7 As 229/2020 — Nejvyšší správní soud

7 As 229/2020- 32 - text  7 As 229/2020 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Lenky Krupičkové a Michala Bobka v právní věci žalobkyně: Alza.cz, a. s., se sídlem Jankovcova 53, Praha, zastoupena Mgr. Pavlem Steinwichtem, advokátem se sídlem U Pergamenky 1522/2, Praha, proti žalované: Česká obchodní inspekce, se sídlem Štěpánská 796/44, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2020, č. j. 14 A 118/2019  42, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2020, č. j. 14 A 118/2019  42, se zrušuje. II. Rozhodnutí České obchodní inspekce, ústředního inspektorátu, ze dne 25. 6. 2019, č. j. ČOI 83388/19/O100/19/Bal/Št, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě a řízení o kasační stížnosti celkem 24 456 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Pavla Steinwichta, advokáta, se sídlem U Pergamenky 1522/2, Praha. Odůvodnění: I. [1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 25. 6. 2019, č. j. ČOI 83388/19/O100/19/Bal/Št, zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí České obchodní inspekce, Inspektorát Středočeského a hlavního města Prahy (dále též „prvostupňový správní orgán“) ze dne 8. 4. 2019, č. j. ČOI 26104/19/1000 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku dle § 3 odst. 1 zákona č. 223/2016 Sb., o prodejní době v maloobchodě a velkoobchodě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o prodejní době“). Tohoto jednání se žalobkyně měla dopustit tím, že v den státního svátku dne 26. 12. 2018 v provozovně na adrese Komunardů 1, 170 00 Praha 7, jejíž prodejní plocha přesahuje 200 m2 (dále též „provozovna“), uskutečňovala maloobchodní prodej výrobků spočívající v uzavírání kupních smluv a plnění uzavřených kupních smluv odevzdáním předmětu koupě. Za spáchání tohoto přestupku byla žalobkyni podle § 3 odst. 2 zákona o prodejní době ve spojení s § 93 odst. 1 a § 46 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, uložena pokuta ve výši 500 000 Kč. [2] Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že § 1 zákona o prodejní době výslovně pojednává o zákazu prodeje o vybraných státních svátcích v maloobchodě a velkoobchodě. Zdůraznila, že pro účely zákona o prodejní době není určující, zda se jedná o podnikatele vykonávajícího maloobchodní činnost prostřednictvím kamenných provozoven nebo internetových obchodů, ale zda se jedná o podnikatele s předmětem podnikání „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 a 3 živnostenského zákona“, obor činnosti „velkoobchod a maloobchod“, „koupě zboží za účelem dalšího prodeje“ či jiný obor činnosti, který spadá do obsahové náplně maloobchodu a velkoobchodu v souladu s nařízením vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností, či nikoliv. Z obchodního i živnostenského rejstříku je zřejmé, žalobkyně disponuje živnostenským oprávněním s předmětem podnikání „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, obor činnosti „velkoobchod a maloobchod“, na což se primárně specializuje, a proto na ni zákon o prodejní době dopadá. Žalovaná poukázala na nutnost rozlišovat pojmy okamžik uzavření kupní smlouvy a prodej, přičemž pojem prodej v sobě zahrnuje i samotný okamžik uzavření kupní smlouvy. Zákaz prodeje užitý v zákoně o prodejní době žalovaná vyložila tak, že se vztahuje na jakoukoliv fázi prodeje. K námitkám žalobkyně ohledně pojmu prodejní plocha žalovaná uvedla, že v souladu s nařízením Komise Evropské unie č. 250/2009 ze dne 11. 3. 2009 (dále také jen „nařízení č. 250/2009“) se do prodejní plochy kontrolované provozovny kromě výdejního místa a prostor pro přímý prodej započítává i ta část provozovny, ve které je vystaveno nabízené zboží (tj. showroom). II. [3] Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze (dále též „městský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. V podané žalobě namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť skutkový stav zjištěný prvostupňovým správním orgánem při kontrole dne 26. 12. 2018 v provozovně žalobkyně neodpovídá skutečnosti. Městský soud nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí neshledal. K tomu uvedl, že pokud odůvodnění správního rozhodnutí nekonvenuje názoru účastníka řízení, nejedná se ještě o nesrozumitelné či neúplné odůvodnění. Správní úřady se vypořádaly s námitkami žalobkyně, přičemž uvedly skutková zjištění, ta posoudily a provedly právní hodnocení zjištěného stavu. [4] Podstatnou námitkou byla tvrzená nezákonnost napadeného rozhodnutí, které je založeno na chybném výkladu zákona o prodejní době, resp. chybné interpretaci spojení prodej v maloobchodě a velkoobchodě. Správní orgány obou stupňů zastávají podle žalobkyně chybný názor, že pod pojem prodej podřazují i akt výdeje zboží, a proto dovodily, že výdej zboží je na základě zákona o prodejní době ve vymezených dnech zakázán. Podle žalobkyně se zákon o prodejní době nemůže vztahovat na internetové obchody a jejich výdejny, neboť pod pojem prodej nelze podřadit pouhý výdej zboží kupujícímu. Výdej zboží je pouze jednou z fází prodeje, resp. jedním z mnoha způsobů doručení zboží. Kupní smlouva je uzavírána pomocí internetu tzv. distančním způsobem, tj. mimo prodejny žalobkyně a výdej zboží lze uskutečnit více způsoby. Městský soud k této námitce uzavřel, že zákon jako obecná právní norma neupravuje právní vztahy konkrétně, ale vymezuje obecné pravidlo chování. Pokud zákon sám žádné pravidlo pro internetový prodej nestanoví, vztahuje se jako obecná norma i na něj. Právní úprava tak dopadá na veškerý maloobchodní a velkoobchodní prodej, a nelze rozlišovat mezi prodejem v kamenných prodejnách a internetovým prodejem. Uzavřel, že prodej zahrnuje více činností spojených s převodem vlastnického práva k věcem, je obvyklý pro hospodářskou aktivitu smluvních stran (typicky podnikatele – mj. i proto jej zahrnuje živnostenské oprávnění žalobkyně) a zahrnuje i další práva a povinnosti s převodem vlastnického práva související, a nelze jej proto vykládat tak, že se týká pouze uzavírání kupních smluv v kamenné prodejně, popř. situací, kdy se veškeré fáze prodeje odehrávají v kamenné prodejně, jak navrhuje žalobkyně. Takový výklad nemá oporu v § 1745 ani § 2079 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „občanský zákoník“) a je v rozporu se společenskou praxí. Výklad zastávaný žalobkyní pod pojmem prodej jako zákonným znakem objektivní stránky skutkové podstaty deliktu podle zákona o prodejní době chápe pouze jednu z jeho fází – uzavírání kupní smlouvy, zatímco jiné vylučuje. Uplatnění zásad in dubio pro libertate, či in dubio pro mitius není na místě, neboť tyto zásady dopadají na situaci, v níž vedle sebe existují dva srovnatelné právní výklady určitého ustanovení, přičemž orgán veřejné moci musí volit právní výklad pro jednotlivce příznivější. [5] Žalobkyně označila napadené rozhodnutí za nezákonné také s ohledem na protiústavnost interpretace pojmu prodejní plocha ve vztahu ke skutkové podstatě přestupku podle § 1 odst. 3 písm. a) zákona o prodejní době. Žalovaná vycházela z definice prodejní plochy dle nařízení č. 250/2009, avšak aplikaci uvedeného nařízení žalobkyně považuje za užití analogie ve svůj neprospěch, což je ve správním trestání nepřípustné, neboť v jejím důsledku dochází k porušení zásady správního trestání nullum crimen sine lege stricta. Definice prodejní plochy, kterou žalovaná použila, nezohledňuje, zda na dané ploše dochází k přímému prodeji zboží či nikoliv. Jediným ústavně konformním výkladem je restriktivní výklad, který za prodejní plochu považuje pouze prostory sloužící k přímému prodeji zboží zákazníkovi. K tomu žalobkyně namítla, že plocha prodejny nebyla v rozhodné době prokázána. Městský soud k tomu odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2019, č. j. 31 A 106/2017  56, který řešil obdobný právní problém, přičemž závěry z něj plynoucí aplikoval i na projednávaný případ. Městský soud ze správního spisu zjistil, že obsahuje kolaudační souhlas, jehož obsahem byl stavební stav příslušné provozovny s rozpisem jednotlivých prostor (katedrála, showroom A, showroom B, showroom C, 2x showroom D, info, 2x konference, noční výdej, 2x chodba, kavárna, WC předsíň, WC muži, WC ženy, expozice). Skutečné provedení provozovny bylo v souladu s dokumentací ověřenou autorizovaným inspektorem a jeho certifikáty. Ze všech shromážděných podkladů vyplynulo, že celkový výměr prostor určených pro přístup zákazníkům činí 2192,7 m². Námitku neprokázání plochy v rozhodné době tak neshledal soud opodstatněnou. Městský soud dále konstatoval, že žalovaná použila pro posouzení věci zcela správně definici prodejní plochy uvedenou v nařízení č. 250/2009, když čes