7 As 260/2022 — Nejvyšší správní soud

7 As 260/2022- 32 - text  7 As 260/2022 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Michala Bobka a Davida Hipšra v právní věci žalobkyň: a) O. K., b) I. K., obě žalobkyně zastoupeny JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Malostranské náměstí 5/28, Praha 1, proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupen JUDr. Ľubomírem Fockem, advokátem se sídlem Náprstkova 276/2, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2022, č. j. 3 A 121/2020121, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] V projednávané věci se Nejvyšší správní soud (dále „NSS“) zabývá otázkou, zda se lze žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu domáhat toho, aby správní orgán byl povinen k podnětu ve smyslu § 77 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), meritorně rozhodnout o nicotnosti správního rozhodnutí. [2] Rozhodnutím ze dne 31. 10. 2017, č. j. PÚ 8043/93/6 (dále jen „Rozhodnutí KPÚ“) Krajský pozemkový úřad pro Středočeský kraj a hl. m. Prahu (dále jen „KPÚ“) rozhodl, že žalobkyně a) a b) (dále též společně „žalobkyně“) nejsou vlastníky v něm specifikovaných nemovitostí podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o půdě“), jako dědičky po oprávněné osobě (zemřelé) podle § 4 odst. 4 zákona o půdě, každá k ideální ½. [3] Žalobkyně podaly dne 16. 9. 2019 žádost, aby žalovaný prohlásil nicotným Rozhodnutí KPÚ a uložil mu povinnost ve věci znovu rozhodnout podle výsledků dodatečného dědického řízení. K této žádosti žalovaný dne 5. 11. 2019 sdělil, že z důvodu, že došlo ke změně dědických podílů po právní moci nového dědického usnesení, lze potenciálně uvažovat o obnově řízení. Žalobkyně tedy podaly ke KPÚ žádost o obnovu řízení ve věci sp. zn. PÚ 8043/93/6, kterou však KPÚ dne 2. 9. 2020 zamítl. Proti posledně zmiňovanému rozhodnutí žalovaného brojily žalobkyně správní žalobou podle § 65 an. s. ř. s., kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2022, č. j. 6 A 4/202169 pro nedůvodnost zamítl. [4] Žalobkyně podaly dne 23. 9. 2020 žalovanému novou žádost, aby prohlásil nicotnost Rozhodnutí KPÚ a uložil mu povinnost rozhodnout podle výsledků dodatečného dědického řízení z roku 2020. Dopisem ze dne 20. 10. 2020 žalovaný žalobkyním sdělil, že neshledal důvody k zahájení řízení o prohlášení nicotnosti, nesouhlasil s tvrzením o překročení pravomoci, ani s tím, že by KPÚ nebyl věcně příslušný k vydání Rozhodnutí KPÚ. [5] Žalobkyně podaly k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného. V ní se domáhaly toho, aby soud uložil žalovanému povinnost meritorně rozhodnout o nicotnosti Rozhodnutí KPÚ. Usnesením ze dne 6. 5. 2022, č. j. 3 A 121/202093 městský soud vyzval žalobkyně, aby upřesnily žalobní typ a v souladu s ním formulovaly návrh výroku rozsudku, tj. zda nechtějí změnit žalobní typ na žalobu proti nezákonnému zásahu či na žalobu proti rozhodnutí, či setrvávají na žalobě proti nečinnosti. Podáním ze dne 10. 5. 2022 žalobkyně městskému soudu sdělily, že požadují, aby soud uložil žalovanému povinnost meritorně rozhodnout ve věci nicotnosti Rozhodnutí KPÚ. [6] Městský soud rozsudkem ze dne 30. 8. 2022, č. j. 3 A 121/2020121, žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že žalovaný není nečinný. V souladu s § 77 odst. 3 správního řádu totiž žalobkyním sdělil, že neshledal důvod pro zahájení řízení o prohlášení nicotnosti Rozhodnutí KPÚ. Samotný podnět přitom řízení o prohlášení nicotnosti nezahajuje. Je na uvážení správního orgánu, zda shledá důvody pro zahájení takového řízení. Správní orgán tudíž nemá povinnost vydat meritorní rozhodnutí, což znamená, že podatel nemá právo na jeho vydání. Nemůže se tudíž ani domoci vydání meritorního rozhodnutí žalobou na ochranu před nečinností. K tomu městský soud doplnil, že při rozhodování o žalobě proti nečinnosti není oprávněn posuzovat náležitosti již vydaných předchozích rozhodnutí. Z toho důvodu se věcně nezabýval žalobkyněmi namítanými vadami Rozhodnutí KPÚ. Námitky vůči tomuto rozhodnutí mohly žalobkyně uplatnit podle § 9 odst. 6 zákona o půdě prostřednictvím žaloby v občanském soudním řízení. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [7] Rozsudek městského soudu napadají žalobkyně (stěžovatelky) kasační stížností, jejíž důvody spatřují v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Navrhují, aby NSS zrušil napadený rozsudek a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [8] Stěžovatelky předně namítly, že městský soud se dopustil zjevně formalistického přístupu ve vztahu k nároku žalobkyň, z něhož je zřejmá nevůle soudu zabývat se obsahem vznesených námitek, včetně odmítnutí snah žalobkyň o jejich projednání před soudem. Takový postup soudu lze podle nich označit za denegatio iustitiae. [9] Stěžovatelky dále rozporují závěr městského soudu, podle něhož žalovaný není nečinný. Namítají, že žalovaný meritorně nerozhodl o nicotnosti Rozhodnutí KPÚ, je pasivní a odmítá protiprávní stav odstranit, ačkoli mu je nicotnost uvedeného rozhodnutí zřejmá. Podle stěžovatelek tak bylo povinností žalovaného meritorně rozhodnout. Pokud takto žalovaný nepostupoval, bylo přitom povinností městského soudu věc řádně posoudit a případně vyslovit nicotnost Rozhodnutí KPÚ. [10] Stěžovatelky konečně uvádějí, že Rozhodnutí KPÚ je nicotné z důvodu, že žalovaný nebyl oprávněn k projednání dědictví po zemřelé matce stěžovatelek. S ohledem na odvozování restitučních nároků žalobkyň z dědictví po jejich zemřelé matce je namístě, aby bylo postaveno najisto, zdali má každá z žalobkyň ½ těchto restitučních nároků, či jsou tyto restituční nároky v poměru 5/11 a 6/11, jak bylo pravomocně rozhodnuto Okresním soudem v Karviné v rámci dědického řízení (usnesení ze dne 13. 7. 2020, sp. zn. 36D 1606/2017, Nd 394/2019). [11] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že napadený rozsudek je věcně správný. Žalovaný jednal v souladu s právními předpisy a ustálenou judikaturou. Proto navrhl kasační stížnost zamítnout a přiznat mu náhradu nákladů řízení. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [12] NSS se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních náležitostí. Konstatoval, že kasační stížnost je přípustná. [13] Ve vztahu k její projednatelnosti nicméně NSS připomíná, že řízení o kasační stížnosti není pokračováním řízení o žalobě, ale je samostatným řízením o mimořádném opravném prostředku, v němž NSS přezkoumává především rozhodnutí a postup soudu. Stěžovatel je proto povinen uvést konkrétní argumentaci zpochybňující závěry vyslovené v napadeném soudním rozhodnutí (srov. např. rozsudky ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012351, odst. 140, nebo ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 34/201264, odst. 21). V soudním řízení správním vymezuje hranice soudního přezkumu žalobce, resp. stěžovatel. Soud není povinen ani oprávněn nahrazovat jeho projev vůle, domýšlet za něj argumenty a vyhledávat na jeho místě možné vady napadeného správního či soudního rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 493/05), neníli k jejich přezkumu vázán z úřední povinnosti (viz např. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/200878, č. 2162/2011 Sb. NSS). [14] NSS proto z kasační stížnosti vyčlenil ty námitky, které jsou způsobilé věcného projednání, a v míře obecnosti, v jaké byly stěžovatelkami uplatněny, je vypořádal. Napadený rozsudek NSS přezkoumal v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnily stěžovatelky v podané kasační stížnosti. Neshledal přitom vady uvedené v § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [15] Kasační stížnost není důvodná. [16] NSS se předně neztotožnil s blíže nekonkretizovanou námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Výrok napadeného rozsudku je jednoznačný. Z jeho odůvodnění je patrné, jaký skutkový stav vzal městský soud za rozhodný a jaké konkrétní důvody jej vedly k jím dosaženému závěru. Naplnil tedy požadavky plynoucí z judikatury správních soudů (srov. např. rozsudky NSS ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/200462, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/200876, či ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/201545). [17] Stěžovatelky dále rozporují správnost závěru městského soudu, že žalovaný není nečinný. Klíčovou je v tomto směru otázka, zda měl žalovaný na základě podaného podnětu ve smyslu § 77 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), povinnost meritorně rozhodnout o nicotnosti Rozhodnutí KPÚ, jak tvrdí stěžovatelky. [18] S uvedeným názorem stěžovatelek se