5 Azs 78/2021 — Nejvyšší správní soud

5 Azs 78/2021- 49 - text  5 Azs 78/2021 - 55 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lukáše Hloucha v právní věci žalobce: X. N. T., zastoupený Mgr. Markem Eichlerem, advokátem se sídlem Stanislava Kostky Neumanna 2052, Varnsdorf, proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2021, č. j. 13 A 77/202032, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 26. 9. 2020, č. j. KRPA15032845/ČJ2020000022SV, bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba 2 let, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie. [2] Na základě odvolání žalobce žalovaná rozhodnutím ze dne 9. 12. 2020, č. j. CPR354243/ČJ2020930310V237, rozhodnutí o správním vyhoštění změnila následovně: „Část výroku ve znění: ‚Počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území České republiky …‘ se mění a nově zní: ‚Počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie …‘ Část výroku ve znění: ‚… se stanovuje doba k vycestování z území České republiky do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.‘ se mění a nově zní: ‚… se stanovuje doba k vycestování z území členských států Evropské unie – do 40 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí‘.“ Ve zbytku bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podle § 90 odst. 5 správního řádu potvrzeno. [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu k Městskému soudu v Praze, v níž především namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu věci při hodnocení přiměřenosti rozhodnutí o uložení správního vyhoštění z hlediska jeho dopadů do soukromého a rodinného života žalobce a jeho dvou nezletilých dcer T. B. A. T. (nar. X; žalobce ovšem není uveden na rodném listu nezletilé jako její otec, jeho otcovství má vyplývat ze společného čestného prohlášení žalobce a matky nezletilé) a B. V. T. (nar. X; žalobce je jako otec uveden na rodném listu nezletilé), obě státní příslušnice Vietnamu, s nimiž žalobce dle svého tvrzení žije ve společné domácnosti, pečuje o ně a obě dcery jsou na něm v mnoha ohledech závislé. [4] Městský soud podanou žalobu rozsudkem ze dne 16. 2. 2021, č. j. 13 A 77/202032, zamítl. Městský soud předně zdůraznil, že pouhý výčet zákonných ustanovení, která měla žalovaná porušit, nelze považovat za žalobní body. Dále městský soud konstatoval, že správní orgány zjistily skutkový stav věci dostatečně, neboť v řízení před správním orgánem I. stupně byl proveden výslech žalobce, jeho bývalé přítelkyně a matky jeho dětí paní T. O. T. (nar. X), státní příslušnice Vietnamu, a také paní M. K. (nar. X), české státní občanky, která rovněž měla být dříve žalobcovou partnerkou. Dále správní orgán I. stupně provedl lustraci žalobce v dostupných informačních systémech, vyžádal si závazné stanovisko Ministerstva vnitra o možnosti vycestování žalobce, stanovisko Probační a mediační služby ČR a v místě pobytu žalobce byla provedena pobytová kontrola. Správní orgány přihlédly k rodinným poměrům žalobce, jeho pobytové historii, zdravotnímu stavu, vazbám k České republice i k Vietnamu. Žalobce se při provedeném výslechu rozhodl na většinu otázek správního orgánu I. stupně neodpovídat, a proto správní orgán I. stupně vycházel především z informací, které při výslechu uvedly obě svědkyně, a z výsledku pobytové kontroly. [5] Městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2020, č. j. 5 Azs 220/201933, publ. pod č. 4034/2020 Sb. NSS (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná též na www.nssoud.cz), ve kterém se dle něj Nejvyšší správní soud zabýval obdobnou situací, jako je nyní posuzovaná věc. Městský soud konstatoval, že žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 3 T 92/2012, a rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 5. 2016, č. j. 7 To 113/2016231, odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku k trestu propadnutí věci a k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu 36 měsíců, přičemž z výkonu trestu odnětí svobody byl žalobce podmíněně propuštěn se zkušební dobou do 22. 3. 2022. Dle městského soudu je ze sdělení probační a mediační služby zřejmé, že jí žalobce neposkytuje dostatečnou součinnost při výkonu dohledu, a žalobce především nerespektoval jemu udělené výjezdní příkazy, čímž projevil svou neochotu respektovat právní předpisy České republiky. Ze spisového materiálu rovněž vyplývá, že děti žalobce nejsou závislé na jeho péči, neboť žalobce byl po dobu 18 měsíců ve výkonu trestu odnětí svobody a o děti se starala jejich matka. Nejméně od března 2020 pak byly žalobcovy děti u jeho rodičů ve Vietnamu. Z výsledku pobytové kontroly v místě pobytu žalobce, kde měly žalobcovy děti podle výpovědi žalobce a jejich matky trávit většinu času od doby podmíněného propuštění žalobce dne 23. 2. 2018, vyplynulo, že bydliště nebylo uzpůsobeno pro pobyt dvou malých dětí, stejně tak nikdo z nájemníků ani provozovatel obchodu s potravinami v domě, kteří byli podle fotografií schopni identifikovat žalobce, nepotvrdili, že by spolu s ním v daném bytě bydlely také dvě malé děti. Městský soud tak toto tvrzení považoval za účelové a konstatoval, že i přesto, že jsou obě nezletilé děti již školního věku, nikdy v ČR nenavštěvovaly mateřskou ani základní školu a neumí česky. Žádost o prodloužení jejich pobytového oprávnění byla podána pouhé dva dny před posledním dnem jejich povoleného pobytu a zejména až po rozhodnutí správního orgánu I. stupně, který upozornil, že děti žalobce mají povolen dlouhodobý pobyt pouze do 1. 11. 2020. Dle městského soudu nelze působení žalobce na nezletilé vzhledem k jeho trestné činnosti považovat za pozitivní. [6] K námitce žalobce, dle níž žalovaná nezjišťovala důvod pobytu žalobcových dětí ve Vietnamu, městský soud konstatoval, že ze spisu je zřejmé, že děti odcestovaly z důvodu celosvětové pandemie onemocnění COVID19, a nebyl tedy důvod podrobněji se touto otázkou zabývat. Dle městského soudu není možné po žalované požadovat, aby hodnotila budoucí vývoj pandemie a tedy možnost návratu dětí do České republiky. Jak uvedl již správní orgán I. stupně, lety z Vietnamu jsou v omezené míře zachovány, je tak zřejmé, že děti žalobce zůstávají ve Vietnamu dobrovolně. Městský soud dále zdůraznil, že žalobce sice žije v České republice velmi dlouhou dobu (od roku 2005) a má zde rodinu, zároveň však z výpovědi matky jeho dětí vyplynulo, že má též příbuzné ve Vietnamu a matka s dcerami na něm nejsou finančně závislé. Napadené rozhodnutí tak dle městského soudu nepochybně zasáhne do rodinného života žalobce a jeho dcer, nicméně určitým zásahem byl již výkon trestu odnětí svobody. Nyní bude na žalobci a jeho dcerách, zda budou nějakou dobu žít odděleně či vycestují do Vietnamu společně. [7] Odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/201435, nepovažoval městský soud za přiléhavý na nyní posuzovanou věc, neboť v nynějším případě došlo oproti předchozímu správnímu řízení o správním vyhoštění žalobce ke zcela zásadním změnám skutkového stavu věci. Dle městského soudu bylo prokázáno, že se žalobce o své dcery staral pouze po dobu přibližně dvou let (od doby jeho podmíněného propuštění do vycestování dětí za prarodiči do Vietnamu). Správní orgán I. stupně tedy žalobci v předcházejícím řízení uložil pouze povinnost vycestovat z území ČR podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců. V době rozhodování správních orgánů o nyní posuzované věci však bylo dle městského soudu již postaveno na jisto, že se žalobce o děti nestará, nedodržuje podmínky dohledu a po dobu již téměř 3 let nedisponuje legálním zdrojem příjmů, což městský soud považoval za rizikové u osoby s drogovou minulostí. Za zarážející pak pokládal městský soud rovněž sdělení žalobce při pobytové kontrole provedené dne 15. 6. 2020, že „děti jsou již přes půl roku ve Vietnamu a taktéž nové informace o dětech nemá“. [8] Městský soud uzavřel, že se správní orgány dostatečně a přezkoumatelným způsobem vypořádaly s přiměřeností dopadů rozhodnutí o uložení správního vyhoštění ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Městský soud připomněl, že žalobce od roku 2018 pobýval na území ČR bez platnéh