7 Afs 421/2019 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 421/2019- 55 - text  7 Afs 421/2019 - 61 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Z. T., zastoupen Mgr. Pavlem Kopou, advokátem se sídlem Hlinky 57/142a, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové  pobočka v Pardubicích ze dne 16. 10. 2019, č. j. 52 Af 3/2019  314, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutími ze dne 20. 12. 2018, č. j. 48258/18/530021443712603, č. j. 48259/18/530021443712603, a č. j. 51773/18/530021443712603, žalovaný rozhodl o odvoláních žalobce proti platebním výměrům Finančního úřadu pro Pardubický kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 14. 9. 2017 na daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období duben 2014 až říjen 2015 tak, že platební výměry změnil (duben 2014 až červenec 2015, září 2015 a říjen 2015), resp. potvrdil a odvolání zamítl (srpen 2015). II. [2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, který ji zamítl rozsudkem ze dne 16. 10. 2019, č. j. 52 Af 3/2019  314. [3] Krajský soud dospěl k závěru, že v případě žalobce správce daně doložil skutečnosti, ze kterých vyplývá chybějící daň v řetězci a zároveň uvedl objektivní nestandardní okolnosti, které měly být žalobci známy a které ve svém souhrnu tvoří logický a ucelený soubor vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících skutečností, které spolehlivě prokazují, že žalobce věděl, respektive vědět musel, že se účastní řetězce zasaženého podvodem na DPH. Otázku (ne)existence dobré víry žalobce ve vztahu k jeho zapojení do podvodného řetězce nebylo podle krajského soudu třeba řešit, neboť z objektivních nestandardních okolností vyplynulo, že žalobce o své účasti v podvodném řetězci věděl, resp. vědět musel. Jednotlivé námitky žalobce, kterými zpochybňoval naplnění objektivních okolností, pro něž měl a mohl vědět o existenci podvodu na DPH, podle krajského soudu nemohou závěr správce daně a žalovaného vyvrátit. V podrobnostech pak zdejší soud odkazuje na rozsudek krajského soudu, který je k dispozici na www.nssoud.cz. III. [4] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [5] Stěžovatel namítal, že v replice ze dne 15. 9. 2019 krajskému soudu předložil podklady z trestního řízení, ke kterým měl krajský soud přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatel připustil, že uvedená skutková zjištění uplatnil až po uplynutí žalobní lhůty ve smyslu § 71 odst. 2 s. ř. s. a uznal, že je nelze považovat za formálně přípustné rozšíření žaloby o nové body, nicméně z uvedených dokumentů podle stěžovatele vyplývá, že se neúčastnil podvodu na DPH, což je v rozporu se skutkovým stavem zjištěným správcem daně. Za této situace měl krajský soud postupovat podle § 76 odst. 1 s. ř. s. a žalobou napadené rozhodnutí zrušit. Podle stěžovatele nelze v demokratickém státě připustit, aby ve dvou veřejnoprávních řízeních, v nichž veřejná moc nese důkazní břemeno ke stejnému skutkovému dění, dospěly instituce k odlišným skutkovým zjištěním a z toho plynoucím odlišným důsledkům pro jeho právní sféru. [6] Stěžovatel dále namítal, že výzva k prokázání skutečností ze dne 26. 7. 2016, č. j. 1349536/16/280960562601958, je nezákonná, neboť je to správce daně, koho v případě prokazování dobré víry stěžovatele tíží důkazní břemeno. V této souvislosti stěžovatel odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2016, č. j. 6 Afs 170/2016  30. Výzva je taktéž podle stěžovatele rozporná, neboť pokud byl stěžovatel vyzván k prokázání oprávněnosti uplatněného nároku na odpočet daně, pak se jedná o prokazování formálních a hmotněprávních podmínek nároku na odpočet daně, které ovšem při podezření z podvodu na DPH musí být splněny. Stěžovatel považoval vypořádání námitky krajským soudem v bodě 42 napadeného rozsudku za vnitřně rozporné. [7] Stěžovatel dále namítal, že výzvy k poskytnutí informací podle § 57 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), adresované bankovním institucím jsou nezákonné, neboť v nich správce daně požadoval přesnou identifikaci osob s dispozičním oprávněním k účtům, přesnou identifikaci IP adres u veškerých plateb a kdo, kdy a kde hotovost z účtu vybral. Tento požadavek odporoval taxativnímu výčtu informací, které mohl správce daně po poskytovatelích platebních služeb vyžadovat. Stěžovatel proto s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2016, č. j. 4 Afs 177/2016  35, považoval takový požadavek správce daně za nezákonný. Krajský soud sice v napadeném rozsudku uvedl, že uvedené údaje nebyly pro celou věc nosné, ovšem již v bodě 38 rozsudku se podrobně bankovním operacím věnoval. Napadený rozsudek je tak podle stěžovatele vnitřně rozporný. [8] Stěžovatel dále namítal, že správce daně nebyl oprávněn ve smyslu § 65 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), nahlížet do trestního spisu, neboť do toho je v souladu s uvedeným ustanovením umožněno nahlížet pouze obviněnému, poškozenému a zúčastněné osobě, popř. jejich obhájci a zmocněnci. Stěžovatel tudíž označil důkazní prostředky získané v rámci nahlížení do trestního spisu (úřední záznam ze dne 20. 9. 2016, č. j. 1517639/16/280960562601958) za nezákonně získané, tj. v rozporu s § 93 odst. 1 daňového řádu. Vypořádání uvedené námitky v bodě 46 napadeného rozsudku je podle stěžovatele nepřezkoumatelné pro vnitřní rozpornost. [9] Stěžovatel dále namítal, že důkazní prostředky získané z daňového řízení se společností AVENA s.r.o. (dále jen „společnost AVENA“) a přeřazené do jeho spisu prostřednictvím úředního záznamu ze dne 4. 5. 2017, č. j. 1064222/17/280960562601958, jsou nezákonné z důvodu provádění skrytých výslechů a použití podání vysvětlení jako důkazního prostředku. Podle stěžovatele krajský soud nezvládl práci s judikaturou, když citoval nezávazné usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. ÚS II 1469/08. Bod 47 napadeného rozsudku podle stěžovatele nelze považovat za ústavně souladné odlišení od věci řešené Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 30. 9. 2009, č. j. 9 Afs 27/2009  170, na který v žalobě odkazoval. [10] Podle stěžovatele správce daně v případě řetězce s dodavatelem V. B. neprokázal existenci daňového podvodu, existenci objektivních okolností ani nedostatečnost přijatých opatření. Stěžovatel taktéž namítal, že není pravdou, že by pan B. nepodal daňová přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce roku 2014. Podle stěžovatele krajský soud v bodě 48 napadeného rozsudku jen zopakoval závěry žalovaného a nereagoval na žalobní námitky. [11] Stěžovatel dále namítal, že se nemohl dozvědět o zániku jednatelství pana R. M., jednatele společnosti DYN, spol. s r.o. (dále jen „společnost DYN“), neboť listina o této skutečnosti došla na soud až dne 7. 8. 2014 a založena byla dne 30. 9. 2014. Podle stěžovatele je krajský soud odtržený od reality, když nepochopil, že smyslem ustanovení, podle kterého měla být smlouva platná i v případě, že se prodávajícímu nevrátí podepsaná od kupujícího, bylo, aby si smluvní strany mohly začít plnit dříve, než se podepsané vyhotovení vrátí prodávajícímu. Podle stěžovatele krajský soud opomenul § 574 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), podle kterého je na právní jednání třeba hledět spíše jako na platné než jako na neplatné. Podle stěžovatele taktéž krajský soud nereagoval na námitky stěžovatele ohledně nesprávného určení tzv. „missing tradera“. [12] Stěžovatel dále namítal, že k výmazu jednatelství pana J. K., jednatele společnosti INERO, spol. s r.o. (dále jen „společnost INERO“) došlo až dne 14. 8. 2015, tj. po ukončení spolupráce se stěžovatelem. Většinu správcem daně zjištěných okolností nemohl stěžovatel ovlivnit ani se o nich dozvědět. V tomto ohledu stěžovatel poukazoval na výslech svědka Mgr. Č., který měl správce daně zkreslit svým přepisem do protokolu. [13] Stěžovatel rovněž uvedl, že souhlasí se zjištěním správce daně o tom, že nepřiznal všechna uskutečněná zdanitelná plnění, ale nesouhlasil se správcem daně v tom, že správce daně toto pochybení spojuje s vědomou účastí stěžovatele na podvodu na DPH. Podle stěžovatele je proti „selskému rozumu“, aby se stěžovatel jako fyzická osoba podílel na podvodu na DPH, když za tímto účelem mohl založit obchodní společnost. [14] Závěrem stěžovatel namítal, že správce daně neprokázal objektivní nestandardní okolnosti obchodování v podvodných řetězcích. Stěžovatel taktéž nesouhlasil se závěrem krajského soudu o tom, že v