8 As 312/2020 — Nejvyšší správní soud

8 As 312/2020- 42 - text  8 As 312/2020-46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: Ing. J. D., zastoupená JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 30. 6. 2017, čj. MSP6/2017SJLROZ/3, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2020, čj. 8 A 142/201773, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 12. 2020, čj. 8 A 142/201786, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2020, čj. 8 A 142/201773, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 12. 2020, čj. 8 A 142/201786, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 1. 2017, čj. MSP204/2016OINSSRIS/10, podle § 10 odst. 1 zákona č. písm. a) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění účinném do 31. 5. 2019 (dále jen „zákon o insolvenčních správcích“) pozastavil žalobkyni právo vykonávat činnost insolvenční správkyně z důvodu, že proti ní bylo zahájeno trestní stíhání pro jiný úmyslný trestný čin, který ohrožuje důvěru v řádný výkon funkce insolvenčního správce. Konkrétně se dle usnesení Policie ČR, krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, o zahájení trestního stíhání ze dne 24. 10. 2016, čj. KRPA308761/TČ2014000093, měla dopustit skutkem I) zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku, účastenství ve formě pomoci k zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) a f) ve spojení s § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, přečinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první trestního zákoníku a účastenství ve formě pomoci k přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. a) a b) ve spojení s § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a dále skutkem II) se měla dopustit zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 a odst. 4 písm. a) trestního zákoníku. Ministr spravedlnosti v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl rozklad žalobkyně a potvrdil rozhodnutí žalovaného (Nejvyšší správní soud nadto pro úplnost dodává, že žalobkyni dle seznamu insolvenčních správců její funkce zanikla dne 23. 3. 2022). [2] Rozhodnutí ministra napadla žalobkyně žalobou. Tvrdila, že závěry týkající se výkladu § 10 odst. 1 písm. a) zákona o insolvenčních správcích jsou nesprávné a jedná se o argumentaci kruhem. Podmínka, aby byla trestným činem insolvenčního správce ohrožena důvěra v řádný výkon činnosti se týká jak trestných činů spáchaných při výkonu činnosti insolvenčního správce, tak jiných trestných činů. Žalovaný dostatečně nevypořádal argumentaci žalobkyně týkající se rozdílů v činnosti insolvenčního správce a správce závodu. Žalovaný nesprávně posoudil a opomenul i rozkladové námitky týkající se povahy trestné činnosti. Při posouzení podmínky, zda trestní stíhání žalobkyně ohrožuje důvěru v řádný výkon funkce, bylo nezbytné, aby se správní orgány zabývaly i vlastním skutkem, pro který bylo trestní stíhání zahájeno. Nestačí jen mechanický opis právních kvalifikací zvolených policejním orgánem. Trestní stíhání nemůže být automaticky důvodem pro pozastavení práva, jelikož rozhodnutí podle § 10 zákona o insolvenčních správcích závisí na správním uvážení žalovaného (na rozdíl od podmínek v § 9 téhož zákona). Žalobkyně proto poukazovala na konkrétní skutečnosti, které měly správní orgány zohlednit a vypořádat se s nimi. Dále zpochybnila správnost závěru srovnávajícího funkci insolvenčního správce a správce závodu. Činnost správce závodu směřuje jen k prodeji závodu, kdežto činnost insolvenčního správce je zaměřena na zpeněžení celé majetkové podstaty a hlavním smyslem je poměrné uspokojení všech věřitelů. Správce závodu nemá oprávnění činit úkony za povinného, neuzavírá kupní smlouvy a neprodává majetek povinného. Insolvenční správce oproti tomu spravuje majetek dlužníka, zpeněžuje ho vlastním jménem a uspokojuje věřitele. Ani jedna z těchto funkcí ale nemá postavení veřejnoprávního orgánu. Hlavním pojítkem mezi nimi je to, že správcem závodu soud ustanoví osobu zapsanou v seznamu insolvenčních správců. Činí tak nikoli z důvodu obdobného postavení, ale z důvodu toho, že insolvenční správce má předpoklady pro výkon funkce správce závodu. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že trestní stíhání pro trestné činy spáchané při výkonu funkce správce závodu svědčí o ohrožení důvěry v řádný výkon činnosti insolvenčního správce. [3] Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl. Ministr podle něj správně konstatoval, že žalobkynin výklad § 10 odst. 1 písm. a) zákona o insolvenčních správcích je nadbytečný, neboť se správní orgány zabývaly splněním obou podmínek (zahájením trestního stíhání i ohrožením důvěry v řádný výkon činnosti). Nadto je výklad žalobkyně i nesprávný, neboť zákon rozlišuje dvě situace, kdy lze pozastavit právo vykonávat činnost insolvenčního správce. Buď v případě, kdy je trestní stíhání vedeno pro trestný čin spáchaný v souvislosti s výkonem činnosti insolvenčního správce bez dalšího, nebo za jiný úmyslný trestný čin, pokud současně tato trestná činnost ohrožuje důvěru v řádný výkon funkce. Ke stejnému závěru dospěl i NSS v rozsudku ze dne 15. 8. 2019, čj. 3 As 277/201749, podle něhož v případě trestního stíhání pro trestný čin spáchaný v souvislosti s výkonem funkce insolvenčního správce není nutné zkoumat, zda trestná činnost ohrožuje důvěru v řádný výkon funkce. Důvodnou městský soud neshledal ani námitku nedostatečného vypořádání rozkladových námitek. Ministr nepochybil, pokud rozkladové námitky přezkoumal, ale věcně se jimi nezabýval. Správní orgány totiž nemohou činit závěry, k nimž jsou oprávněny jen orgány činné v trestním řízení. Na tom nic nemění, pokud žalobkyně v žalobě tvrdí, že nepožadovala, aby se zabýval otázkou viny a trestu. Ministr nebyl oprávněn zabývat se ani konkrétními okolnostmi skutkové podstaty jednotlivých trestných činů. Ministr se přesvědčivě vypořádal s okolnostmi, které je v rámci správního uvážení oprávněn přezkoumávat. Správně uvážil charakter a význam činnosti správce závodu a porovnal ji s funkcí insolvenčního správce. Je zřejmé, že výkon těchto funkcí, resp. činností není totožný. Nic takového ale ani ministr v napadeném rozhodnutí neuvádí. Žalobkyně se měla v pozici správce závodu dopustit několika závažných protiprávních jednání, které směřovaly k jejímu obohacení a kterými se měla podílet na vzniku škody. Důvěra, že v případě výkonu funkce insolvenční správkyně by se takového jednání nedopustila, je zcela zjevně ohrožena. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost. Namítá, že většinu napadeného rozsudku tvoří opis dosavadního průběhu řízení a právní závěry se nachází až v závěru odůvodnění. Stěžovatelka považuje za dosti neuspokojivé a hraničící s právem na spravedlivý proces, že městský soud blahosklonně a útočně vůči ní odbývá žalobní námitky konstatováním, podle kterého se výkladem sporného ustanovení zabýval Nejvyšší správní soud. Žalobu totiž podala dva roky před vydáním odkazovaného rozsudku sp. zn. 3 As 277/2017, ze kterého navíc plyne, že v dané době byl výklad nejasný. Závěry daného rozsudku na věc navíc nedopadají, protože se týkají trestného činu spáchaného v souvislosti s výkonem činnosti insolvenčního správce. [5] Napadený rozsudek uráží stěžovatelku tím, že nepochopila, proč jí byla činnost pozastavena a předstírá, že se vypořádává s argumentací týkající se rozdílu mezi funkci insolvenčního správce a správce závodu. Ve skutečnosti ale městský soud konkrétní námitky pominul. Z § 338i o. s. ř., na který odkázal, neplyne analogie mezi těmito dvěma pozicemi. Ustanovení totiž pouze vymezuje povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře, kterou mají i jiné subjekty. Městský soud sice konstatoval, že je správce závodu procesním subjektem, což je sice pravda, ale nejde o odpověď na žalobní námitky. Městský soud stejně jako ministr bez jakékoliv argumentace konstatoval, že je správce závodu veřejnoprávním orgánem. S tím stěžovatelka nesouhlasí. Zopakovala proto svou argumentaci uplatněnou již v žalobě, která se týká rozdílného postavení a práv správce závodu a insolvenčního správce. Závěr odvíjející ohrožení důvěry v řádný výkon činnosti od páchání trestné činnosti v pozici „zvláštního veřejnoprávního orgánu“ je proto nesprávný. [6] Obdobně přistupoval městský soud i k námitce týkající se diskreční pravomoci správních orgánů. Městský soud se stejně jako správní orgány odmítl zabývat posouzením skutkového děje