3 Azs 412/2021 — Nejvyšší správní soud

3 Azs 412/2021- 77 - text  3 Azs 412/2021 - 83 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců Mgr. Martina Jakuba Bruse a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: A. P., zastoupena JUDr. Štěpánem Pastorkem, advokátem, se sídlem Španělská 770/2, Praha 2, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2021, č. j. 10 A 123/2020  59, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 2. 11. 2020, č. j. MV1445744/SO2020, zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila usnesení Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 20. 2. 2020, č. j. OAM295006/DP2019, jímž bylo podle § 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“) zastaveno řízení o žádosti žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území Česky republiky za účelem studia, neboť žalobkyně ve stanovené lhůtě neodstranila podstatné vady žádosti spočívající v tom, že nepředložila doklad o účelu pobytu (potvrzení o studiu). [2] Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. [3] V odůvodnění městský soud konstatoval, že řízení o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se zahajuje na žádost a od žadatele se očekává předložení všech zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) požadovaných náležitostí. Městský soud se proto neztotožnil s názorem žalobkyně, že správní orgán prvního stupně měl trvání jejího studia ověřit i bez její součinnosti. [4] Podle městského soudu nebylo v zásilce doručené správnímu orgánu prvního stupně dne 5. 11. 2019 obsaženo potvrzení o studiu žalobkyně. Zdůraznil, že doklady doručené v této zásilce jsou pevně spojeny (sešity) s podací obálkou. V den doručení zásilky mohla žalobkyně doložit jedině potvrzení o studiu ze dne 23. 9. 2019, žalobkyně však ani věrohodně neprokázala, že by originálem tohoto potvrzení disponovala. Městský soud poznamenal, že před zastavením řízení dne 20. 2. 2020 žalobkyně nedoložila ani potvrzení o studiu ze dne 2. 1. 2020, které připojila až k blanketnímu odvolání proti usnesení o zastavení řízení, nicméně k okolnostem doložení (či nedoložení) potvrzení ze dne 23. 9. 2019 neuvedla žádnou věrohodnou skutkovou verzi (netvrdila, že by je snad již správnímu orgánu dodala). Teprve v doplnění odvolání ze dne 31. 7. 2020 (4 měsíce po blanketním odvolání) žalobkyně jen neurčitě namítla, že „měla za to, že potvrzení o studiu doložila“ a že mohlo na straně správního orgánu dojít ke ztrátě dokladu. Obsah spisu a prvotní zdrženlivost k nedoložení potvrzení o studiu v zásilce doručené dne 5. 11. 2019 podle městského soudu nenasvědčují tvrzení žalobkyně, že by potvrzení o studiu ze dne 23. 9. 2019 mohlo být součástí této zásilky. Městský soud proto neshledal, že by žalobkyně věrohodně zpochybnila závěr správních orgánů, že žádné potvrzení o studiu před zastavením řízení doloženo nebylo. Nepředložení dokladu o studiu bránilo pokračování v řízení, neboť žalobkyně neprokázala, že trvá účel jejího pobytu na území, podle městského soudu tak byly splněny podmínky pro zastavení řízení. [5] Městský soud upozornil na zásadu koncentrace řízení upravenou v § 82 odst. 4 správního řádu, která se aplikuje i ve věcech pobytu cizinců. Později doložená potvrzení o studiu nelze podle městského soudu považovat za nový důkaz, ke kterému by mohla žalovaná přihlédnout. Městský soud dodal, že řízení bylo zastaveno více než 3 měsíce poté, co žalobkyni uplynula lhůta k doložení zákonem stanovených náležitostí. Fakticky jí tak byla poskytnuta lhůta mnohem delší, než byla stanovena ve výzvě ze dne 2. 9. 2019. Žalobkyně navíc věrohodně nezpochybnila, že obsahu výzvy v českém jazyce rozuměla. Městský soud dále připomněl, že správní orgán je povinen seznámit účastníka řízení s podklady rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu jen před meritorním rozhodnutím, správní orgán prvního stupně se však meritem věci nezabýval. [6] K námitce, že správní orgány měly posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně, městský soud uvedl, že přiměřenost dopadů rozhodnutí se posuzuje až v rámci rozhodování o věci samé, což není tento případ. Městský soud dodal, že všechny žalobkyní citované rozsudky se zabývaly situací, kdy správní orgány posuzovaly okolnosti pobytového oprávnění meritorně. Podle aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu v případě zastavení řízení nepřichází posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života v úvahu a dodržení závazků vyplývajících z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) je zajištěno tím, že posouzení přiměřenosti dopadů je vyžadováno v rámci rozhodování o správním vyhoštění. Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 3. 8. 2021, č. j. 10 Azs 218/2021  44, a ze dne 16. 3. 2021, č. j. 3 Azs 4/2020  41, připustil výjimku pouze s ohledem na nejlepší zájem dítěte, což není případ žalobkyně. Podle městského soudu tak není v této věci žádný důvod posuzovat dopady rozhodnutí o zastavení řízení do soukromého a rodinného života či uvažovat o prolomení zásady koncentrace řízení. [7] Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/801, o podmínkách vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí za účelem výzkumu, studia, stáže, dobrovolnické služby, programů výměnných pobytů žáků či vzdělávacích projektů a činnosti aupair, (dále jen „Směrnice“) byla českého právního řádu transponována zákonem č. 176/2019 Sb., přičemž podle městského soudu nejsou dány podmínky pro její přímý účinek (zde odkázal na rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve věci C41/74 van Duyn a ve věci C152/84 Marshall). Městský soud uvedl, že z výkladu pravidel Směrnice vyplývá, že členské státy jsou oprávněny ověřovat, zda státní příslušník třetích zemí (zde žalobkyně) stále splňuje prvotní podmínky přijetí. Ze Směrnice nevyplývá a ani žalobkyně netvrdí, jak má toto ověřování probíhat, a proto požadavek § 42d odst. 2 písm. a) ve spojení s § 31 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, aby student potvrzením prokázal trvání účelu pobytu (tj. že stále studuje), není podle městského soudu v rozporu se Směrnicí a toto ustanovení je plně aplikovatelné i na případ žalobkyně. Povinnost zohlednit okolnosti případu a zásadu přiměřenosti je dodržena prostřednictvím § 174a zákona o pobytu cizinců. Městský soud uzavřel, že pokud žadatel nesplní ani nezbytné formální podmínky spojené s prodloužením doby pobytu, není namístě přiměřenost neprodloužení doby pobytu na území hodnotit. [8] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [9] Stěžovatelka namítala, že závěr správních orgánů a městského soudu, že s největší pravděpodobností nedoložila žádný doklad o studiu, je nesprávný. Trvala na tom, že potvrzení o studiu, která v odvolacím řízení doložila, prokazují, že byla studentkou po celou dobu správního řízení. Podle stěžovatelky je nerozhodné, že v odvolacím řízení doložila originál potvrzení o studiu ze dne 2. 1. 2020, nikoli ze dne 23. 9. 2019. Stěžovatelce přitom není jasné, proč by jí tato skutečnost měla jít k tíži, tj. zda městský soud shledal toto potvrzení padělaným nebo z jakého důvodu by měla tato skutečnost svědčit pro to, že dané potvrzení v době doložení dokumentů správnímu orgánu prvního stupně neexistovalo. Podle stěžovatelky není možné jakkoli logicky zdůvodnit, proč by k zaslaným dokumentům nepřiložila i zmíněné potvrzení o studiu za situace, kdy na vysoké škole dosud řádně studuje a nikdy jí nehrozilo ukončení či přerušení studia. Stěžovatelka připustila, že je nemožné ověřit, zda zásilka potvrzení o studiu obsahovala, či nikoli. Pokud by však ani ve výjimečných případech nebylo možno tuto vadu zhojit (doložením potvrzení v odvolacím řízení), ad absurdum by mohly nastávat situace, že správní orgán bude některé doklady doložené prostřednictvím provozovatele poštovních služeb ignorovat a tvrdit, že nikdy předloženy nebyly. Takový přístup vytváří neakceptovatelný prostor pro libovůli a je nepřiměřeně formalistický. Stěžovatelka dodala, že by neměla být penalizována za pochybení správního orgánu, kvůli kterému žije již více než rok v naprosté nejistotě, jež může skončit tak, že její snaha o získání vzdělání, do kterého vložila nemalé úsilí a značné finanční prostředky, bude zmařena. [10] Podle stěžovatelky bylo s ohledem na povahu věci a okamžité doložení chybějícího potvrzení o studiu namíst