8 Azs 204/2021 — Nejvyšší správní soud

8 Azs 204/2021- 30 - text  8 Azs 204/2021-33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Jitky Zavřelové a Michala Bobka v právní věci žalobkyně: N. T. P., zast. JUDr. Marcelou Oškrdovou, advokátkou se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 3. 2020 čj. OAM3445832/DP2018, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2021, čj. 55 A 25/202033, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Ministerstvo vnitra dne 21. 11. 2019 zamítlo žádost žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, neboť dospělo k závěru, že byla zjištěna závažná překážka pobytu žalobkyně na území spočívající ve výkonu nelegální práce. Ačkoliv žalobkyni byl udělen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání  osoba samostatně výdělečně činná, správní orgán usoudil na základě výpovědi žalobkyně, že vykonávala po několik měsíců nelegálně závislou činnost. Z toho důvodu ministerstvo žádost žalobkyně zamítlo podle § 44a odst. 3 v spojení s § 35 odst. 3, § 37 odst. 2 písm. a) a § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1. 9. 2019 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaná zamítla. [2] Krajský soud v Praze žalobu zamítl. Z protokolů o výslechu dle krajského soudu vyplývá, že žalobkyně byla řádně poučena o svých povinnostech vyplývajících z § 103 písm. c) zákona o pobytu cizinců a upozorněna, že může odepřít výpověď, pokud by takovou výpovědí způsobila sobě nebo osobě blízké nebezpečí stíhání pro trestný čin nebo přestupek. Krajský soud rovněž shledal, že výkon nelegální práce na rozdíl od neplnění účelu pobytu může být sankcionován jako přestupek, je tedy možné na něj nahlížet přísněji, a nemusí k němu pro naplnění hypotézy § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců docházet po převážnou část doby pobytu. Tvrzení, že od vytýkaného jednání uplynula značná doba, soud nepřisvědčil. Krajský soud se zabýval i dalšími žalobními námitkami, jejichž vypořádání však nebylo zpochybněno podanou kasační stížností. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [3] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítá, že byla porušena zásada nemo tenetur, neboť byly použity protokoly o jejích výpovědích z jiných řízení jako důkazní materiál pro prokázání výkonu nelegální práce. [4] Dále namítá, že povinnost žadatele uvést pravdivě a úplně všechny požadované údaje vyplývající z § 103 písm. c) zákona o pobytu cizinců a s ním související sankční ustanovení je diskriminační pro účastníky správního řízení cizí státní příslušnosti a tudíž protiústavní. Není totiž důvod pro odlišné zacházení oproti účastníkům správního řízení s českou státní příslušností, kteří podle § 55 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, nemusí vypovídat pravdivě, případně vůbec. Tato úprava je proto v rozporu s antidiskriminačním zákonem, Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Neexistuje totiž rozumný důvod pro rozdílný přístup k účastníkům správního řízení. S ohledem na protiústavnost daných ustanovení byla stěžovatelka také nesprávně poučena, že je povinna vypovídat a nic nezamlčet. [5] Stěžovatelka je rovněž názoru, že výkon nelegální práce po dobu několika měsíců v poměru k jejímu více než desetiletému pobytu na území ČR není dostatečný pro charakterizování závažné překážky pobytu na území ČR. Krajský soud také neuvedl důvod, proč není relevantní, že správní orgány nepřihlédly ke značné době, která uplynula od údajného protiprávního jednání, čímž založil nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [6] Kasační stížnost není důvodná. [7] S námitkou, že krajský soud neodůvodnil, proč podle něj správní orgány nedostatečně zohlednily značnou dobu, která uplynula od protiprávního jednání, se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Krajský soud v bodě 48 rozsudku mj. popsal, že k nelegální práci přihlíží též ohledně práce pro společnost Hysop minimálně do 28. 2. 2019. Z rozsudku je také zřejmé, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno 21. 11. 2019. Již z toho je evidentní, že jde o necelých devět měsíců, které rozhodně nelze považovat za značnou dobou. Zcela tedy postačovalo, pokud krajský soud na velmi stručnou námitku stěžovatelky v bodě 48 uvedl: Tvrzení, že od vytýkaného jednání uplynula značná doba, soud s ohledem na výše popsané skutkové okolnosti nepřisvědčil. Rozsudek tedy není nepřezkoumatelný, protože úvaha krajského soudu je z kontextu odůvodnění zřejmá. [8] K námitce stěžovatelky, že protokoly o výpovědích nelze použít z důvodu porušení zákazu sebeobviňování lze poznamenat následující. Stěžovatelka se dovolává bez bližší právní argumentace zásady nemo tenetur se ipsum accusare. Tu lze vymezit jako právo osoby nepřispívat aktivní činností k vlastnímu obvinění a zákaz donucování k takovému jednání. Pokud jde o ústavní pořádek ČR, pak tato zásada má své zakotvení v Listině, a to konkrétně v čl. 37 odst. 1, podle nějž každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké a čl. 40 odst. 4, dle kterého má obviněný právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. Taktéž podle čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech nesmí být obviněný z trestného činu nucen svědčit proti sobě nebo přiznat vinu. [9] V čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny zakotvená zásada nemo tenetur představuje výjimku, privilegium nevypovídat, které je však ústavně omezeno s ohledem na závažnost následku, který by mohl nastat: nebezpečí vystavení trestního stíhání sebe či osoby blízké, případně širší možnost osoby již trestně obviněné odepřít výpověď. Tato zásada je ve svém ústavně zaručeném rozsahu (nebezpečí trestního stíhání) logicky aplikovatelná na všechny osoby bez rozdílu, včetně cizinců, a to napříč právním řádem. Jinak řečeno, v rozsahu těchto ústavních záruk rozhodně není s cizinci zacházeno odlišně: i oni, coby „každý“, mohou odepřít výpověď, pokud by jí způsobili nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. [10] Tento ústavní zákaz sebeobviňování byl judikaturou nad rámce trestního řízení v úzkém slova smyslu rozšířen i do dalších oblastí, kde jsou ukládány veřejnoprávní sankce, tj. i pro oblast přestupků (srov. nálezy ÚS ze dne 16. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16, bod 102, nebo ze dne 20. 4. 2021 sp. zn. III. ÚS 1679/20 bod 19). Nedopadá však na běžná, nesankční rozhodnutí ve věcech pobytu cizinců, tedy nejdeli o přestupky podle zákona o pobytu cizinců. V tomto směru existuje bohatá judikatura NSS k rozhodnutí o správním vyhoštění (rozsudek NSS ze dne 27. 10. 2004, čj. 5 Azs 125/200454, č. 864/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 23. 05. 2012, čj. 1 As 38/2012 38, bod 19). Jestliže vyhoštění, v jehož rámci se navíc stanoví doba, po kterou nelze vyhoštěnému umožnit vstup na území členských států Evropské unie, není považováno za sankci, tím spíše jí nemůže být rozhodnutí o neprodloužení pobytu. [11] V posuzované věci se tedy nejednalo o správní řízení, ve kterém by se řešilo uložení veřejnoprávní sankce, a proto se na něj zásada, které se dovolává stěžovatelka, nevztahuje. [12] Nejvyšší správní soud dále zvážil stížní námitku týkající se potenciálně diskriminačního charakteru § 103 písm. c) zákona o pobytu cizinců, dle kterého je cizinec povinen „uvádět v řízení podle tohoto zákona pravdivě a úplně všechny požadované údaje v rozsahu stanoveném tímto zákonem“. Dle § 55 odst. 1 správního řádu pak platí, že každý, kdo není účastníkem, je povinen vypovídat jako svědek; musí vypovídat pravdivě a nesmí nic zamlčet. [13] Jinými slovy v případě obecné úpravy správního řízení účastník řízení, na rozdíl od svědka, nemusí vypovídat pravdivě, resp. nemusí vypovídat vůbec. Nicméně pokud jde o řízení podle zákona o pobytu cizinců, obsahuje výše citované ustanovení § 103 písm. c) zákona o pobytu cizinců zvláštní úpravu, která ukládá účastníkům tohoto řízení zákonnou povinnost uvádět pravdivě a úplně všechny požadované údaje, tzn. vypovídat pravdivě a nic nezamlčet. [14] Diskriminací se obecně rozumí odlišné zacházení ve srovnatelných situacích bez rozumného odůvodnění. V ústavním pořádku je zakotveno v několika ustanoveních, z nichž na posuzovanou situaci dopadá primárně čl. 1 Listiny, konkrétně jeho věta první, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. [15] Pro posouzení dané otázky je významné, že „uvažovat v kategorii rovnosti lze pouze v relaci mezi nejméně dvěma subjekty ve stejném, resp. srovnatelném postavení […]. Zat