5 Afs 55/2023 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 55/2023- 31 - text  5 Afs 55/2023 - 36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: NORTH VIDEO s.r.o., se sídlem Mezní 3430/3a, Ústí nad Labem, zast. Mgr. Emilem Doleželem, advokátem se sídlem Jana Masaryka 252/6, Praha, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2023, č. j. 15 Af 113/2017119, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2023, č. j. 15 Af 113/2017119, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2017, č. j. 41567/17/500010480710970, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 35 923 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Emila Doležela, advokáta se sídlem Jana Masaryka 252/6, Praha. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Kasační stížností žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým krajský soud zamítl její žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2017, č. j. 41567/17/500010480710970. [2] Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl stěžovatelčino odvolání a potvrdil platební výměr Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 26. 1. 2017, č. j. 107001/17/250031471507178, kterým byl stěžovatelce podle § 6a odst. 8 zákona č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a o změně některých zákonů (zákon o investičních pobídkách), ve znění účinném do 12. 7. 2012, a § 44a odst. 4 písm. c) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, vyměřen odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně ve výši 8 700 000 Kč, neboť stěžovatelka nepostupovala v souladu s § 6a odst. 3 zákona o investičních pobídkách – nezachovala počet nově vytvořených pracovních míst, která vznikla na základě čerpané investiční pobídky, po dobu pěti let ode dne jejího čerpání. [3] Stěžovatelce byla poskytnuta investiční pobídka na základě rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu o příslibu investičních pobídek ze dne 21. 12. 2006, č. j. 38804/06/04200/01000, a na něj navazující dohody o hmotné podpoře vytváření nových pracovních míst v rámci investičních pobídek ze dne 15. 5. 2008 uzavřené mezi Ministerstvem práce a sociálních věcí a stěžovatelkou (dále jen „dohoda o hmotné podpoře“). Hmotná podpora ve výši 8 700 000 Kč byla připsána na účet stěžovatelky dne 30. 5. 2008 a podle uvedené dohody měla být použita k vytvoření 87 nových pracovních míst v územní oblasti Ústí nad Labem, a to nejdéle do 30. 11. 2009; k tomuto datu mělo být dosaženo cílového stavu 98 osob v přepočtu na plně zaměstnané (včetně původních 11 zaměstnanců stěžovatelky). K uvedenému datu stěžovatelka uvedený počet osob zaměstnávala, správce daně však zjistil, že již v únoru 2010 počet zaměstnaných osob klesl pod 98, a stěžovatelka tak nesplnila svou povinnost zachovat počet vytvořených pracovních míst po dobu 5 let od prvního čerpání investiční pobídky (tj. do 29. 5. 2013). Z toho důvodu správce daně vydal výše uvedený platební výměr, který následně žalovaný potvrdil. 2. Řízení před krajským soudem [4] Stěžovatelka brojila proti rozhodnutí žalovaného žalobou u krajského soudu. Namítala především, že z dohody o hmotné podpoře nevyplývala povinnost zachovat počet nově vytvořených pracovních místa po dobu pěti let. Dohodu stěžovatelka splnila vytvořením pracovních míst do 30. 11. 2009, což potvrzuje i zpráva o daňové kontrole ze dne 2. 5. 2011, č. j. 141181/11/214981507178, v níž je konstatováno, že porušení rozpočtové kázně nebylo zjištěno. Doba pro zachování počtu nově vytvořených pracovních míst navíc měla počít běžet dříve než 30. 5. 2008, jak stanovily správní orgány, neboť nová pracovní místa stěžovatelka vytvořila již dříve. Nesprávně byl stanoven i počet míst, které měla stěžovatelka udržet, neboť měla povinnost vytvořit pouze 87 míst, neměla povinnost udržet 11 původních pracovních míst. Správní orgány nepostupovaly v souladu se závěry judikatury Nejvyššího správního soudu, neboť vyměřily odvod v plné výši poskytnuté hmotné podpory a nezabývaly se přiměřeností takového postupu. 2.a) Rozsudek krajského soudu ze dne 8. 12. 2021, č. j. 15 Af 113/201780 [5] Krajský soud žalobu neshledal důvodnou, a proto ji rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 15 Af 113/201780, podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. Ústní jednání proběhlo bez přítomnosti stěžovatelky či jejího zástupce, neboť krajský soud nepovažoval omluvu zástupce stěžovatelky, která mu byla doručena den před jednáním, za řádnou. Nebyla totiž doložena rozhodnutím lékaře o dočasné pracovní neschopnosti ani jiným potvrzením lékaře či lékařskou zprávou – zástupce stěžovatelky sice zaslal soudu snímek obrazovky s rozpracovanou neschopenkou ze dne 7. 12. 2021, takový doklad však k osvědčení pracovní neschopnosti nepostačoval. [6] Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti stěžovatelky tento rozsudek zrušil rozsudkem ze dne 10. 2. 2023, č. j. 5 Afs 417/202140, a věc krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení. Zdůraznil, že krajský soud neakceptoval rozpracovaný doklad o pracovní neschopnosti stěžovatelčina zástupce, ačkoliv takový doklad v předchozím případě v tomtéž řízení shledal dostatečným pro odročení jednání, aniž by zástupce stěžovatelky upozornil, že takové doložení pracovní neschopnosti znovu nebude přijatelné, a správnost postupu stěžovatelčina zástupce tak implicitně potvrdil. Řízení před krajským soudem tedy bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, neboť proběhlo jednání bez přítomnosti stěžovatelčina zástupce, který se z jednání omluvil a požádal o odročení jednání. 2.b) Rozsudek krajského soudu ze dne 14. 3. 2023, č. j. 15 Af 113/2017119 [7] Krajský soud následně dne 13. 3. 2023 provedl ústní jednání a poté rozsudkem ze dne 14. 3. 2023, č. j. 15 Af 113/2017119, žalobu stěžovatelky podle § 78 odst. 7 s. ř. s. znovu zamítl. [8] Podle krajského soudu z dohody o hmotné podpoře nevyplývá, že bylo úkolem stěžovatelky zachovat počet nově vytvořených pracovních míst pouze do 30. 11. 2009. Vyplývá z ní pouze, že do tohoto data měla být pracovní místa vytvořena a obsazena. To však nevylučuje povinnost stěžovatelky počet nově vytvořených pracovních míst po určitou dobu zachovávat – zachování těchto míst dohoda o hmotné podpoře vůbec neřeší. Dohoda tedy nijak nevylučuje povinnost vyplývající z § 6a odst. 3 zákona o investičních pobídkách, tj. povinnost zachovat počet nově vytvořených pracovních míst po dobu pěti let. Toto ustanovení je navíc kogentní a dohoda o hmotné podpoře by tedy jeho použití ani nemohla vyloučit. Pokud jde o běh lhůt (resp. doby), krajský soud zdůraznil nutnost rozlišovat mezi lhůtou pro vytvoření nových pracovních míst a dobou pro jejich zachování. Pro posouzení běhu doby pro zachování počtu nově vytvořených míst je nerozhodné, kdy byla pracovní místa vytvořena; tato doba začala plynout prvním čerpáním investiční pobídky, tj. 30. 5. 2008. [9] Rovněž počet pracovních míst, které měla stěžovatelka po dobu pěti let zachovat, byl stanoven správně. V tomto ohledu krajský soud odkázal na znění čl. 2.1 dohody o hmotné podpoře, podle kterého stěžovatelka přijala závazek vytvořit a obsadit 87 nových pracovních míst a dosáhnout cílového stavu zaměstnanců v počtu minimálně 98 osob. Účel investiční pobídky jako hmotné podpory vytváření nových pracovních míst v rámci aktivní politiky zaměstnanosti mohl být zachován pouze při udržení 98 pracovních míst, tj. včetně 11 původních pracovních míst. Pokud investiční pobídka směřovala k vytvoření nových pracovních míst, nebylo možno u příjemce takové pobídky zároveň připustit možnost zrušení pracovních míst stávajících nebo jejich formální „přetočení“ na nová místa. V opačném případě by se totiž naprosto vytratil smysl předmětné investiční pobídky, tj. podpora rozvoje znevýhodněného regionu v rámci aktivní politiky zaměstnanosti. [10] Krajský soud nepřisvědčil ani stěžovatelčině námitce, že již bylo dříve vysloveno, že poskytnutá investiční pobídka byla čerpána oprávněně. Podle zprávy o daňové kontrole ze dne 2. 5. 2011, č. j. 141181/11/214981507178, se dřívější daňová kontrola vztahovala pouze k období od roku 2003 do roku 2009 a netýkala se povinnosti zachovat určitý počet pracovních míst i po tomto období (kontrola ověřovala, zda podle dohody byla pracovní místa včas vytvořena a obsazena). Naproti tomu daňová kontrola, na jejímž základě byla vydána rozhodnutí v posuzované věci, se zaměřovala na období od 1. 12. 2009 do 29. 5. 2013 a na dodržení povinnosti zacho