3 Afs 97/2021 — Nejvyšší správní soud

3 Afs 97/2021- 69 - text  3 Afs 97/2021 - 74 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Martina Jakuba Bruse v právní věci žalobkyně: CZT a.s., se sídlem Lísková 1513, Čáslav, zastoupena Mgr. Zbyškem Malíkem, advokátem se sídlem Střelecká 672/14, Hradec Králové, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 7. 2019, č. j. 29562/19/510041456711929, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 3. 2021, č. j. 31 Af 38/2019 – 59, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím ze dne 8. 11. 2018, č. j. 1893359/18/270180541608353, (dále jen „rozhodnutí o zřízení zástavního práva“) zřídil Finanční úřad pro Královéhradecký kraj (dále jen „správce daně“) podle § 170 odst. 1 daňového řádu za použití § 1309 občanského zákoníku zástavní právo k vozidlům žalobkyně specifikovaným v tomto rozhodnutí, a to k zajištění žalobkyní neuhrazené daně – penále z dodatečně doměřené daně z přidané hodnoty v celkové výši 7 168 133,70 Kč. Proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva podala žalobkyně odvolání, které žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí o zřízení zástavního práva potvrdil. [2] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), který ji napadeným rozsudkem zamítl. Shrnul, že žalobkyni byla rozhodnutími Celního ředitelství Hradec Králové ze dne 22. 12. 2010 za zdaňovací období únor až červen 2006 a srpen až říjen 2006 doměřena spotřební daň z tabákových výrobků podle zákona č. 363/2003 Sb., o spotřebních daních. [3] Doměřená spotřební daň podle § 36 odst. 3 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, (dále jen „ZDPH“) ovlivnila i základ daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) z uskutečněných zdanitelných plnění za předmětná zdaňovací období, neboť do základu daně se podle tohoto ustanovení zahrnovala také spotřební daň. U žalobkyně byla proto zahájena daňová kontrola DPH za zdaňovací období leden 2006 až prosinec 2006. Dodatečným platebním výměrem ze dne 6. 5. 2010 byla žalobkyni následně doměřena DPH za zdaňovací období únor 2006 ve výši 910 518 Kč. Proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru podala odvolání, které Finanční ředitelství v Hradci Králové rozhodnutím ze dne 22. 12. 2010 zamítlo. Žalobkyně se dále bránila žalobou, kterou krajský soud rozsudkem ze dne 29. 3. 2012, č. j. 31 Af 30/2011 – 95, zamítl. Nejvyšší správní soud však posléze rozsudkem ze dne 15. 11. 2013, č. j. 8Afs 38/2012 – 81, zrušil jak rozsudek krajského soudu, tak rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2010. Žalovaný poté rozhodnutím ze dne 2. 3. 2015 snížil výši doměřené DPH za zdaňovací období únor 2006 na 691 994 Kč. Žaloba a kasační stížnost žalobkyně proti tomuto doměrku byly zamítnuty (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 6. 2016, č. j. 52 Af 17/2015 – 176 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 7 Afs 156/2016 – 59) a její ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. III. ÚS 119/17, odmítnuta. [4] Dále byla žalobkyni celkem devíti dodatečnými platebními výměry ze dne 28. 4. 2011 doměřena DPH za zdaňovací období březen až listopad 2006; odvolání proti těmto dodatečným platebním výměrům bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 16. 9. 2011, zamítnuto. O návrhu žalobkyně na obnovu řízení ukončeného posledně jmenovaným pravomocným rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 7. 2013 tak, že jej zamítl, neboť již uplynula objektivní lhůta pro podání návrhu na obnovu řízení. Odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení Generální finanční ředitelství zamítlo, žalobkyně se následně bránila žalobou u Krajského soudu v Brně, která byla rozsudkem ze dne 24. 1. 2017, č. j. 29 Af 31/2014 – 80, zamítnuta stejně jako i následná kasační stížnost (rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2017, č. j. 2 Afs 76/2017 – 45). Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyššího správního soudu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 4060/17, odmítnuta. [5] Na základě pravomocně stanovené daně vydal Finanční úřad pro Pardubický kraj dne 17. 5. 2013 celkem deset platebních výměrů, kterými žalobkyni sdělil povinnost uhradit penále na DPH za zdaňovací období únor 2006 až listopad 2006 (dále jen „platební výměry na penále“). Odvolání, která žalobkyně proti uvedeným platebním výměrům podala, zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 11. 2013 (dále „původní odvolací rozhodnutí“). [6] V rámci následného řízení o žalobě proti původnímu odvolacímu rozhodnutí vydal žalovaný dne 20. 3. 2014 rozhodnutí o uspokojení podle § 124 daňového řádu (dále „rozhodnutí o uspokojení“), kterým zrušil platební výměry na penále ze dne 17. 5. 2013 a řízení zastavil. Krajský soud v návaznosti na rozhodnutí o uspokojení usnesením ze dne 2. 4. 2014, č. j. 52 Af 1/2014 – 96, (dále jen „usnesení o zastavení řízení“) zastavil řízení o žalobě. [7] Generální finanční ředitelství na základě podnětu žalovaného rozhodnutím ze dne 23. 9. 2014, č. j. 25249/14/700121200010435, nařídilo přezkum původního odvolacího rozhodnutí (dále jen „rozhodnutí o nařízení přezkumu“). Podnět k přezkumu podal žalovaný z důvodu opomenutí skutečností významných pro běh lhůty ke stanovení daně. Odvolání proti rozhodnutí o nařízení přezkumu Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 16. 4. 2015, č. j. MF5475/2015/39023, zamítlo. Žalobkyně se proti rozhodnutí Ministerstva financí bránila prostřednictvím žaloby, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2020, č. j. 6 Af 39/2015 – 88, zamítl. Kasační stížnost, kterou žalobkyně proti posledně jmenovanému rozsudku podala, Nejvyšší správní soud zamítl. [8] V rámci přezkumného řízení žalovaný svým rozhodnutím ze dne 21. 5. 2015, č. j. 15720/15/530022443711377, (dále jen „přezkumné rozhodnutí“) potvrdil platební výměry na penále za zdaňovací období březen až listopad 2006 a změnil platební výměr na daňové penále za zdaňovací období únor 2006 tak, že snížil výši předepsaného penále na 734 588 Kč. Odvolání proti přezkumnému rozhodnutí zamítlo Generální finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 9. 12. 2015, č. j. 140149/15/710020117010435. Krajský soud v Brně následně zamítl i žalobu proti rozhodnutí Generálního finančního ředitelství. [9] Z průběhu daňového řízení krajský soud zjistil, že správce daně evidoval u žalobkyně nedoplatek penále na DPH za zdaňovací období únor 2006 až listopad 2006, které následně bylo předmětem odvolacích i soudních řízení, přičemž penále za zdaňovací období březen až listopad 2006 bylo potvrzeno a penále za měsíc únor 2006 bylo sníženo. Jelikož žalobkyně předepsané penále neuhradila, došlo k naplnění podmínky pro vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva k movitým věcem žalobkyně. Krajský soud shledal, že rozhodnutí o zřízení zástavního práva obsahuje všechny náležitosti dle § 102 odst. 1 daňového řádu a zástavní právo bylo zřízeno k majetku, který je podle § 1310 občanského zákoníku způsobilý být zástavou. [10] Krajský soud nepřisvědčil žalobní námitce ohledně probíhajícího soudního přezkumu exekučního příkazu, jež se týká téže pohledávky a týchž platebních výměrů na penále. Žalobě proti exekučnímu příkazu přiznal krajský soud odkladný účinek. Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, dle kterého nemůže tato okolnost nikterak ovlivnit běh daňového ani soudního přezkumného řízení ve věci otázky zřízení zástavního práva. [11] Ani s námitkou, podle které platební výměry na penále ve skutečnosti neexistují, se krajský soud neztotožnil. Uvedl, že pokud soud zastavil řízení o žalobě v důsledku uspokojení žalobkyně podle § 62 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) ve spojení s § 124 daňového řádu, nedošlo k meritornímu soudnímu rozhodnutí. Původní odvolací rozhodnutí nebylo ve správním soudnictví přezkoumáno a nelze jej ani považovat za přezkoumané v rámci soudního řízení podle § 121 odst. 2 daňového řádu. Rozhodnutí vydané v řízení podle § 124 daňového řádu tudíž není z opětovného přezkumu podle § 121 daňového řádu vyloučeno. [12] Pokud jde o nezákonnost penále, krajský soud se ztotožnil s názorem žalovaného, podle kterého zákonnost předepsaného penále a jeho výše nemůže být předmětem přezkumu v řízení o žalobě ve věci zřízení zástavního práva. Posouzení této otázky spadá do nalézacího řízení, ve kterém bylo penále předepsáno. [13] Důvodnou neshledal krajský soud ani námitku, podle které bylo rozhodnutím žalovaného zřízeno zástavní právo k vozidlu, které dle tvrz