4 As 312/2022 — Nejvyšší správní soud

4 As 312/2022- 37 - text  4 As 312/2022-42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: obec Staré Buky, se sídlem Prostřední Staré Buky 50, Staré Buky, zast. Pavlem Uhlem, advokátem, se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) R. V., II) H. V., III) L. O. IV) I. O., V) J. P., VI) Mgr. J. P., VII) Bungalov s. r. o., IČO: 275 39 075, se sídlem Prostřední Staré Buky 226, Staré Buky, VIII) V. K., o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 11. 2021, č. j. KUKHK9158/DS/20203 (Ma), v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 9. 2022, č. j. 30 A 3/202256, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 10. 2022, č. j. 30 A 3/202273, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Osobám zúčastněným na řízení I) – VIII) se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Žalovaný shora označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Trutnov jako speciálního stavebního úřadu ve věcech pozemních komunikací (dále též „správní orgán I. stupně“ ) ze dne 10. 12. 2019, č. j. MUTN 103534/2019 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), kterým dle § 129 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2017, správní orgán I. stupně dodatečně povolil stavbu „Obslužná komunikace pro 25 RD, obec Staré Buky“, a to na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení VII). [2] Krajský soud v Hradci Králové nadepsaným rozsudkem zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného. Konstatoval, že po žadateli o dodatečné povolení stavby nelze požadovat splnění podmínek nad rámec požadovaný zákonem, tedy nad rámec podmínek stanovených v § 129 odst. 3 stavebního zákona. Důvody, které vedly stavebníka k zahájení stavby bez potřebného povolení či opatření nebo k realizaci stavby v rozporu s nimi, zda jde o jednání úmyslné či o nedbalost, zda se tak stalo na základě objektivních důvodů či nikoliv, zda mohl tyto skutečnosti předvídat, tedy nejsou podle zákona okolnostmi, které by měly být zohledněny při rozhodování o tom, zda bude stavba dodatečně povolena. Podmínky vymezené v § 129 odst. 3 stavebního zákona pak v sobě zahrnují i ochranu před nepřiměřeným zásahem dodatečně povolované stavby do práv a zájmů jiných osob a rovněž do veřejného zájmu. Naplněním těchto podmínek se přitom správní orgány zabývaly a nelze přisvědčit žalobkyni v tom, že by závěry byly prezentovány nepřezkoumatelným způsobem. V odůvodněních obou rozhodnutí jejich čtenář nalezne odpověď na to, jak dospěly k závěru, že stavba není a) umístěna v rozporu s cíli a úkoly územního plánování, politikou územního rozvoje, s územně plánovací dokumentací a s územním opatřením o stavební uzávěře nebo s územním opatřením o asanaci území nebo s předchozími rozhodnutími o území, b) že není prováděna či provedena na pozemku, kde to zvláštní právní předpis zakazuje nebo omezuje a rovněž, že c) není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem. [3] Nelze spatřovat rozpor či vnitřní nekonzistentnost ohledně závěrů žalovaného v napadeném rozhodnutí. Pokud žalovaný na s. 5 svého rozhodnutí uvedl, že dodatečným povolením stavby jsou řešeny i změny oproti územnímu rozhodnutí, a že z toho důvodu napadeným rozhodnutím dochází k umístění té části stavby, která nebyla řešena v územním rozhodnutí, jednalo se o reakci na předchozí námitku žalobkyně, že není zřejmé, zda stavba umístěna je nebo bude. To je v souladu se zněním § 129 odst. 3 stavebního zákona, podle něhož dodatečné stavební povolení nahrazuje v příslušném rozsahu územní rozhodnutí. Na s. 6 rozhodnutí pak žalovaný hodnotí, že v daném případě se jedná o případ, kdy stavba byla realizována v rozporu se stavebním povolením, nikoliv že by stavební povolení absentovalo. A konstatuje s odkazem na § 90 stavebního zákona, že na stavbu bylo vydáno pravomocné územní rozhodnutí o jejím umístění, a pro otázky posouzené v územním řízení tak již není v řízení o dodatečném povolení stavby místo. Žalobkyně navíc nikterak nespecifikovala, jaké otázky by měly být v řízení o dodatečném povolení stavby posouzeny odlišně od územního rozhodnutí. [4] V posuzované věci bylo na základě kontrolní činnosti stavebního úřadu zjištěno, že stavba byla stavěna v rozporu s povolovacími tituly. Možnost dodatečného povolení stavby v podstatě předpokládá situaci, kdy se podoba dodatečně povolované stavby bude určitým způsobem odchylovat od podoby stavby stanovené původními rozhodnutími, včetně územního rozhodnutí o umístění stavby. To samozřejmě neznamená, že v řízení o dodatečném povolení stavby lze od dříve vydaného územního rozhodnutí a podmínek v něm zakotvených zcela odhlédnout. To se však v projednávané věci nestalo. Z obsahu obou rozhodnutí je zřejmé, že správní orgány si byly původní podoby územního rozhodnutí o umístění stavby dobře vědomy. Nemohly však vybočit z předmětu řízení o dodatečném povolení stavby, tedy byly povinny posuzovat, zda stavebník prokázal naplnění podmínek vymezených v § 129 odst. 3 stavebního zákona. Pokud ano, neměly zákonný důvod stavbu dodatečně nepovolit. Otázka odvodnění dané lokality nebyla předmětem řízení o dodatečném povolení stavby, neboť užívání kanalizace coby vodního díla bylo pravomocně povoleno na základě kolaudačního souhlasu Městského úřadu Trutnov, odboru životního prostředí, ze dne 28. 5. 2018, č. j. MUTN 49667/2018. Tento podklad sice nebyl v předloženém správním spise založen, ale krajský soud nemá důvod této informaci, obsažené např. na str. 9 prvoinstančního rozhodnutí, kde se Stavební úřad touto otázkou zabýval, nevěřit. Ostatně nezpochybnila ji ani žalobkyně. Žalobkyně nemá pravdu v tom, že správní orgány postupovaly v rozporu s § 96b stavebního zákona, pokud si k posouzení souladu dodatečně povolované stavby s územně plánovací dokumentací neopatřily závazné stanovisko orgánu územního plánování. V přezkoumávané věci se totiž správní orgány byly povinny řídit právní úpravou účinnou ke dni zahájení řízení. To bylo zahájeno na základě žádosti stavebníka doručené Stavebnímu úřadu dne 10. 11. 2017. Právní úprava obsažená v § 96b stavebního zákona však nabyla účinnosti až k 1. 1. 2018. Stavební úřad proto nepochybil, pokud si naplnění dané zákonné podmínky posoudil sám. [5] Stavební úřad se posouzením souladu dodatečně povolované stavby s územně plánovací dokumentací zabýval na str. 6 a 7 rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Z obsahu této části jeho rozhodnutí plyne, že nenahlížel „pouze do jednoho výkresu“, ale vycházel i z textové části územního plánu žalobkyně. Ověřil, že pozemky, na nichž se dodatečně povolovaná stavba nachází, jsou umístěny do funkční plochy „Plocha bydlení v rodinných domech – venkovské (BV)“, a zjistil, jaké je přípustné využití této plochy, její nepřípustné a podmíněně přípustné využití, stejně jako jaké jsou v dané funkční ploše stanoveny podmínky prostorového uspořádání. Vycházel také z grafické části dotčeného územního plánu. Žalobkyně sice tvrdila, že správní orgány neposoudily danou problematiku v úplnosti a dostatečně, ale neuvedla, konkrétně s kterými podklady tvořícími předmětnou územně plánovací dokumentaci by dodatečně povolovaná stavba měla být v rozporu. Jediné konkrétnější tvrzení obsahoval bod [51] žaloby, v němž žalobkyně poukazovala na tu část dokumentace, kde byly stanoveny podmínky, které se s ohledem na celkové posuzování zátěže na životní prostředí vztahují k území jako celku. Konkrétně zmínila podmínku spočívající v povinnosti „V navazujících řízeních je třeba vyřešit způsob odkanalizování a hospodaření s dešťovými vodami.“. Tato obecně formulovaná povinnost však byla v případě stavby a staveb s ní souvisejících respektována. Stavba kanalizace související se stavbou samou byla řádně zkolaudována a otázce dešťových vod se věnovaly správní orgány i v rámci řízení o dodatečném povolení stavby. [6] Žalobkyně v žalobě nenamítala a ani nespecifikovala technické normy či požadavky, které dle jejího názoru nebyly v případě stavby dodrženy. Stavební úřad se v rozhodnutí o dodatečném povolení stavby věnoval otázce odvodu dešťových vod v širších souvislostech. Především upozornil na to, že v době, kdy dodatečné stavební povolení vydal, nebyla stavba ještě plně dokončena v souladu s projektovou dokumentací, což mohlo mít vliv na její funkčnost. Dále upozornil na to, že otázka souladu stavby s touto dokumentací bude v budoucnu předmětem kolaudačního řízení. Nad rámec věci pak poukázal na to, že žalobkyní namítané nedostatky v odvodnění komunikace lze připsat předevš