5 Azs 253/2022 — Nejvyšší správní soud

5 Azs 253/2022- 54 - text  5 Azs 253/2022 - 58 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: D. T. T., zast. Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2022, č. j. 20 A 31/202240, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2022, č. j. 20 A 31/202240, se ruší. II. Rozhodnutí žalované ze dne 24. 5. 2022, č. j. CPR89944/ČJ2022930310V240, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 18 695 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Marka Čechovského, advokáta se sídlem Opletalova 25, Praha. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 5. 2022, č. j. CPR89944/ČJ2022930310V240. [2] Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla stěžovatelčino odvolání a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 28. 2. 2022, č. j. KRPA25683529/ČJ2021000022SV, kterým bylo rozhodnuto o uložení správního vyhoštění stěžovatelce podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), s dobou, po kterou nelze stěžovatelce umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v trvání 18 měsíců. [3] Stěžovatelce byl v důsledku zamítnutí žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu udělen výjezdní příkaz platný od 4. 6. 2020 do 2. 8. 2020. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nevycestovala, bylo následně vydáno rozhodnutí Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje ze dne 12. 8. 2020, č. j. KRPU1283156/ČJ2020040026, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost opustit území členských států Evropské unie do šedesáti dnů ode dne převzetí rozhodnutí. Dne 30. 9. 2021 se stěžovatelka dostavila ke správnímu orgánu I. stupně k vyřešení své pobytové situace. Téhož dne byla vyslechnuta jako účastník správního řízení. Uvedla, že poprvé přicestovala do České republiky v roce 2007 za účelem podnikání se svým tehdejším manželem a mladším synem. Prodloužení předchozího pobytového oprávnění řešila prostřednictvím jiné osoby (tlumočníka), který ji řádně neinformoval o stavu řízení, což v konečném důsledku vedlo k zákazu pobytu a vyznačení výjezdního štítku. Za dobu svého pobytu v České republice vycestovala do Vietnamu celkem čtyřikrát, a to pokaždé na měsíc. Ve Vietnamu měla především svého staršího syna, který však nepracuje a má čtyři děti, takže by nebyl schopen stěžovatelku zajistit. V České republice stěžovatelka chtěla zůstat, neboť chce pomáhat mladšímu synovi s jeho obchodem a výchovou svého vnuka. Uvedla, že v České republice nemá žádné sociální ani kulturní vazby, zdržuje se často v obchodě, a má tak kontakt v podstatě jen se zákazníky. Kamarádky má pouze chůvy, které se někdy starají o jejího vnuka. Stěžovatelka byla podle svého tvrzení též finančně závislá na mladším synovi, u kterého bydlela. II. Rozhodnutí městského soudu [4] Stěžovatelka brojila proti rozhodnutí žalované žalobou u městského soudu, který ji jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [5] Městský soud souhlasil s názorem žalované, že rozhodnutí nepředstavuje nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života stěžovatelky. Tento zásah poměřoval zejména se skutečností, že stěžovatelka již delší dobu pobývá v České republice nelegálně a zcela zjevně se u ní minul účinkem předcházející výjezdní příkaz a rozhodnutí o uložení povinnosti opustit území. Nelze tedy příliš pochybovat o jisté neochotě stěžovatelky dodržovat platné obecně závazné právní předpisy České republiky. Poté, co bylo na stěžovatelku působeno mírnějšími opatřeními, nebylo již možno považovat rozhodnutí o správním vyhoštění za nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života stěžovatelky a jejích rodinných příslušníků. Její zletilý syn je zcela samostatný, když zajišťuje sebe i celou rodinou včetně stěžovatelky, kterou bude moci finančně podporovat i po jejím návratu do země původu. Z výpovědi stěžovatelky nevyplývá, že by její pomoc v synově obchodě byla natolik zásadní, že by se bez ní podnikání jejího syna neobešlo. O vnuka stěžovatelky musí v prvé řadě pečovat jeho rodiče, což zřejmě též činí, pročež osobní péče stěžovatelky o něj není natolik zásadní, aby v případě stěžovatelky založila nepřiměřenost zásahu do jejího rodinného či soukromého života. Nadto o vnuka pečují i chůvy, a lze tak vycházet z toho, že je zvyklý na osobní péči jiných než příbuzných osob. [6] Stěžovatelka si též na území České republiky nevytvořila žádné významné kulturní, sociální či ekonomické vazby, neboť se od roku 2007 ani nenaučila česky a pohybuje se v podstatě jen v rámci vietnamské komunity. V zemi původu má stěžovatelka staršího syna s početnou rodinou, takže nelze hovořit o absenci sociálních vazeb v zemi původu, kde žila podstatnou část svého života. [7] Správní orgány se dostatečně zabývaly i nejvlastnějším zájmem dítěte – nezletilého vnuka stěžovatelky. Dospěly k přiléhavému závěru, že v jeho zájmu je vyrůstat ve stabilním prostředí společně se svými rodiči. Tento zájem napadeným rozhodnutím dotčen nebyl. III. Kasační stížnost a vyjádření žalované [8] V kasační stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu i žalobou napadené rozhodnutí a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Zdůraznila, že je na území České republiky pevně ukotvena, pobývá zde již 15 let a všichni její nejbližší příbuzní na území disponují oprávněním k trvalému pobytu, tedy nejvyšším dosažitelným pobytovým statusem. Žije zde se svým partnerem, s nímž se sice rozvedla, ale učinila tak pouze z důvodu jeho nepříznivé ekonomické situace, nikoliv kvůli citovému rozkolu. Sdílí společnou domácnost se svým vnukem, synem a jeho manželkou, přičemž s vedením domácnosti náležitě vypomáhá. Její druhý syn, který žije v zemi původu, má vlastní čtyři děti a nedostatečné materiální zázemí, nemohl by se tedy o stěžovatelku postarat. Nedostatečné materiální zázemí a pokročilý věk stěžovatelky prakticky znemožňují reintegraci v zemi původu. [9] Stěžovatelka by mohla znovu požádat o udělení pobytového oprávnění po skoro 2 letech. Takto dlouhé odloučení by představovalo nedozírný dopad nejen na život stěžovatelky, ale též na jejího celoživotního partnera. Odloučení by těžce nesl též její syn, hlavně ale její pětiletý vnuk, o kterého se kvůli pracovní vytíženosti jeho rodičů denně stará a který je na ní emočně závislý. Správním vyhoštěním stěžovatelky by tedy bylo nepřiměřeně zasaženo nejen do jejího soukromého a rodinného života, ale též do soukromého a rodinného života jejího syna, partnera a vnuka. Správní orgány ani soud nevzaly v potaz, že stěžovatelčiným jediným prohřeškem byl neoprávněný pobyt na území v důsledku pochybení v řízení o prodloužení pobytového oprávnění, který však sama a dobrovolně začala u správního orgánu I. stupně řešit. [10] Stěžovatelka opakovaně navrhla správním orgánům provedení výslechů členů její rodiny za účelem zajištění dostatečně komplexních podkladů pro vydání rozhodnutí, ty však výslechy neprovedly s tím, že je skutkový stav zjištěn dostatečně. Přitom na zjištění skutkového stavu rezignovaly, a to navíc v řízení vedeném z moci úřední, které je ovládáno vyšetřovací zásadou. Stěžovatelkou navržené neprovedené důkazy lze považovat za opomenuté. Správní orgány neposkytly vnukovi stěžovatelky možnost slyšení ani prostřednictvím zástupce, ačkoliv se správní řízení dotýkalo jeho práv. [11] Rozsudek městského soudu je podle stěžovatelky nepřezkoumatelný, neboť v něm zřejmě v důsledku administrativního pochybení chybí podstatná část odůvodnění soudě podle číslování odstavců – v rozsudku nejsou odstavce 1723, 2627 a 32. Meritorně se námitkami stěžovatelky soud zabýval jen povrchově a velmi obecně bez bližšího právního posouzení věci, a podle stěžovatelky tak v chybějících odstavcích má být důležitá část odůvodnění napadeného rozsudku. [12] Žalovaná ve svém vyjádření navrhla zamítnutí kasační stížnosti s tím, že v dané věci postupovala v souladu se zákonem; odkázala přitom na předložený spisový materiál. IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že