3 As 320/2021 — Nejvyšší správní soud

3 As 320/2021- 33 - text  3 As 320/2021 - 36 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce Ing. M. J., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem Brno, Údolní 222/5, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, se sídlem Brno, Žerotínovo náměstí 449/3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2021, č. j. 33 A 3/2020 - 47, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Rozhodnutím Magistrátu města Brna (dále jen „magistrát“) ze dne 27. 9. 2019, č. j. ODSČ-75657/18-88 byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků podle § 125c odst. 1 písm. k) a § 125c odst. 1 písm. e) bod 6 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterých se z nedbalosti dopustil tím, že dne 16. 11. 2018 v 9:15 hod. řídil motorové vozidlo tovární značky X, RZ X v Brně na dálnici D1 v prostoru nájezdové větve na km 201, aniž by byl připoután bezpečnostním pásem; současně řídil motorové vozidlo, ačkoliv měl pozastavené řidičské oprávnění ode dne 10. 9. 2018 exekučním příkazem č. j. 129 EX 2163/1834. Za tyto přestupky magistrát uložil žalobci pokutu ve výši 5 000 Kč a zákaz řízení motorových vozidel na 6 měsíců. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 1. 2020, č. j. JMK 3986/2020. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce u Krajského soudu v Brně žalobu, který ji rozsudkem ze dne 24. 9. 2021, č. j. 33 A 3/2020 – 47, zamítl. [2] Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku nejprve uvedl, že žalobní argumentace směřuje pouze proti závěrům správních orgánů týkajícím se přestupků podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 6 zákona o silničním provozu (řízení motorového vozidla přes pozastavení řidičského oprávnění exekučním příkazem). K námitce žalobce, že mu exekuční příkaz nebyl řádně doručen a nevěděl tedy o pozastavení svého řidičského oprávnění, krajský soud konstatoval, že zákon nevylučuje doručení exekučního příkazu povinnému náhradním způsobem, tedy fikcí [dle § 71a odst. 2 ve spojení s § 52 odst. 1 a § 55b odst. 1 exekučního řádu a dále dle § 49 odst. 2 a 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)]. Exekuční příkaz, kterým bylo pozastaveno řidičské oprávnění, byl žalobci doručován na adresu Městského úřadu Kuřim, kde je hlášen k trvalému pobytu. Jelikož si žalobce zásilku s exekučním příkazem nevyzvedl, nastaly účinky doručení uplynutím úložní lhůty ke dni 10. 9. 2018 (jak je zřejmé z kopie doručenky založené ve správním spise). Tvrzení žalobce, že si poštu přebíral, ale nebyl o zásilce informován, označil krajský soud za nepodložené. Odmítl dále argument, že nevědomost žalobce o existenci exekučního příkazu vylučuje jeho zavinění; nedbalost žalobce spočívá právě v tom, že si neupravil své osobní poměry tak, aby mu mohlo být řádně doručováno. Na tom nemůže nic změnit ani námitka žalobce, že počítal s tím, že dlužná částka nebude bezprostředně vymáhána. Žalobce si byl nepochybně vědom, že má soudně stanovenou vyživovací povinnost k nezletilému dítěti. [3] Krajský soud dále nepřisvědčil námitce spočívající v tvrzeném porušení zákazu ne bis in idem (žalobce totiž poukazoval na to, že stejného jednání se dopustil i 28. 9. 2018, byl z něj uznán vinným a byl mu uložen trest zákazu řízení motorových vozidel). Uvedl, že se nejednalo o trvající přestupek, ale o dva samostatné skutky, spáchané ve dnech 28. 9. 2018 a 16. 11. 2018, které byly časově ohraničeny každým započetím a ukončením řízení vozidla. Stejně tak se nejednalo o pokračující přestupek, jelikož nebyla naplněna časová souvislost mezi dílčími útoky (více jak měsíční odstup mezi oběma skutky), a absentoval jednotný záměr při vedení dílčích útoků; ten nebylo možné dovodit za situace, kdy žalobce tvrdil, že o pozastavení řidičského oprávnění nevěděl. Rovněž nebylo možné považovat uložení zákazu činnost za související přestupek ani za rozhodnou okolnost při určení výše a druhu trestu a nebylo možné uplatnit institut upuštění od potrestání ve smyslu § 37 písm. b) a § 43 odst. 1 zákona č. 250/2018 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“); v posuzovaném případě byly totiž k projednání přestupků příslušné jiné správní orgány, a proto nemohlo být vedeno společné řízení o uvedených přestupcích [§ 88 odst. 1 přestupkového zákona]. K výši pokuty krajský soud konstatoval, že při zohlednění zásady absorpce byla žalobci uložena pokuta a zákaz řízení při samotné spodní hranici zákonem stanovené sazby, a to dle zákona o silničním provozu, bez možnosti moderačních mechanismů dle přestupkového zákona. [4] Krajský soud rovněž neshledal důvody pro upuštění od potrestání, jehož se žalobce domáhal eventuálním petitem. Poukázal na to, že oba správní tresty byly žalobci uloženy při spodní hranici sazby stanovené zákonem a že správní orgány zohlednily všechny rozhodné okolnosti. Upuštění od potrestání je výjimečný institut, pro jehož uplatnění nestačí, že dočasný zákaz řízení motorových vozidel může mít negativní dopady na výkon žalobcova povolání. [5] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž výslovně nenamítal žádný z důvodů podle § 103 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé, že stěžovatel namítal kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [6] Stěžovatel namítá, že krajský soud bez bližšího odůvodnění nevyslechl matku nezletilého, vůči němuž má stěžovatel vyživovací povinnost. Trvá na tom, že mu matka nezletilého sdělila, že posečká s vymáháním dlužného výživného, stěžovatel se tedy mohl důvodně spolehnout na to, že k vydání exekučního příkazu nedojde. Souhra těchto okolností je zcela zásadní pro řádné posouzení zavinění stěžovatele i materiální společenské škodlivosti jeho jednání. A to tím spíše, že uložený trest zákazu řízení motorových vozidel zásadním způsobem zasahuje do poměrů stěžovatele, neboť mu prakticky znemožňuje oddlužení. [7] Dále stěžovatel nesouhlasí s konstatováním krajského soudu, že se jednalo o dva samostatné skutky (jízda bez řidičského oprávnění dne 28. 9. 2018 a 16. 11. 2018 – pozn. NSS), které byly ohraničeny každým započetím a ukončením jízdy, jelikož v takovém případě je stěžovatel dvakrát trestán za jedno a totéž pochybení, spočívající v nepřevzetí exekučního příkazu. V tomto kontextu stěžovatel nastínil vzorový příklad, kdy by se během jedné jízdy (bez řidičského oprávnění) dopustil tří různých přestupků v obvodu tří různých správních orgánů, načež by byl právě za jízdu bez řidičského oprávnění třikrát potrestán. Stěžovatel doplnil, že ohraničení přestupkového jednání, jak je učinil krajský soud (tedy započetí a ukončení jízdy) nemá oporu v dokazování a dávalo by smysl pouze za předpokladu, kdy by stěžovatel měl povědomí, že se dopouští protiprávního jednání. Pro posouzení, zda se jedná o trvající přestupek, je dle názoru stěžovatele rozhodné vědomí pachatele; nemá-li pachatel vědomost o tom, kdy započal a ukončil protiprávní jednání, nemůže se takovým jednáním dopustit dvou samostatných skutků. Krajský soud dále pochybil tím, že se nedostatečně zabýval materiální stránkou přestupku a pouze stručně uvedl, že společenská škodlivost byla dána tím, že stěžovatel vykonával úředně zakázanou činnost, aniž by rozvedl, čím je dané jednání společensky škodlivé. [8] Krajský soud dle názoru stěžovatele dospěl k nesprávnému závěru i v rámci posouzení návrhu na upuštění od potrestání a nezohlednil relevantní skutkové okolnosti vymezené v žalobě. Měl vzít v úvahu i to, že od spáchání přestupku již uplynuly téměř tři roky, přičemž délku řízení nezavinil stěžovatel. Setrvání na zákazu řízení motorových vozidel po takto dlouhé době je vzhledem ke smyslu a účelu této sankce zjevně nepřiměřené. [9] Žalovaný ve svém vyjádření pouze stručně uvedl, že považuje kasační stížnost za nedůvodnou, a odkázal na odůvodnění dosud vydaných rozhodnutí. [10] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud posoudit námitky uplatněné v kasační stížnosti, musel posoudit otázku její přijatelnosti (§ 104a s. ř. s.). Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006 Sb. NSS (rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle tohoto rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně