1 As 190/2022 — Nejvyšší správní soud

1 As 190/2022- 73 - text  1 As 190/2022 - 77 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudce Faisala Husseiniho a soudkyně Lenky Kaniové v právní věci žalobce: M. P., zastoupený JUDr. Jaroslavem Sokolem, advokátem se sídlem Máchova 1336/11, Jablonec nad Nisou, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2022, č. j. 15 A 38/2021109, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2022, č. j. 15 A 38/2021109, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Jaroslavu Sokolovi s e p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti ve výši 22 064 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobou z 19. 2. 2021 podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem, který měl spočívat v tom, že ho dne 17. 2. 2021 ve Věznici Valdice tři příslušníci Policejního prezidia Policie České republiky spoutali pouty na rukou a nutili jít k autu, ačkoli má nefunkční polovinu plic a srdeční potíže a chůze mu způsobuje fyzické i psychické utrpení. Následně byl žalobce autem převezen na policejní stanici v Jičíně, kde mu byly přes jím vyslovený nesouhlas sejmuty daktyloskopické otisky z rukou, odebrány biologické vzorky umožňující získání informací o jeho genetickém vybavení, provedeno měření těla a pořízeny obrazové záznamy (fotografie). Žalobce se žalobou domáhal jednak určení, že namítaný zásah je nezákonný, a zároveň toho, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu obnovit stav před provedeným nezákonným zásahem a bezodkladně zničit všechny osobní údaje získané pomocí zásahu provedeného dne 17. 2. 2021. Za žalovaného žalobce v žalobě označil Policejní prezidium České republiky. [2] Městský soud v průběhu řízení dospěl k závěru, že v části žaloby, která se týká eskorty žalobce z věznice na policejní stanici v Jičíně, má být dle § 83 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) žalovaným Ministerstvo vnitra, neboť policie při tomto zásahu vystupovala jako ozbrojený bezpečnostní sbor, nikoli jako správní orgán. Naproti tomu v té části žaloby, která se týkala tvrzené nezákonnosti zásahu spočívajícího v odběru biologických vzorků, sejmutí daktyloskopických otisků, měření těla a pořízení fotografií, má být žalovaným Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje. Po sdělení soudu o tomto závěru informoval žalobce soud podáním z 23. 10. 2021, že se ztotožňuje se zmíněným hodnocením otázky, které správní orgány mají být v dané věci žalovanými, a v návaznosti na to upravil žalobní žádání. Usnesením z 22. 12. 2021, č. j. 15 A 38/2021  72, pak městský soud vyloučil tu část žaloby, v níž je žalovaným Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, k samostatnému projednání, a to pro nevhodnost vedení společného řízení s ohledem na místní příslušnost soudu, přičemž v této části věc postoupil Krajskému soudu v Hradci Králové. S ohledem na tyto skutečnosti městský soud v dalším řízení věcně projednal toliko tu část původně formulované žaloby, jíž žalobce brojil proti zásahu, který měl spočívat – zjednodušeně řečeno – v eskortě na policejní stanici v Jičíně z Věznice Valdice a zpět dne 17. 2. 2021. [3] Podle žalobního tvrzení dne 17. 2. 2021 žalobce ve Věznici Valdice spoutali na rukou tři příslušníci Policie ČR, a to navzdory tomu, že jim žalobce opakovaně říkal, že nemůže dýchat, má nefunkční polovinu plic a srdeční potíže. Policisté věděli, že žalobce při chůzi trpí, přesto jej verbálně nutili k chůzi k autu, jímž ho následně odvezli na policejní stanici v Jičíně, odvedli jej do kanceláře, tam mu sejmuli pouta a nechali ho chvíli sedět na židli. Žalobce celou dobu trpěl fyzicky i psychicky, byl dušný a cítil bolest na hrudi. Žalobce byl spoután zcela bezdůvodně, což plyne i z toho, že jeden z policistů žalobce celou dobu (za chůze i při stoji) přidržoval pod levou paží, aby neupadl. Následně byly vůči žalobci provedeny shora popsané identifikační úkony (ty, jak plyne z výše uvedeného, nebyly předmětem posuzování v řízení vedeném u městského soudu). Po provedení identifikačních úkonů příslušníci Policie ČR žalobce znovu spoutali, odvezli a dopravili zpět do Věznice Valdice. [4] Žalobce v žalobě označil různé dílčí nezákonné zásahy. Ty měly spočívat jednak v tom, že v průběhu celé „akce“ nikdo nekontroloval jeho totožnost, policisté jej na policejní stanici odvezli jako „obyčejnou věc“. Dále mělo být nezákonné použití pout v průběhu eskorty. V tomto směru nebyla splněna žádná z podmínek dle § 54 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“), který vyjmenovává situace, kdy je policista oprávněn použít pouta. S ohledem na žalobcův zdravotní stav nebyla dána obava z ohrožení bezpečnosti osob, majetku či veřejného pořádku a ani předpoklad žalobcova útěku. Žalobcův špatný zdravotní stav lze prokázat. Vše bylo navíc zhoršeno povinností mít nasazenou roušku. S ohledem na okolnosti věci neměli policisté právo vyzvednout žalobce z vězeňského zařízení, neboť žalobce nebyl v době zásahu osobou ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody (dále též „VTOS“), v zabezpečovací detenci, ochranném léčení či ochranné výchově, což museli policisté provádějící jeho eskortu na policejní stanici v Jičíně prokazatelně vědět. Mj. totiž neexistuje pravomocný odsuzující rozsudek, který by mu coby obžalovanému ukládal povinnost VTOS dle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, či zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Policisté tak žalobci nezákonně přisoudili postavení odsouzeného a zcela ignorovali jeho námitky, že není osobou ve výkonu trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu, ani osobou obviněnou z takového trestného činu, ani osobou, které bylo sděleno podezření z jeho spáchání. Za další důvod nezákonnosti daného zásahu žalobce označil to, že si policisté zaznamenali, že se žalobce v roce 1961 narodil v České republice. Policisté tak fabulovali otázku totožnosti žalobce, ačkoli věděli, že se narodil v Československé socialistické republice. [5] Městský soud žalobu zamítl. Konstatoval, že policisté žalobcovu identitu zjistili dostatečně a nemohlo dojít k žádné mýlce nebo záměně. To, že je žalobce osobou vykonávající trest odnětí svobody za úmyslný trestný čin, je zřejmé z příslušných odsuzujících rozhodnutí. Ostatně otázkou zákonnosti žalobcova odsouzení nepřísluší správnímu soudu se zabývat. Není také zřejmé, čeho se žalobce snažil docílit tvrzením, že si policisté nesprávně zaznamenali, že se narodil v České republice, zatímco se narodil v Československé socialistické republice. [6] Především se však městský soud věnoval tomu, zda spoutání žalobce pouty a jeho převezení z Věznice Valdice na policejní stanici v Jičíně, navzdory jím deklarovanému fyzickému a psychickému utrpení a dýchacím obtížím, splňuje podmínky nezákonného zásahu. Městský soud dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť žalobce byl osobou, na kterou dopadá možnost použití pout dle § 54 písm. e) zákona o policii, neboť v den zásahu byl osobou převzatou policistou k provedení procesních úkonů z výkonu trestu odnětí svobody. Použití pout bylo i odůvodněné a přiměřené. Bylo tomu tak s ohledem na situaci, kdy žalobce nesouhlasil s provedením eskorty, pročež bylo možné se obávat, že se bude snažit identifikačním úkonům uniknout. Možnost pokusu o útěk nebylo možné zcela vyloučit a policisté mohli vzít v potaz také brutální charakter žalobcovy trestné činnosti. Pouta policisté žalobci sejmuli, jakmile se možnost útěku snížila. S přihlédnutím k okolnostem věci nebyla zásada přiměřenosti porušena ani ohledně způsobu převozu na policejní stanici. Fyzické a psychické útrapy v míře, jaké je popisuje žalobce, nebylo možné seznat. II. Obsah kasační stížnosti, procesní postup kasačního soudu a další podání účastníků řízení [7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, kterou opřel o důvody dle § 103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s. V tomto smyslu opět namítal, že byl nesprávný závěr městského soudu, že se nacházel v pozici odsouzeného. Rozsudek městského soudu měl být také nepřezkoumatelný a je dána zmatečnost řízení, neboť chyběly podmínky řízení, a to proto, že městský soud nebyl nestranný. [8] V podrobnostech pak stěžovatel uváděl, že mu trest odnětí svobody nebyl nikdy uložen, nikdy nebyl do VTOS přijat a tato jeho tvrzení žalovaný nijak nevyvrátil. Lživé je tvrzení městského soudu, že byl pravomocně odsouzen rozhodnutími Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze. Není jasné, proč a jak se tyto písemnosti,