7 As 247/2021 — Nejvyšší správní soud

7 As 247/2021- 33 - text  7 As 247/2021 - 36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: P. N., zastoupen JUDr. Luciou Madleňákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Nádražní 381/9, Mohelnice, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 22. 6. 2021, č. j. 65 A 116/2020  40, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Soudem ustanovené zástupkyni žalobce, Mgr. Lucii Madleňákové, Ph.D., advokátce, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 4 114 Kč. Tato částka bude zástupkyni žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. [1] Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě  pobočka v Olomouci (dále též „krajský soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2020, č. j. KUOK 120376/2020. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Přerov (dále též „povinný subjekt“) ze dne 15. 10. 2020, č. j. MMPr/215931/2020/VaP, kterým povinný subjekt s poukazem na § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále též „informační zákon“) odmítl žalobcovu žádost o informace požadující poskytnutí informací o nejširším časovém rozpětí, v němž byl zbudován dům s pečovatelskou službou na adrese U Žebračky 576/18 v Přerově (dále též „informace“). Krajský soud shledal, že povinný subjekt i žalovaný požadované informace správně podřadili pod výluku uvedenou v § 2 odst. 4 informačního zákona. Jejich výklad odpovídá smyslu daného ustanovení, resp. judikatuře Nejvyššího správního soudu, která umožnuje požadované informace neposkytnout za situace, kdy povinný subjekt takovou informací nebyl povinen disponovat, což bylo splněno i v daném případě. Krajský soud uzavřel, že povinný subjekt neměl povinnost disponovat žalobcem požadovanou informací o termínu zbudování předmětné stavby. Dovodil proto, že postup správních orgánů odpovídal zákonu. Neshledal důvodné ani podpůrné námitky, a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek krajského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je v plném znění dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. II. [2] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů obsahově podřaditelných pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Nesouhlasil s posouzením provedeným krajským soudem a správními orgány. Stěžovatel je názoru, že mu měly být požadované informace poskytnuty. Postupem soudu a správních orgánů došlo k nepřípustnému zúžení práva na informace ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod, porušení bodu 13 preambule směrnice 2003/98, zásad uvedených v § 2 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) a judikatury Nejvyššího správního soudu, zejména pak rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 141/2011 a dále bodů 61, 64 a 66 nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3339/20. Stěžovatel dále v kasační stížnosti polemizoval s dílčími závěry rozsudku krajského soudu, resp. rozhodnutí správních orgánů, a dovozoval jejich nepřípadnost. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III. [3] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil souhlas s rozsudkem krajského soudu. Dále rozvedl svou argumentaci obsaženou v žalobou napadeném rozhodnutí a ve vyjádření k žalobě. Napadený rozsudek považuje za správný, srozumitelný a dostatečně odůvodněný. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. IV. [4] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [5] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že neshledal naplnění stížního důvodu dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. [6] Podle ustálené judikatury platí, že máli být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003  130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003  52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004  62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008  76. [7] Těmto požadavkům napadený rozsudek dostál. Krajský soud své závěry náležitě zdůvodnil a uvedl, proč považuje žalobní námitky za nedůvodné, resp. z jakých důvodů žalobu zamítl. Z rozsudku je patrné, z jakého skutkového stavu krajský soud vycházel, jak zohlednil podstatné skutkové okolnosti a jak na skutkový stav aplikoval rozhodnou právní úpravu. Ostatně sám stěžovatel s argumentací krajského soudu zcela konkrétně polemizuje a vyvrací jeho závěry. Nejde tedy o situaci, kdy by nebylo z rozsudku seznatelné, jakými úvahami se krajský soud řídil. Nejvyššímu správnímu soudu nic nebrání věcně přezkoumat správnost těchto úvah. Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku přitom nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013  30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010  163, atd.). Nejvyšší správní soud dodává, že není povinností krajského soudu reagovat na každý argument obsažený v žalobě, resp. vypořádat souhrnně veškerou existující judikaturu. Soudy nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014  43). V souladu s uvedeným krajský soud postupoval. [8] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitkám dovozujícím nesprávné právní posouzení. Povinnost orgánů veřejné moci poskytovat informace vyplývá primárně z čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Podle tohoto ustanovené jsou státní orgány a orgány územní samosprávy povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Na uvedené ústavní vymezení navazuje informační zákon, který ukládá povinným subjektům (není přitom sporné, že je jím mj. i nynější povinný subjekt) povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti (srov. § 1 informačního zákona). Tato povinnost však není bezbřehá. Informační zákon poskytnutí některých informací explicitně vylučuje. Podle § 2 odst. 4 infomačního zákona se např. povinnost povinného subjektu poskytovat informace nedotýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací. [9] Nejvyšší správní soud shledal, že správní orgány a krajský soud správně dovodily, že požadované informace spadají pod výluku dle § 2 odst. 4 informačního zákona. Výluku z práva na informace zakotvenou v § 2 odst. 4 informačního zákona je třeba vykládat podle jejího účelu, jímž je bránit povinné subjekty před tím, aby se na ně žadatelé obraceli v režimu uvedeného zákona s žádostmi o zaujetí stanoviska v blíže neurčené věci, provedení právního výkladu, vytvoření nebo obstarání nové informace, kterou povinný subjekt nedisponuje a není povinen jí disponovat – právní či věcné expertizy, analýzy dat shromážděných při své rozhodovací činnosti apod. (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2010, č. j. 1 As 28/2010  86, ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 107/2011  70, ze dne 9. 2. 2012, č. j. 1 As 141/2011