7 As 258/2021 — Nejvyšší správní soud

7 As 258/2021- 26 - text  7 As 258/2021 - 29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: J. N., zastoupen JUDr. Zdeňkem Holáskem, advokátem se sídlem 28. října 2073/31, Jablonec nad Nisou, proti žalované: Ústřední veterinární správa Státní veterinární správy, se sídlem Slezská 100/7, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7. 2021, č. j. 77 A 85/2020  172, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím žalované ze dne 23. 4. 2020, č. j. SVS/2020/008344G, bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Krajské veterinární správy Státní veterinární správy pro Plzeňský kraj ze dne 6. 12. 2019, č. j. SVS/2019/146979P (dále též „správní orgán I. stupně“, či též „krajská veterinární správa“). Rozhodnutím správního orgánu I. stupně v návaznosti na § 13 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o ochraně zvířat“), nebylo vyhověno žádosti žalobce požadující vydání povolení chovu zvířat vyžadujících zvláštní péči (panthera leo) a dále nebylo vyhověno žádosti žalobce požadující prodloužení dříve vydaného povolení chovu zvířat vyžadujících zvláštní péči (puma concolor). [2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované správní žalobou. Krajský soud v Plzni (dále též „krajský soud“) rozsudkem ze dne 18. 11. 2020, č. j. 77 A 85/2020  129, žalobu zamítl. Ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 5. 2021, č. j. 7 As 392/2020  35, označený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť shledal, že bylo porušeno žalobcovo právo na spravedlivý proces, konkrétně právo na osobní účast při jednání ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. [3] Krajský soud následně nařídil jednání ve věci. Rozsudkem ze dne 28. 7. 2021, č. j. 77 A 85/2020  172, krajský soud žalobu opětovně zamítl. Podle názoru krajského soudu odpovídá rozhodnutí správních orgánů právní úpravě. Krajský soud přitakal žalobci v tom, že zákon o ochraně zvířat neobsahoval povinnost, aby byl k žádosti o povolení chovu zvířete vyžadujícího zvláštní péči dokládán i kolaudační souhlas nebo kolaudační rozhodnutí stavebního úřadu pro stavbu určenou pro chov těchto zvířat. To však neznamená, že není nutno přihlížet k tomu, zda prostory pro chov těchto zvířat odpovídají předpokladům, které je na ně nutno klást z hlediska obecné povinnosti vytvářet těmto zvířatům přiměřené podmínky pro zachování jejich fyziologických funkcí a zajištění jejich biologických potřeb ve smyslu § 13 odst. 1 zákona o ochraně zvířat. To platí tím spíše tehdy, jeli právní stav těchto staveb natolik labilní, že je vedeno řízení o jejich odstranění, resp. že se jejich vlastníku nepodařilo dosáhnout jejich dodatečného povolení. K tomu poukázal na to, že rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 19. 8. 2019 bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Rokycany ze dne 15. 5. 2019, jímž byla zamítnuta žádost o dodatečné povolení staveb pro chov předmětných zvířat. Důvodem tohoto rozhodnutí bylo negativní závazné stanovisko orgánu územního plánování, podle něhož není předmětná stavba v souladu s územně plánovací dokumentací. Ostatně, přestože žalobce již v průběhu správního řízení v rámci svého vyjádření k vyrozumění o pokračování správního řízení ze dne 24. 10. 2019 avizoval, že bude i nadále usilovat o dodatečné povolení uvedené stavby, nevyplývá ani ze správního ani ze soudního spisu, že by se tato snaha jakkoli materializovala v rozhodnutí o jejím dodatečném povolení. Ani v rámci jednání před soudem žalobce netvrdil, že by předmětné stavby byly následně dodatečně povoleny. Krajský soud poukázal i na možné důsledky nepovolení předmětných staveb, tj. možnost jejich odstranění. Soud nepřisvědčil ani dalším žalobním námitkám a žalobu zamítl. Rozsudek krajského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je v plném znění dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. II. [4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Je názoru, že na danou věc byla nepřípustně aplikována neúčinná právní úprava (§ 13 odst. 6 zákona o ochraně zvířat ve znění účinném až od 1. 2. 2021). Poukázal na rozdíly mezi zněním zákona o ochraně zvířat před přijetím zákona č. 501/2020 Sb. a po jeho přijetí a dovodil, že v době rozhodování o jeho žádosti nebylo nutno přikládat k žádosti kolaudační rozhodnutí či kolaudační souhlas; nepředložení takových dokladů nemohlo být důvodem pro nevyhovění jeho žádostem. Nesouhlasil ani s tím, že by nevyhovění jeho žádostem bylo lze opřít i o nepovolení předmětných staveb ze strany stavebních orgánů. Je názoru, že řízení podle zákona o ochraně zvířat a řízení podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „stavební zákon“), jsou dva zcela odlišné typy řízení. Tato řízení podle jeho názoru nelze směšovat. Stěžovatel dále uvedl, že v minulosti mu již byl povolen chov zvířat, a nechápe proto jiný přístup správního orgánu, který mu nyní odmítá vyhovět. Postup správního orgánu vytváří právní nejistotu a má špatný vliv na psychiku stěžovatele (k tomu poukázal na intenzitu vztahu k chovaným zvířatům). Dodal, že na základě kontroly provedené Krajskou veterinární správou dne 28. 4. 2020 (protokol o kontrole ze dne 28. 4. 2020, č. POK200428001S32115, dále též „protokol o kontrole“) nebyla shledána žádná pochybení při chovu zvířat. Stěžovatel je nadto názoru, že řízení ve věci dodatečného povolení nebylo ani pravomocně ukončeno (proti zamítavému rozhodnutí Městského úřadu Rokycany ze dne 6. 8. 2021 podal stěžovatel odvolání ke Krajskému úřadu Plzeňského kraje). Stěžovatel dále nesouhlasil s argumentací krajského soudu stran možného odstranění staveb. Dodal, že podle jeho názoru lze žádosti o dodatečné povolení předmětné stavby vyhovět i bez změny územního plánu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popř. aby zrušil i žalobou napadené rozhodnutí žalovaného. III. [5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. IV. [6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [7] Jelikož se jedná o opakovanou kasační stížnost, vážil zdejší soud nejprve její přípustnost z hlediska § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, jeli jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Ze zákazu opakované kasační stížnosti judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu dovodila nad rámec doslovného znění § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. i další výjimky. Kasační stížnost je nutno považovat za přípustnou mj. tehdy, pokud Nejvyšší správní soud vytkl v původním rozsudku prvoinstančnímu soudu procesní pochybení a pokud se ve zrušujícím rozsudku závazně nevyjádřil ke všem sporným otázkám. Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu a odporovalo by účelu a smyslu správního soudnictví (v podrobnostech viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009  165, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). V intencích výše uvedeného nelze námitky uplatněné v kasační stížnosti považovat za nepřípustné. [8] Nejvyšší správní soud neshledal kasační námitky důvodnými. Plně se ztotožnil se závěry správních orgánů a krajského soudu. Nad jejich rámec dodává ke stížní argumentaci následující. [9] Soud předně konstatuje, že z obsahu spisu, resp. předmětných rozhodnutí vyplývá, že správní orgány postupovaly podle zákona o ochraně zvířat ve znění rozhodném pro danou věc, tedy ve znění platném a účinném v době jejich rozhodování (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2014, č. j. 8 As 114/2013  36, a rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2014, č. j. 3 Ads 37/2012  30), a nikoliv podle právní úpravy účinné až od 1. 2. 2021, jak tvrdil stěžovatel. [10] I podle názoru Nejvyššího správního soudu přitom bylo lze podle rozhodné právní úpravy vydat rozhodnutí o nevyhovění žádosti požadující povolení chovu druhu zvířat v