4 As 7/2023 — Nejvyšší správní soud

4 As 7/2023- 25 - text  4 As 7/2023-28 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Tomáše Kocourka a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: POKČeská realitní skupina s.r.o., IČO 29222125, se sídlem Jaroslavice 116, okres Znojmo, zast. Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem Na Florenci 15, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2016, č. j. 40846/ENV/16 556/520/16, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2022, č. j. 3 A 195/2016140, takto: I. Kasační stížnost se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2016, č. j. 40846/ENV/16 556/520/16, kterým žalovaný částečně změnil rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále jen „ČIŽP“) ze dne 20. 5. 2016, č. j. ČIŽP/43/OOV/SR04/1410327.003/16/ZJJ. Tímto rozhodnutím byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 100.000 Kč za spáchání správního deliktu podle § 125a odst. 1 písm. t) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), kterého se měla dopustit tím, že neplnila nápravná opatření č. 6, 7, 8 a 10 uložená rozhodnutím ČIŽP ze dne 15. 5. 2000 pro bývalý areál SVA Holýšov v Holýšově. [2] Předmětná nápravná opatření byla uložena podle předchozí právní úpravy [§ 27 odst. 2 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon)] společnosti SVA Holýšov, a. s. a spočívala v sanaci kontaminovaných podzemních vod v prostoru skládky sklářských písků, prostoru výrobních celků závodu a bývalého jímacího území „U Radbuzy“. K tomuto účelu byly stanoveny koncentrační cílové limity pro sanaci podzemní vody (bod č. 7 rozhodnutí); byla stanovena povinnost provádět monitoring jakosti podzemní a povrchové vody v průběhu sanačních prací a minimálně po dobu dalších dvou let po ukončení sanace s tím, že režim postsanačního monitoringu bude konkretizován v závěrečné zprávě o sanaci a že do sanačního monitoringu bude zařazeno sledování obsahu závadných látek v rybách a říčním sedimentu v úseku pod areálem SVA a nad areálem SVA (bod č. 8 rozhodnutí); byla stanovena povinnost vyhodnocovat postup sanačních prací včetně vyčíslení vynaložených nákladů v ročních etapových zprávách, které budou v průběhu sanace předkládány České inspekci životního prostředí, oblastnímu inspektorátu v Plzni vždy do 31. ledna následujícího kalendářního roku a závěrečná zpráva o provedené sanaci bude předložena do dvou měsíců po ukončení sanace (bod č. 10 rozhodnutí). Termín zahájení prací byl bodem č. 6 rozhodnutí stanoven na 1. 4. 2001. Pro údajné neuhrazení faktur dodavateli sanačních prací však byla sanace v září 2011 přerušena, a uložená nápravná opatření tak nebyla splněna. Žalobkyně se stala vlastníkem předmětných pozemků dne 29. 7. 2010 po jejich vydražení v elektronické aukci. [3] Žalobkyně v žalobě uplatnila tři okruhy námitek. Prvním okruhem zpochybňovala, že je ve smyslu vodního zákona právním nástupcem společnosti SVA Holýšov, a. s., od níž nabyla pozemky v dražbě. Druhým okruhem namítala, že veškerá práva a povinnosti týkající se sanace na sebe převzala prostřednictvím Fondu národního majetku na základě smlouvy č. 151/96 Česká republika. Třetím okruhem pak namítala, že k porušení jednotlivých bodů rozhodnutí ČIŽP nedošlo a v některých případech ani dojít nemohlo. Městský soud dospěl k názoru, že námitky prvního a druhého okruhu nejsou důvodné, a žalobu rozsudkem ze dne 11. 12. 2020, č. j. 3 A 195/201672, zamítl. K námitkám třetího okruhu se v rozsudku nevyjádřil. [4] Tento rozsudek městského soudu následně žalobkyně napadla kasační stížností. Kasační námitky v podstatě vycházely z druhého a třetího okruhu námitek žalobních. Žalobkyně nadto namítala nepřezkoumatelnost rozsudku, a to z důvodu absence vypořádání třetího okruhu žalobních námitek. Městský soud se dle názoru žalobkyně nevypořádal s námitkou neurčitosti výroku rozhodnutí ČIŽP ze dne 15. 5. 2000 a námitkou absence stanovení cílového data, do kdy má být sanace provedena. Dle žalobkyně se městský soud rovněž nevypořádal s námitkou, že nelze vzhledem k přerušení sanačních prací dospět k závěru, že byly z její strany porušeny body č. 6, 7, 8 a 10 výroku předmětného rozhodnutí, které jsou navíc formulovány tak, že z povahy věci nemohou být ani porušeny. [5] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost žalobkyně důvodnou, rozsudkem ze dne 7. 12. 2021, č. j. 7 As 393/202041, zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem zrušení rozsudku byla jeho nepřezkoumatelnost, která spočívala právě v tom, že se městský soud zabýval pouze dvěma ze tří okruhů žalobních námitek. Nejvyšší správní soud zavázal městský soud, aby v dalším řízení opomenutou žalobní argumentaci řádně vypořádal. Se zbylou argumentací žalobkyně spočívající v tvrzení, že závazek k sanaci území převzal stát, se Nejvyšší správní soud neztotožnil. [6] Městský soud následně dne 20. 12. 2022 vydal nový rozsudek č. j. 3 A 195/2016140 (dále též „napadený rozsudek“), kterým žalobu opětovně zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že první dva okruhy námitek shledal nedůvodnými, přičemž odkázal na zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu, jenž potvrdil jeho právní posouzení těchto otázek. Uvedl, že již v prvním rozsudku se ztotožnil s právním posouzením žalovaného ohledně přechodu sanační povinnosti na žalobkyni v důsledku nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům. V této souvislosti odkázal na § 42 odst. 1, 2 a 3 vodního zákona, který upravuje okruh subjektů, jímž lze uložit opatření k nápravě, jakož i právní nástupnictví ve věci jeho plnění. K tomu citoval z odůvodnění rozsudku NSS ze dne 30. 11. 2005, č. j. 2 As 38/2005132, z něhož vyvodil, že odpovědnost za sanaci nese primárně původce závadného stavu, případně pak osoba, která má ke zdroji znečištění „nejtěsnější“ vztah a nezabránila poškozování životního prostředí. Může se například jednat o vlastníka skládky, který není shodný s vlastníkem pozemku, na němž se skládka nachází. Městský soud otázku právního nástupnictví uzavřel tak, že se ztotožnil s právní interpretací žalovaného. Naznal, že okamžikem příklepu v internetové dražbě se žalobkyně stala vlastníkem pozemku, a tudíž i právním nástupcem dosavadního vlastníka, který byl povinen provést sanaci. Tato povinnost tímto okamžikem přešla na žalobkyni. Městský soud se dále opětovně vyjádřil k otázce tvrzeného převzetí závazku provést sanaci státem. Setrval na svém dřívějším názoru, jenž byl potvrzen Nejvyšším správním soudem, že Česká republika na sebe závazek odstranit ekologickou zátěž nepřevzala, pouze se zavázala poskytnout finanční podporu za účelem provedení sanace. Dále se městský soud v souladu se závazným pokynem Nejvyššího správního soudu vyjádřil k třetímu okruhu žalobních námitek, tedy k tvrzené nezákonnosti, neplatnosti a nicotnosti rozhodnutí ČIŽP ze dne 15. 5. 2000 a k neurčitosti výroků tohoto rozhodnutí (konkrétně jeho bodů č. 6, 7, 8 a 10). Ani těmto námitkám městský soud nepřisvědčil. Přezkum zákonnosti tohoto rozhodnutí ČIŽP již vzhledem k době uplynulé od jeho vydání není možný, vady, které by způsobovaly jeho neplatnost, soud neshledal (žalobkyně ostatně tuto námitku nijak blíže nespecifikovala), a totéž konstatoval i co se týče otázky jeho případné nicotnosti. Městský soud se rovněž vyjádřil k tvrzené neurčitosti výroku rozhodnutí ČIŽP, a to jednotlivě ke každému bodu výroku, jehož neurčitost žalobkyně namítla, přičemž provedl jejich právní a skutkový rozbor. Ani tento okruh námitek neshledal důvodným. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [7] Proti tomuto druhému rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Namítla, že není právním nástupcem společnosti SVA Holýšov, a. s., ve smyslu § 42 odst. 3 vodního zákona. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu nevyplývá, že by dal v této otázce za pravdu městskému soudu, jak tento soud uvádí v napadeném rozsudku. To jej činí nedůvodným a nepřezkoumatelným. Zdůraznila, že není původcem závadného stavu (§ 42 odst. 1 vodního zákona), ani nabyvatelem majetku získaného způsobem uvedeným v zákoně č. 92/1991 Sb. (§ 42 odst. 2 vodního zákona), tedy subjektem nabývajícím majetek v rámci privatizace. Opatření k nápravě může být uloženo pouze těmto osobám, z čehož vyplývá, že se jedná o opatření in personam, a nikoli in rem. Z toho důvodu nemůže § 42 odst. 3 vodního zákona na stěžovatelku dopadat, neboť je pouze singulárním sukcesorem in rem. Povinnost provést sanaci tedy na ni nepřešla, nestala se ani stranou ekologické smlouvy a jejího do