1 Ads 196/2022 — Nejvyšší správní soud

1 Ads 196/2022- 39 - text  1 Ads 196/2022 - 41 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila a soudců Faisala Husseiniho a Michala Bobka v právní věci žalobce: R. D., zastoupený JUDr. Arnoštem Urbanem, advokátem se sídlem Československé armády 300/22, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2021, č. j. MPSV2021/188413918, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 7. 2022, č. j. 32 Ad 1/2022  37, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Arnoštu Urbanovi se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti ve výši 2 600 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Úřad práce České republiky – Krajská pobočka v Hradci Králové (dále jen „úřad práce“), rozhodnutím z 27. 9. 2021, č. j. 62812/2021/HKR, přiznal žalobci dávku pomoci v hmotné nouzi  doplatek na bydlení ve výši 4 213 Kč měsíčně od ledna 2017. Jelikož se žalobce domníval, že úřad práce mu měl přiznat dávku vyšší (dle žalobce totiž chybně určil, že osobou společně posuzovanou s žalobcem má být jeho syn), podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání. Odvolání žalovaný zamítl rozhodnutím z 29. 11. 2021, č. j. MPSV2021/188413918, a napadené rozhodnutí potvrdil, neboť měl za to, že okruh společně posuzovaných osob i výši dávky úřad práce posoudil správně. [2] Žalobce se proti rozhodnutí žalovaného bránil správní žalobou, kterou Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl. Na základě skutkového stavu vyplývajícího ze správního spisu dospěl k závěru, že z okruhu společně posuzovaných osob nebylo namístě žalobcova syna vyloučit, neboť žalobce neprokázal, že neužívá byt společně s ním; pokud chtěl žalobce syna z okruhu společně posuzovaných osob vyloučit, musel prokázat relevantní okolnosti, neboť důkazní břemeno v tomto směru leželo na něm. Naopak nezletilého syna Daniela uvedl sám ve formuláři „Ostatní společně posuzované osoby“, který dne 11. 4. 2017 vyplnil a podepsal na úřadu práce. Nadto ze sdělení Odboru sociálních věcí a zdravotnictví Magistrátu města Hradce Králové (dále jen „OSVZ“) a z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové (dál jen „okresní soud“) č. j. OP 353/99171 (tímto rozsudkem byl syn Daniel od 1. 11. 2016 svěřen do žalobcovy péče), resp. z výpovědí žalobce a jeho syna v rámci řízení před okresním soudem, vyplynulo že se synem, svou matkou a otcem bydlí v jednom bytě. Tyto skutečnosti vedly krajský soud k závěru, že úřad práce i žalovaný věc posoudili správně, a žalobu proto zamítl. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [4] Namítá, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s tím, jaké bylo a je skutečné místo jeho pobytu, nepřesvědčivě vyložil vedení společné domácnosti se synem, neuvedl, jaké námitky týkající se správních rozhodnutí považoval za liché, či zda odůvodnění napadeného rozhodnutí vychází z řádně zjištěného skutkového stavu, je úplné a nepředpojaté. [5] Podle stěžovatele je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný a v odůvodnění soud selektivně a jednostranně interpretoval některé skutečnosti „za každou cenu“ v jeho neprospěch, a naopak ve prospěch žalovaného. Skutkový stav nebyl zjištěn přesně a úplně. Nebyly dány důvody pro krácení dávky. V tomto směru vykládal soud § 4 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále jen „zákon o životním a existenčním minimu“) příliš extenzivně a v kontrastu s tím bezdůvodně odmítl aplikaci § 8 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“). Krajský soud neposoudil věc komplexně a nevzal v potaz stěžovatelovu argumentaci a skutečnosti, které se podávají z jiných jeho řízení vedených u krajského soudu. Do kontextu nyní projednávaného případu lze dát např. vyjádření stěžovatelova pronajímatele, který se vyjádřil tak, že stěžovatel pronajatý byt užívá k bydlení, a to sám. I z protokolu o ústním jednání, sepsaném dne 2. 11. 2016 na úřadu práce, plyne, že syn zatím bydlí u babičky a do okruhu společně posuzovaných osob jej má stěžovatel nahlásit, až bude syn bydlet s ním. Významné je i rozhodnutí žalovaného z 11. 1. 2018, č. j. MPSV2018/7824918, ze kterého plyne, že dle výpovědi stěžovatelovy matky žije syn Daniel u ní a stěžovatel v jejím bytě přespí maximálně jednou za dva týdny. Z okolností věci také nelze vysledovat, že by stěžovatel neplnil své povinnosti vůči úřadu práce a nereagoval na jeho výzvy. K celému institutu doplatku na bydlení a společně posuzovaných osob přistoupil krajský soud formalisticky a ignoroval ochranu zájmů nezletilého dítěte. Také bylo chybou brát jako nezvratný důkaz stěžovatelovu výpověď při jednání u okresního soudu. Nelze totiž pustit ze zřetele, v jakých souvislostech stěžovatel vypovídal. Chtěl předejít umístění syna do dětského výchovného ústavu, a tak uvedl i „milosrdné lži“. Bylo tak třeba i tuto výpověď interpretovat objektivně a v souvislostech. [6] Ke stěžovatelově žádosti mu Nejvyšší správní soud usnesením z 5. 9. 2022, č. j. 1 Ads 196/2022  14, ustanovil zástupcem pro řízení o kasační stížnosti advokáta JUDr. Arnošta Urbana. Ten kasační stížnost doplnil podáním z 12. 10. 2022, v němž věc stručně zrekapituloval a dodal, že v řízení před správními orgány bylo prokázáno, že stěžovatel se synem nesdílí byt. Důležitá jsou v tomto směru shora zmiňovaná vyjádření pronajímatele bytu a stěžovatelovy matky. Tyto skutečnosti byly úřadu práce známy i z řízení o stěžovatelově žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc a správní orgán k tomu byl povinen přihlédnout. Není správné, že krajský soud vycházel ze stěžovatelových výpovědí učiněných před okresním soudem, pakliže stěžovatel ve svých podáních vysvětlil, proč by k nim nemělo být přihlíženo. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval důvody, proč byl syn Daniel zahrnut s žalobcem do okruhu společně posuzovaných osob. Odkázal na vyjádření OSVZ, rozsudek okresního soudu a zjištění správních orgánů, přičemž důkazní břemeno ohledně vyloučení společně posuzované osoby leží především na žadateli o dávku. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [8] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která je ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. V posuzovaném případě o věci rozhodoval specializovaný samosoudce (viz § 31 odst. 2 s. ř. s.), proto se Nejvyšší správní soud dále zabýval otázkou, zda je kasační stížnost přijatelná. Výkladem kritérií přijatelnosti se již tento soud v minulosti podrobně zabýval, a to v usnesení z 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS. V něm interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. [9] V nynější věci stěžovatel nijak neuvedl, že by vyřešení sporné právní otázky přesahovalo jeho vlastní zájmy. Zároveň Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel v kasační stížnosti nepředestírá žádnou právní otázku, která by byla sporná (kupříkladu v důsledku nejasného výkladu zákona), či která by nebyla v dosavadní judikaturní praxi dosud zodpovězena. [10] Mezi účastníky řízení je sporné pouze to, zda bylo v řízení před správními orgány prokázáno, že stěžovatel nesdílí byt se svým synem. V takovém případě by totiž dle stěžovatele neměl být zařazen pro účely doplatku na bydlení do okruhu společně posuzovaných osob, což by ovlivnilo výši dávky. [11] Dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o životním a existenčním minimu společně se pro účely tohoto zákona, neníli dále stanoveno jinak, posuzují […] rodiče a nezletilé nezaopatřené děti. Vyloučení nezletilého nezaopatřeného dítěte (ve stěžovatelově případě syna Daniela) z okruhu společně