7 As 397/2020 — Nejvyšší správní soud

7 As 397/2020- 33 - text  7 As 397/2020 - 38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Tomáše Foltase a Lenky Krupičkové, v právní věci žalobce: R. M., zastoupen Mgr. Milanem Flanderkou, advokátem se sídlem Krakovská 25, Praha 1, proti žalovanému: ministr vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2020, č. j. 14 Ad 5/201937, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 1. 2019, č. j. MV1342077/SO2018 (dále též „napadené rozhodnutí“), zamítl rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí ministra vnitra ze dne 16. 10. 2018, č. j. MV861096/SO2018 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž bylo v přezkumném řízení rozhodnuto o zrušení pravomocného rozhodnutí ředitele Hasičského záchranného sboru Královéhradeckého kraje ve věcech služebního poměru ze dne 16. 12. 2014, č. j. HSHK242920/2013 (dále jen „přezkoumávané rozhodnutí“), a navazujících rozhodnutí ředitele kanceláře krajského ředitele ve věcech služebního poměru ze dne 26. 1. 2015, č. j. HSHK3193/2015, ze dne 13. 4. 2016, č. j. HSHK9774/2016, ze dne 10. 3. 2017, č. j. HSHK4615/2017, a ze dne 7. 3. 2018, č. j. HSHK3805/2018 (dále též „navazující rozhodnutí“). [2] Žalobce byl příslušníkem Hasičského záchranného sboru. Při plnění služebních povinností dne 12. 6. 2003 utrpěl služební úraz. Přezkoumávaným rozhodnutím byla žalobci přiznána náhrada za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě ve výši 36 365 Kč. Za dosahovaný výdělek dle § 103 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále též „zákon o služebním poměru“) byl považován jeho příjem ze závislé činnosti ve výši 3 000 Kč, kterého žalobce dosahoval na základě dohody o pracovní činnosti uzavřené se společností MAKKKS s.r.o., IČO: 24703681 (dále též „společnost MAKKKS s.r.o.“), kde pracoval jako pomocný dělník s délkou pracovní doby 2 hodiny denně. [3] Prvostupňovým rozhodnutím bylo přezkoumávané rozhodnutí zrušeno, včetně navazujících rozhodnutí, a věc byla vrácena k novému rozhodnutí. Důvodem zrušení přezkoumávaného rozhodnutí bylo stanovení výše náhrady v rozporu s § 103 odst. 2 zákona o služebním poměru. Podle ministra měl krajský ředitel za skutečný příjem žalobce považovat výši minimální mzdy. V důsledku nepřihlédnutí k aktuální minimální mzdě byla nezákonná též navazující rozhodnutí. [4] Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí rozklad. Tvrdil, že při stanovení náhrady za ztrátu na služebním příjmu měla být použita redukovaná minimální mzda ve výši odpovídající pracovnímu úvazku, tak jak to bylo provedeno v přezkoumávaném rozhodnutí. Rozhodné okolnosti jsou předmětem posudku Okresní správy sociálního zabezpečení Rychnov nad Kněžnou o invaliditě ze dne 14. 10. 2013, č. j. LPS/2013/2459RK_CSSZ (dále též „posudek OSSZ“), který stanovil, že invalidita žalobce zanikla, protože jeho pracovní schopnost z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla pouze o 30 %, což neodpovídá žádnému stupni invalidity podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále též „zákon o důchodovém pojištění“). Žalovaný rozklad zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. II. [5] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze (dále též „městský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou, ačkoliv modifikoval odůvodnění napadeného rozhodnutí. V podané žalobě žalobce namítal, že žalovaný nezjistil všechny pro věc rozhodné okolnosti a napadené rozhodnutí nemá oporu ve správním spisu. Dále namítal, že žalovaný nevzal v potaz, že při stanovení náhrady za ztrátu na služebním příjmu mělo dojít k poměrnému snížení minimální mzdy s ohledem na žalobcův rozsah zachované pracovní způsobilosti po služebním úrazu. Z lékařské zprávy, vypracované obvodním lékařem žalobce (dále též „lékařský posudek“), plyne, že žalobcova pracovní schopnost je omezena na 2 hodiny denně, a proto musí být dle § 5 odst. 2 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. minimální mzda poměrně snížena. Uvedl, že výklad žalovaného směřuje proti smyslu a účelu náhrady za ztrátu na služebním příjmu. [6] V replice pak žalobce zdůraznil, že škoda spočívající ve ztrátě výdělku je majetkovou újmou, která je stanovena ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody na straně jedné, a výdělkem zaměstnance po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu na straně druhé. Výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu je podle žalobce výdělek, kterého zaměstnanec dosahuje vzhledem ke snížení jeho pracovní schopnosti následkem pracovního úrazu při výkonu méně placené práce. Tato konstrukce však funguje, pouze máli zaměstnanec možnost vykonávat jinou vhodnou práci. Uzavřel, že lékařský posudek vychází z celkového zdravotního stavu žalobce a z jeho schopnosti pracovat. Jedná se tak o objektivní a komplexní posouzení poklesu pracovní schopnosti žalobce. [7] Městský soud poukázal na to, že žalobce neuvedl, které konkrétní okolnosti rozhodné pro věc žalovaný údajně nezjistil, a jaké skutečnosti neměly mít oporu ve správním spisu. Dospěl k závěru, že s ohledem na skutečnost, že žalobce namítal použití nesprávného posudku, ačkoliv nerozporoval skutkové závěry žádného z posudků, jednalo se spíše o otázku právní, nikoliv skutkovou, neboť rozhodnutí je řádně odůvodněno a skutkový stav je mezi stranami nesporný. Oba posudky jsou navíc součástí spisu, nelze proto žalobci přisvědčit, že napadené rozhodnutí nemá oporu ve správním spisu. [8] K druhé žalobní námitce městský soud uvedl, že mezi účastníky nebyla sporná výše průměrného služebního příjmu žalobce před vznikem škody, nýbrž výše výdělku žalobce po služebním úrazu. Institut náhrady za ztrátu na služebním příjmu dle § 103 zákona o služebním poměru je založen na zásadě, že škoda, kterou příslušník v důsledku služebního úrazu utrpěl, je tvořena rozdílem mezi příjmem, který by dosahoval, pokud by ke služebnímu úrazu nedošlo, a příjmem, který v důsledku této události skutečně dosahuje (nebo jiným výdělkem po úrazu). [9] Městský soud posuzoval, zda k dosahování příjmu 3 000 Kč došlo v příčinné souvislosti se služebním úrazem. Dospěl k závěru, že institut náhrady necílí na poskytování kompenzace za rozhodnutí žalobce vykonávat konkrétní práci, k níž není způsobilý nad rámec omezení způsobených služebním úrazem. Konstatoval, že lékařský posudek obsahuje hodnocení způsobilosti žalobce ke konkrétní práci, nikoliv k obecné pracovní způsobilosti. To znamená, že výdělek 3 000 Kč měsíčně není v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, ale s tím, že se žalobce rozhodl vykonávat práci, kterou je způsobilý vykonávat pouze 10 hodin týdně. Uzavřel, že v případě nejistého výdělku po služebním úrazu je nutné při výpočtu náhrady postupovat podle právní fikce minimální mzdy dle § 103 odst. 2 věty druhé zákona o služebním poměru. Zvláštním právním předpisem, který určuje výši minimální mzdy, je nařízení vlády č. 567/2006 Sb. (dále též „nařízení č. 567/2006 Sb.“). Žalovaný tedy dle městského soudu dospěl ke správnému závěru, že přezkoumávané rozhodnutí je nezákonné. [10] Městský soud se nicméně neztotožnil s odůvodněním napadeného rozhodnutí. Ustanovení § 2 nařízení č. 567/2006 Sb. obsahuje pevnou částku, tzv. základní sazbu minimální mzdy pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin. Zdůraznil však, že zákon o služebním poměru v § 103 odst. 2 neodkazuje přímo na tuto částku. Ten za dosahovaný výdělek považuje výdělek alespoň ve výši minimální mzdy stanovené zvláštním právním předpisem. Tento zvláštní předpis, nařízení č. 567/2006 Sb., výši minimální mzdy dále upravuje podle konkrétních okolností případu. Stanoví tak výši minimální mzdy nepaušálně. Podle § 5 odst. 2 nařízení č. 567/2006 Sb. se měsíční sazba minimální mzdy sníží úměrně odpracované době. Podle posudku OSSZ došlo v důsledku služebního úrazu ke snížení pracovní schopnosti žalobce o 30 %. Jeli tedy obecná pracovní schopnost žalobce podle posudku OSSZ na úrovni 70 %, pak není možné na žalobce vztáhnout paušální částku minimální mzdy podle § 2 nařízení č. 567/2006 Sb., která je vázána na plnou pracovní dobu. Snížená pracovní schopnost žalobce může znamenat, že není schopen vykonávat práci na plnou pracovní dobu. Dle městského soudu je tedy nutno v případě žalobce analogicky aplikovat § 5 odst. 2 nařízení č. 567/2006 Sb. a předpokládat, že žalobce na trhu práce dosáhne výdělku alespoň odpovídajícího 70 % měsíční sazby minimální mzdy za plnou pracovní dobu. V nyní posuzovaném případě jde o posuzování odpovídající náhrady újmy za pracovní úraz. Pokud v daném případě byla v důsledku pracovního úrazu snížena pracovní schopnost žalobce o 30 %, je nutno tuto skutečnost zohlednit při stanovování výše náhrady. Uzavřel