4 As 99/2022 — Nejvyšší správní soud

4 As 99/2022- 66 - text  4 As 99/2022-69 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Tomáše Kocourka v právní věci žalobce: P. N., zast. Mgr. Vladimírem Soukupem, advokátem, se sídlem 28. října 3390/111a, Ostrava, proti žalované: Vězeňská služba České republiky  Věznice Mírov, se sídlem Mírov 27, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalované, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě  pobočka v Olomouci ze dne 7. 2. 2022, č. j. 65 A 110/202052, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi Mgr. Vladimíru Soukupovi se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši 12.902 Kč. Tato částka bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Krajský soud v Ostravě  pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 2. 2022, č. j. 65 A 110/202052, zamítl žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalované. Ten měl podle žalobce spočívat v nevyhovění jeho žádosti o sdělení jména advokáta, který za ním dne 18. 9. 2020 přišel do věznice. [2] V odůvodnění rozsudku nejprve krajský soud citoval zákonnou úpravu zásahové žaloby a § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky (dále jen „zákon o vězeňské službě“). Konstatoval, že z obecně definovaných povinností příslušníků žalované nelze dovodit jejich povinnost sdělovat odsouzeným automaticky před jejich vyzvednutím z cely jméno jejich návštěvy, přičemž uvedenou povinnost nestanoví ani žádný jiný vnitřní předpis žalované. Běžné praxi žalované, při níž odsouzenému sdělí, že za ním přišel „jeho advokát“, tak nelze ničeho vytknout. Od automatického nesdělování jmen advokátů odsouzeným je však nutno rozlišovat nevyhovění žádosti odsouzeného o sdělení jména advokáta, který mu přišel do věznice poskytnout právní pomoc, k čemuž totiž neexistuje žádný rozumný důvod a jako takový je popsaný postup způsobilý zasáhnout do práva na účinnou právní pomoc. [3] Krajský soud dále uvedl, že je mu i z jeho rozhodovací činnosti zřejmý značný počet soudních řízení, které žalobce vede a v nichž jej zastupují různí advokáti. Nemělli na konkrétní den a hodinu žalobce sjednánu schůzku s konkrétním advokátem, nemohl bez součinnosti žalované zjistit, který advokát se do věznice daného dne dostavil. O vědomosti žalobce o návštěvě právě JUDr. Chlebika pak nemohly svědčit ani dopisy odeslané mu žalobcem v době od 17. 8. 2020 do dne konání předmětné návštěvy. Nesdělení jména advokáta, který za žalobcem přišel do věznice, nerozporovala ani žalovaná, která odmítla tvrzenou povinnost jméno advokáta odsouzeným sdělovat. Návrhy žalobce na výslech dozorců za účelem prokázání, že se žalobce dotazoval na jméno advokáta, který za ním dne 18. 9. 2020 přišel do věznice, pak krajský soud odmítl jako nadbytečné. [4] V posuzovaném případě totiž nebyla podle krajského soudu splněna druhá podmínka poskytnutí ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu definovaná v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/200565, č. 603/2005 Sb. NSS. I pokud by totiž žalobce prokázal, že se dne 18. 9. 2020 skutečně dotázal příslušníka vězeňské stráže na jméno advokáta, který za ním přišel uvedeného dne do věznice, a že mu nebylo umožněno vrátit se pro potřebné podklady do cely, nebyla by splněna podmínka zásahu do práv žalobce na obhajobu, resp. řádného právní zastoupení žalobce, popsaným jednáním žalované. V zásahové žalobě sice žalobce uvedl, že „lhůty již nikdo nevrátí“, již však blíže nevysvětlil, zdali v důsledku nemožnosti nachystat si potřebné podklady na schůzku s JUDr. Chlebikem zmeškal jakoukoli lhůtu v příslušném řízení, či zdali došlo k jinému nezhojitelnému následku. Podklady, které postrádal, konkrétně byly komentáře k zákonům, judikáty a vlastní poznámky k argumentaci, již chtěl využít v návrhu na obnovu řízení. V důsledku absence zmíněných podkladů pak nemohl jeho advokáta přesvědčit o důležitosti a relevanci vlastní argumentace. Podle krajského soudu však popsaným postupem nebylo žalobci nijak bráněno, aby tuto argumentaci následně zaslal písemně JUDr. Chlebikovi či přímo příslušnému soudu poštou. Ačkoli byla v důsledku postupu žalované zkomplikována komunikace žalobce s jeho zástupcem, nedošlo v posuzovaném případě k zásahu do práva žalobce na obhajobu. Závěrem krajský soud zamítl ostatní důkazní návrhy žalobce a apeloval na žalovanou, aby se v budoucnu zdržela případného nevstřícného jednání vůči žalobci, které by spočívalo v nesdělování jména advokátů, kteří za ním přicházejí do věznice. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [5] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost, v níž označil důvody uvedené v ustanoveních § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [6] V kasační stížnosti stěžovatel nejprve uvedl, že nesdělení jména advokáta, který za ním přišel do věznice, zasahuje do jeho práva na obhajobu a činí jakoukoli schůzku neefektivní, jelikož žalobce dopředu neví, které podklady si na schůzku přinést, přičemž návrat na celu není možný. Prostřednictvím pošty pak nelze dosáhnout nápravy a kýženého výsledku schůzky nelze docílit. Jednalo se přitom o návrh na obnovu řízení, v němž byl stěžovateli uložen trest doživotí. V této souvislosti stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu k právu na obhajobu a doplnil, že na schůzky si často bere kromě dokumentů k předání zástupci i knihy. Popsaným postupem žalované dochází k trvajícímu nezákonnému zásahu, případně zásahu s přetrvávajícími účinky, což však krajský soud v odůvodnění rozsudku nijak nehodnotil. [7] Stěžovatel dále popsal průběh návštěvy advokáta. Nejprve je zanechán v „kleci“, kde vyčká příchodu zástupce. Poté však již schůzku přerušit za účelem návratu na celu pro podklady nelze, zejména kvůli dvojí bezpečnostní kontrole i značnému času potřebnému pro návrat zpět, leda je možné ji ukončit samotným zástupcem. Krajský soud přitom zaměňuje osoby vychovatelů a příslušníků vězeňské stráže. Ze zákona o vězeňské službě přitom vyplývá, že žalovaná je povinna respektovat jeho práva a nepřipustit bezdůvodnou újmu osob v její moci. Krajský soud současně druhou podmínku nezákonného zásahu vykládá nepřípustně restriktivně, přičemž za účelem prokázání nezhojitelných následků zásahu žalované do práva stěžovatele na obhajobu, resp. do jeho návrhu na obnovu řízení, nevyslechl navrženého svědka JUDr. Chlebika. Nadto z dikce definované zkrácením na právech nelze automaticky dovodit prokázání nezhojitelných následků, jak to požaduje krajský soud. Ten se zmíněnými závěry snaží excesivně přesunout důkazní břemeno na stěžovatele, přičemž jej odkazuje na využití pošty, což je však krajně neefektivní způsob komunikace. Zástupce stěžovatele totiž na množství zaslaných písemností vůbec nereagoval, což však krajský soud nepřípustně bagatelizoval, přičemž se nezabýval ani ustanoveními Pravidel OSN o minimálních standardech zacházení s vězněnými osobami. [8] V doplnění kasační stížnosti stěžovatel namítl, že krajský soud nevycházel při posuzování věci rovněž z § 19 a § 26 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody (dále jen „zákon o výkonu trestu odnětí svobody“). Podle § 19 zmíněného zákona totiž má odsouzený právo odmítnout návštěvu, což logicky předpokládá znalost identity této osoby. Uvedené potvrzuje rovněž § 26 odst. 3 téhož zákona, přičemž podle odst. 4 citovaného ustanovení je příslušníkům žalované výslovně uloženo dbát na zachovávání práv odsouzeného, konkrétně práv na přijímání návštěv, na poskytování právní pomoci včetně pohovoru s advokátem bez přítomnosti třetí osoby. Popsaným postupem žalované je přitom do vyjmenovaných práv zasaženo tím, že odsouzeným není sděleno jméno osoby, která za ním přišla do věznice. [9] Podstatou námitek stěžovatele je tak domoci se toho, aby mu žalovaná v zájmu jeho práva na obhajobu vždy sdělila jméno advokáta, který se za stěžovatelem dostavil. Poskytovanou právní pomoc přitom objektivně komplikuje skutečnost, že stěžovatel před započetím schůzky neví, který zástupce jej navštívil a čeho se předmětná schůzka týká. Žalovaná pak k popsanému postupu nemá žádný rozumný důvod, což ostatně potvrdil rovněž krajský soud, následně však dospěl k závěru o neexistenci zkrácení stěžovatele na jeho právech. Zároveň nevysvětlil, proč měl zásah žalované do práv stěžovatele způsobit právě zmeškání lhůty či jiný následek. V této části je tak rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný. Stěžovatel zdůraznil, že není zřejmé, z jakých důvodů by měl s