 - text  7 Ads 86/2021 - 24 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: Ekomontec CZ s. r. o., se sídlem náměstí 14. října 1307/2, Praha 5, zastoupen Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021, č. j. 9 Ad 5/2018  74, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Dne 14. 9. 2017 požádal žalobce o úhradu kauce agentury práce ve výši 500 000 Kč splátkovým kalendářem podle § 156 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „daňový řád“). Žalobce navrhl rozložení kauce na 21 měsíců, a to ode dne 28. 10. 2017. Generální ředitelství Úřadu práce ČR (dále též „úřad práce“) tuto žádost přípisem ze dne 21. 9. 2017, č. j. UPCR2017/82621/1, zamítlo, neboť zákonnou lhůtu 3 měsíců ode dne nabytí účinnosti zákona č. 206/2017 Sb., nelze žádným způsobem prodloužit, a to ani za použití příslušných ustanovení daňového řádu. [2] Rozhodnutím ze dne 5. 1. 2018, č. j. MPSV2017/233347422/1, žalovaný rozhodnutí úřadu práce ve věci žádosti o posečkání úhrady kauce zrušil a řízení zastavil. Konstatoval, že v případě kauce je institut posečkání úhrady podle § 156 daňového řádu z povahy věci vyloučen. Žádost žalobce tak byla právně nepřípustná a úřad práce měl řízení o ní zastavit podle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Žalovaný poukázal rovněž na to, že dne 27. 10. 2017 byla na zvláštní účet úřadu práce žalobcem složena kauce ve výši 500 000 Kč, tj. řízení by muselo být zastaveno rovněž proto, že se žádost stala bezpředmětnou [§ 106 odst. 1 písm. f) daňového řádu]. II. [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), který rozsudkem ze dne 6. 12. 2019 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ke kasační stížnosti žalovaného však Nejvyšší správní soud uvedený rozsudek městského soudu rozsudkem ze dne 15. 1. 2021, č. j. 7 Ads 435/2019  34, zrušil (dále též „zrušující rozsudek“). Kasační soud přisvědčil žalovanému, že právní úprava i smysl kauce vylučují, aby bylo podle § 156 daňového řádu povoleno posečkání úhrady kauce, popřípadě rozložení její úhrady na splátky tak, že by kauce (či její část) byla uhrazena až po uplynutí lhůty 3 měsíců ode dne nabytí účinnosti zákona 206/2017 Sb. Krom toho se městský soud opomněl vyjádřit k tomu, zda mělo na zákonnost rozhodnutí žalovaného vliv to, že žalobce uhradil kauci před vydáním rozhodnutí o odvolání. [4] Městský soud v následném řízení žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Ve věci samé odkázal na právní názor vyslovený ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu. K tomu doplnil, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem, pokud řízení zastavil i s ohledem na to, že žalobce kauci v průběhu odvolacího řízení v plné výši před uplynutím stanovené lhůty zaplatil. Úhradou kauce totiž došlo ke splnění podmínky povolení ke zprostředkování zaměstnání stanovené v § 60b odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o zaměstnanosti“), a řízení ve věci povolení splátek se tak stalo bezpředmětným ve smyslu § 106 odst. 1 písm. f) daňového řádu. III. [5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Namítl, že správní orgány nemohly zastavit řízení s odkazem na zjevnou nepřípustnost žádosti. Takto lze na žádost nahlížet pouze tehdy, jeli nepřípustnost zjevná přímo z podání a není nutné provádět další šetření, případně dokazování. K tomu odkázal na judikaturu a odbornou literaturu. V daném případě nebyla nepřípustnost podané žádosti zjevná, což je zřejmé z postupu úřadu práce i městského soudu. Dle názoru stěžovatele soud selektivně vylučuje či naopak povoluje použití daňového řádu na případ kauce. Na jednu stranu odmítá využití § 156 daňového řádu, na druhou stranu odkazuje na postupy předepsané tímto předpisem. Dle stěžovatele je nutné na věc aplikovat celý daňový řád, neboť zákon výslovně stanoví, že se podle něj při správě kauce postupuje. I kdyby proto úřad práce dospěl k závěru, že rozložení kauce na splátky není možné, měl žádost věcně posoudit. Nepřípustnost nebyla zjevná bez dalšího. Městský soud dle stěžovatele porušil své přezkumné povinnosti, neboť nedostatečně zdůvodnil své rozhodnutí, vycházel z nedostatečně zjištěných skutečností a řádně nevypořádal námitky uplatněné v žalobě. Závěrem stěžovatel poukázal na to, že Ústavnímu soudu byl předložen návrh na zrušení § 60b zákona o zaměstnanosti a čl. II odst. 3 a 4 zákona č. 206/2017 Sb. S ohledem na to by mělo být řízení přerušeno do doby rozhodnutí Ústavního soudu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení, případně aby zrušil též rozhodnutí žalovaného a vrátil věc k dalšímu řízení. IV. [6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na rozsudek městského soudu, který se podle něj zcela správně řídil závazným právním názorem kasačního soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku. Tvrzení stěžovatele podle něj pomíjí podstatu věci, tj. že byl dán důvod pro zastavení řízení i proto, že kauce byla v průběhu odvolacího řízení poskytnuta. Již ve zrušujícím rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že o žádosti nebylo možné meritorně rozhodovat a že se správa placení kauce řídí daňovým řádem pouze v té míře, která odpovídá povaze kauce. Skutkový stav věci je zcela jasný. Odůvodnění rozsudku městského soudu je sice stručné, ale jen proto, že soud vycházel ze závěrů zrušujícího rozsudku kasačního soudu, které podrobně rekapituloval. Tyto reagují na uplatněné žalobní námitky. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. V. [7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [8] Kasační stížnost není důvodná. [9] Jelikož se jedná o kasační stížnost podanou proti rozhodnutí, kterým městský soud rozhodl ve věci opětovně poté, co byl jeho původní rozsudek Nejvyšším správním soudem zrušen, vážil zdejší soud nejprve její přípustnost z hlediska § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, jeli jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Výklad uvedeného ustanovení vychází z toho, že po stěžovateli lze spravedlivě požadovat, aby uplatnil veškeré důvody, z nichž dovozuje nezákonnost rozhodnutí krajského soudu, již v první kasační stížnosti, pokud tak učinit může (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009  165, publ. pod č. 2365/2011 Sb. NSS). Ze zákazu opakované kasační stížnosti judikatura dovodila nad rámec doslovného znění § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. i další výjimky, například pro situaci, kdy první kasační stížnost podával žalovaný, zatímco nové rozhodnutí krajského soudu napadá žalobce, jako je tomu právě v nyní posuzovaném případě. Žalobce nemohl ovlivnit, které vady napadal žalovaný v předchozím řízení před Nejvyšším správním soudem, a jeho nynější kasační stížnost je první příležitostí, kdy rozhodnutí krajského soudu napadá on, a vymezuje tak rámec kasačního přezkumu. Odmítnutí této kasační stížnosti by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu a odporovalo by účelu a smyslu správního soudnictví. Kasační stížnost je tedy nutno považovat za přípustnou a posoudit ji meritorně. [10] Předmětem sporu je otázka, zda žalovaný postupoval v souladu se zákonem, pokud řízení o žádosti stěžovatele o rozložení úhrady kauce poskytované dle § 60b zákona o zaměstnanosti ve splátkách zastavil podle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu namísto toho, aby o této žádosti rozhodl meritorně. [11] Touto otázkou se Nejvyšší správní soud zabýval velmi podrobně již ve svém předchozím zrušujícím rozsudku č. j. 7 Ads 435/2019  34. Zde mimo jiné uvedl, že „z důvodové zprávy zřetelně vyplývá úmysl zákonodárce, aby stávající agentury práce, jimž bylo vydáno povolení ke zprostředkování zaměstnání podle § 14b odst. 1 zákona o zaměstnanosti již před účinností zákona č. 206/2017 Sb., přizpůsobily své poměry nové právní úpravě ve lhůtě do 29. 10. 2017. Možnost jakéhokoliv prodloužení této lhůty důvodová zpráva ani impl