7 As 206/2022 — Nejvyšší správní soud

7 As 206/2022- 30 - text  7 As 206/2022 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Michala Bobka a Davida Hipšra v právní věci žalobce: N. A. S. P., zastoupený JUDr. Jiřím Spoustou, Ph.D., advokátem se sídlem Voršilská 130/10, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2022, č. j. 17 A 66/202130, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předcházející řízení [1] Žalobce je státní příslušník Venezuely. V roce 2020 podal u Úřadu městské části Praha 1 (dále „prvostupňový orgán“) žádost o nabytí státního občanství ČR prohlášením podle § 31 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky. Prvostupňový orgán rozhodnutím ze dne 28. 4. 2020 žádosti nevyhověl. Rozhodl, že žalobce státní občanství prohlášením nenabyl. Žalobce nesplnil povinnost přiložit k prohlášení doklad prokazující datum a způsob pozbytí českého či československého státního občanství jeho samého nebo některého z rodičů nebo prarodičů [§ 31 odst. 4 písm. e) zákona o státním občanství]. Prvostupňový orgán zároveň vlastním šetřením zjistil, že otec stěžovatele nabyl státní občanství ČR dne 23. 2. 2015 (prohlášením podle § 33 zákona o státním občanství, ve znění do 5. 9. 2019). V rámci šetření provedeného ve věci nabytí občanství otce stěžovatele poté bylo prokázáno státní občanství Československé socialistické republiky děda stěžovatele. [2] Proti rozhodnutí prvostupňového orgánu podal stěžovatel odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 4. 2021 zamítl, respektive napadené rozhodnutí potvrdil. Poukázal na to, že ve světle šetření provedených prvostupňovým orgánem není žádný z rodičů nebo prarodičů stěžovatele bývalým občanem ve smyslu § 31 odst. 1 zákona o státním občanství. Otec stěžovatele narozením československé státní občanství nenabyl. Státním příslušníkem ČR se stal až v roce 2015 na základě prohlášení, avšak specifickým režimem § 33 zákona o státním občanství. Děd stěžovatele nabyl československé státní občanství narozením. Během svého života jej však nikdy nepozbyl. Proto stěžovatel nemohl předložit doklad vyžadovaný § 31 odst. 4 zákona o státním občanství. [3] Žalobce rozhodnutí žalovaného napadl žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který žalobu zamítl. Vycházel z ústavní úpravy (čl. 12 Ústavy ČR), která svěřuje stanovení podmínek nabývání státního občanství zákonu, a to ryze podle uvážení suverénního státu, jak plyne např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 9/94. Neudělením občanství k žádosti cizince přitom nedochází k zásahu do žádného základního práva (např. nález Ústavního soudu 2. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 39/17). Podle ustálené judikatury správních soudů je dále v případech nabývání státního občanství prohlášením role správních orgánů omezena na ověření, zda došlo ke splnění zákonem stanovených podmínek; správní uvážení se zde neuplatní. Žalobce však podmínky stanovené § 31 zákona o státním občanství nesplnil. [4] Soud dále konstatoval, že možnost nabytí státního občanství prohlášením je obecně spjata s obdobím komunistické totality a rozpadem federálního státu. Úprava nabývání občanství prohlášením v § 31 zákona o státním občanství pak představuje mimo jiné snahu o napravení křivd způsobených komunistickým režimem bývalým československým občanům. Děd žalobce však nebyl perzekuován a československého občanství nikdy nepozbyl. [5] Konečně se městský soud neztotožnil s namítanou diskriminační povahou § 31 zákona o státním občanství. Adresátem pravidla obsaženého v tomto ustanovení jsou především osoby, které pozbyly občanství v období komunistické totality na základě rozhodnutí motivovaných jejich politickými postoji. Zákonodárce tak uvedenou úpravou reflektoval určité historické skutečnosti. Vymezil okruh osob, které mohou nabýt státní občanství zjednodušeným způsobem. Okolnost, že žalobce do takového okruhu osob nespadá, nelze označit za diskriminační. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [6] Žalobce (dále „stěžovatel“) v kasační stížnosti namítá nezákonnost napadeného rozsudku. V převážné části svého podání opakuje žalobní námitky ohledně údajného přepjatě formalistického posouzení jeho žádosti ze strany správních orgánů, porušením jeho základních práv a diskriminační povahou ustanovení § 31 odst. 3 zákona o státním občanství. Dále cituje z napadeného rozsudku, k čemuž připojil tvrzení, že si soud (i správní orgány) byly vědomy nespravedlnosti a formalistického výkladu, nepociťovaly však dostatek pravomoci ke zmírnění tvrdosti zákona. Nad rámec toho v kasační stížnosti pouze obecně doplnil, že zákonná úprava podmínek nabývání státního občanství, která je bezdůvodně diskriminační ve vztahu k osobám s českými předky a neumožňuje tak rodině plnohodnotný styk, odporuje ústavnímu pořádku. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na názoru prezentovaném v rozhodnutí ze dne 7. 4. 2021. Žádný z rodičů nebo prarodičů stěžovatele není bývalým občanem české nebo československé republiky, což ostatně žalobce nezpochybňuje. Žalobce proto nespadá do okruhu osob, jimž § 31 odst. 3 zákona o státním občanství umožňuje nabýt státní občanství prohlášením. Žalovaný proto žádosti žalobce nemohl vyhovět. V souladu s § 37 odst. 2 zákona o státním občanství bylo úlohou žalovaného pouze ověřit splnění podmínek pro nabytí občanství prohlášením. Hodnocení použitelné právní úpravy žalovanému nepřísluší. Je výsostným právem zákonodárce upravit podmínky nabývání státního občanství. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [8] Nejvyšší správní soud předně shledal, že kasační stížnost je přípustná. Byla podána osobou oprávněnou, ve lhůtě dle § 106 odst. 2 s. ř. s., v souladu s § 104 odst. 4 s. ř. s. je v ní namítán důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a nespadá ani pod jiný z případů nepřípustnosti předvídaných § 104 s. ř. s. Kasační stížnost netrpí vadami a Nejvyšší správní soud neshledal ani jiný nedostatek podmínek řízení, který by bránil dalšímu postupu ve věci. [9] Kasační stížnost není důvodná. [10] Hned na úvod je třeba předeslat, že kasační stížnost je na samé hranici projednatelnosti. Předmětem přezkumu v řízení o kasační stížnosti je soudní rozhodnutí (§ 102 s. ř. s.), nikoliv rozhodnutí správního orgánu. Kasační stížnost by tedy měla polemizovat se závěry vyjádřenými v napadeném rozsudku, neboť jejím smyslem je umožnit „pokud možno kvalifikovanou polemiku s argumentací krajského soudu. Tato polemika může být méně nebo více zdařilá; vždy však musí být z textu kasační stížnosti patrná alespoň nějaká snaha o to, reagovat na konkrétní závěry krajského soudu, zdůraznit přiléhavou judikaturu a přesvědčivě prezentovat ty žalobní argumenty, které žalobce pokládá za nejpádnější. V každém případě musí být z kasační stížnosti patrné alespoň to, že advokát napadený rozsudek četl.“ (usnesení NSS ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/201963, č. 4051/2020 Sb. NSS). [11] V kasační stížnosti lze nicméně identifikovat, jaké otázky stěžovatel Nevyššímu správnímu soudu předkládá k posouzení. Jedná se konkrétně o diskriminační povahu § 31 odst. 3 zákona o státním občanství a jeho formalistickou aplikaci správními orgány a soudem. Stěžovatel však nerozvádí, v čem konkrétně spatřuje nezákonnost jejich posouzení městským soudem. Zároveň platí, že obsah kasační stížnosti do značné míry předurčuje kvalitu a podrobnost přezkumu soudního rozhodnutí. Proto může Nejvyšší správní soud závěry městského soudu přezkoumat pouze v míře odpovídající obecnosti kasačních námitek. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta. K tomu srov. např. rozsudky NSS ze dne 4. 4. 2019, č. j. 7 As 400/2018105, ze dne 9. 1. 2019, č. j. 2 As 127/201842, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/201420, ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/201195, a ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/200999). [12] Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žádný z rodičů nebo prarodičů stěžovatele není bývalým občanem ve smyslu § 31 odst. 1 zákona o státním občanství. Městský soud poté při posouzení výše předestřených otázek vycházel z ustálených ústavněprávních východisek. Mezi ta patří zásada, že je výsostným právem státu určit, jaké osoby uzná za své občany, a tudíž jaké podmínky pro nabytí jeho občanství stanoví. Tuto zásadu opakovaně zdůraznil mj. městským soudem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 9/94, když neshledal jako nepřípustně diskriminační úpravu nabývání občanství ČR státními příslušníky Slovenské republiky v souvislosti se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, která byla provedena ustanovení § 18 a 18a zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání stá