2 As 325/2021 — Nejvyšší správní soud

2 As 325/2021- 49 - text 2 As 325/2021 - 52 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Evy Šonkové a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: Recovera Využití zdrojů a. s., se sídlem Španělská 1073/10, Praha 2 (dříve SUEZ Využití zdrojů a.s. a SUEZ CZ a.s.), zastoupená JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2018, č. j. MZP/2018/580/918,39854, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, č. j. 8 A 137/2018-51, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) uložila žalobkyni v rozhodnutí ze dne 14. 3. 2018, č. j. ČIŽP/49/2018/3087, pokutu 980 000 Kč za spáchání tří přestupků: 1) žalobkyně jako provozovatelka spalovny průmyslových odpadů neprodleně neohlásila havarijní událost (únik kapalných odpadů do vodního toku Odry); 2) žalobkyně spalovnu neprovozovala v souladu se závaznými podmínkami integrovaného povolení (nedodržení opatření pro předcházení haváriím, nedodržení podmínek pro skladování a manipulaci se závadnými látkami, kdy došlo k jejich smísení se srážkovými vodami, a skladování kontejnerů se závadnými látkami mimo vodohospodářsky zabezpečené plochy); 3) žalobkyně nezabránila smísení srážkových vod s úkapy závadných látek ropného charakteru a jejich následnému odtoku do vpusti dešťové kanalizace. Přestupek 1) je vymezen v § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci) ve znění do 30. 6. 2017, přestupek 2) v § 37 odst. 4 zákona o integrované prevenci a přestupek 3) v § 125g odst. 3 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon) ve znění do 30. 6. 2017. [2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí ČIŽP odvolání, které žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí ČIŽP potvrdil. Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu k městskému soudu, který ji napadeným rozsudkem zamítl. Podle městského soudu žalovaný sice aplikoval nesprávný právní předpis [zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (nový přestupkový zákon) namísto zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (starý přestupkový zákon)], ale toto pochybení bylo pouze formální povahy (správní orgány užily novější předpis kvůli procesním institutům, které mohly být pro žalobkyni příznivější, žádný však nepoužily, předpis jako takový pro žalobkyni tedy výhodnější nebyl, a proto neměl být aplikován). Jeho důsledkem byla jen nesprávná terminologie a chybné odkazy na ustanovení zákona. Práva žalobkyně tedy nebyla zkrácena. Proti žalobkyni vedla ČIŽP dvě správní řízení o odpovědnosti za jiné správní delikty, ale tato řízení se týkala porušení povinností v různých oblastech veřejné správy, proto nebyly naplněny podmínky pro vedení společného řízení. Správní orgány tedy neměly povinnost při ukládání pokuty aplikovat zásadu absorpce. Žalovaný také nemusel přistoupit k výslechu svědků navržených žalobkyní, protože jejich výpověď by byla v kontextu případu nadbytečná. Městský soud přisvědčil i závěru žalovaného o tom, že žalobkyně skladovala závadné látky na nezabezpečené ploše a že došlo k jejich smísení s dešťovými srážkami. II. Argumentace účastníků řízení [3] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). [4] Stěžovatelka upozorňuje, že mimo správního řízení v nyní projednávané věci s ní ČIŽP vedla ještě řízení, které vyústilo v rozhodnutí ze dne 7. 8. 2017, č. j. ČIŽP/49/2017/779. ČIŽP jí uložila pokutu ve výši 100 000 Kč za provozování spalovny v rozporu s podmínkami integrovaného povolení při nakládání s odpady (umístění odpadů v rozporu s provozním řádem zařízení). Správní orgány měly při ukládání sankce použít zásadu absorpce, protože podmínky pro vedení společného řízení byly naplněny. Obě správní řízení se totiž týkala porušení právních povinností ve stejné oblasti veřejné správy, v oblasti práva integrované prevence. [5] Stěžovatelka také nesouhlasí s městským soudem, že aplikací nesprávného právního předpisu správní orgány nezasáhly do jejích práv. Kvůli této vadě není zřejmé, jakým způsobem správní orgány vyhodnotily její odpovědnost za všechny projednávané jiné správní delikty. Stěžovatelka dále namítá, že výpověď jí navržených svědků nebyla nadbytečná. S největší pravděpodobností došlo k nenahlášení havárie kvůli excesu jejích zaměstnanců a tato skutečnost měla být zohledněna jako liberační důvod nebo při ukládání sankce. [6] Od havárie je dešťová kanalizace ve stěžovatelčině zařízení součástí uzavřeného systému, a kontaminovaná srážková voda proto nemůže uniknout do okolí a ohrozit životní prostředí nebo zdraví člověka. Stěžovatelka přiložila ke kasační stížnosti také rozhodnutí o povolení změny dokončené stavby vodního díla a kolaudační souhlas k využití dešťových srážek a dešťové kanalizace pro její vnitřní výrobní potřeby. Tuto dokumentaci byla připravena předložit již během ústního jednání u městského soudu, nicméně soud se jí během jednání nedotázal, jestli hodlá přednést další návrhy na dokazování, ani ji neinformoval o skončení dokazování. Tímto postupem byla zkrácena na svých právech, resp. soud zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces. Závěrem stěžovatelka podotýká, že se správní orgány dopustily vícera pochybení, která však městský soud samostatně neposoudil jako natolik závažná, aby se stala důvodem pro zrušení rozhodnutí žalovaného. Podle stěžovatelky tato pochybení ve svém souhrnu ke zrušení rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost vést měla. [7] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu a navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Podmínky pro vedení společného řízení splněny nebyly. Aplikace nesprávného právního předpisu neměla žádný vliv na výsledek odvolacího řízení. Ve vztahu k navrženým svědkům a stěžovatelkou tvrzeném excesu zaměstnanců připomíná, že odpovědnost právnických osob za jiné správní delikty se posuzuje bez ohledu na zavinění. Dešťová kanalizace slouží stále jen k odvádění srážkových vod. Stěžovatelka neprokázala, že by byla oprávněna používat ji k jiným účelům. I když svoji kanalizaci uzavřela a nedochází k odtoku závadných látek, neznamená to, že by se stala součástí technologie spalovny. K tomu by byla potřebná změna integrovaného povolení, což stěžovatelka nedoložila. Argumentace stěžovatelky navíc popírá samotný princip zacházení se závadnými látkami podle § 39 odst. 1 vodního zákona, protože její laxní přístup při zacházení se závadnými látkami na nezabezpečených plochách vede ke vzniku srážkových vod s obsahem závadných látek nebo k úniku kapalných odpadů na nezabezpečené plochy a do kanalizace. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [8] Kasační stížnost je přípustná a lze ji projednat. [9] Kasační stížnost není důvodná. [10] Nejdříve se NSS vypořádal s námitkou porušení práva na spravedlivý proces během ústního jednání u městského soudu. Tato námitka není důvodná. Městský soud stěžovatelku výslovně informoval, že hodlá o věci rozhodnout a stěžovatelce muselo být zřejmé, že má poslední příležitost podat důkazní návrh. Povinnost soudu poučit účastníky řízení, že musí uvést všechny rozhodné skutečnosti a označit všechny důkazy dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, je zakotvena v § 119a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.). Jak ale vyplývá z rozhodnutí NSS ze dne 15. 1. 2015, č. j. 1 As 145/2014-61, odst. 62, vzhledem ke zvláštní úpravě jednání v § 49 s. ř. s., koncipované s ohledem na odlišný význam jednání a zejména dokazování ve správním soudnictví (správní soudnictví spočívá zejména na přezkumu činnosti správních orgánů, kdy těžištěm není primární nalézání skutkového stavu věci dokazováním), není v řízení před správními soudy namístě užití § 119a o. s. ř. Městský soud tedy nebyl povinen se stěžovatelky dotázat, zda navrhuje provedení důkazů. Nutno dodat, že městský soud shrnutím obsahu správního spisu dokazování neprováděl, protože jak vyplývá z rozsudku NSS ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, publ. pod č. 2383/2011 Sb. NSS, obsah správního spisu není bez dalšího považován za důkaz. [11] Jak také vyplývá ze zvukového záznamu jednání, stěžovatelce nebylo během jednání zabráněno navrhnout provedení zmíněných listin jako důkazů. Stěžovatelka je mohla soudu předložit během přednesu žaloby a také po rekapitulaci obsahu správního spisu. Předseda senátu poté účastníkům sdělil, že o žalobě lze rozhodnout na