6 As 282/2022 — Nejvyšší správní soud

6 As 282/2022- 39 - text  6 As 282/2022 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: M. K., zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, na ochranu před nezákonným zásahem, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2022, č. j. 14 A 51/202165, takto: I. Kasační stížnost žalobce se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před městským soudem [1] Žalobce se u městského soudu domáhal určení nezákonnosti zásahu, kterého se měli dopustit policisté Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje tím, že dne 22. 1. 2021 večer vstoupili do objektu ROCK BAR ESO v Novém Jičíně, vyzvali žalobce k prokázání totožnosti a k opuštění baru ESO, použili vůči němu donucovací prostředky, spoutali jej a následně mu ve služebním autě násilím nasadili roušku. [2] Dle žalobce spočívala nezákonnost zásahu v tom, že policejní hlídka jednala na základě nezákonně vyhlášeného nouzového stavu, nezákonně vydaného a neodůvodněného krizového opatření, a samotný zásah policejní hlídky odporoval zákonu č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. [3] Žalobce namítal, že byl jedním ze zakladatelů spolku Manifest.cz, z. s. a byl členem přípravného výboru pro registraci nové politické strany Občanský Manifest – Pravá Svoboda a Prosperita, který se scházel v baru ESO za účelem sbírání podpisů. Vláda nebyla oprávněna opatřením vydaným dle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), plošně zakázat provoz restaurací nebo míst, kde je provozována politická činnost. Krizové opatření nebylo odůvodněno z hlediska nezbytnosti a přiměřenosti. Zásah byl proveden na základě nezákonného krizového opatření, pročež byl sám nezákonný. Žalobce odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 106/20. [4] Žalobce namítal, že policejní hlídka v rozporu s § 13 zákona o Policii ČR neuvedla, v čem mělo spočívat porušení krizového opatření a jaké právní předpisy a jejich konkrétní ustanovení měl žalobce porušit. Policisté nepoučili žalobce o jeho právech a povinnostech. Nebyly splněny ani předpoklady pro vyžadování prokázání totožnosti dle § 63 odst. 2 zákona o Policii ČR. [5] Žalobce namítal, že policisté zasáhli do práv žalobce nepřiměřeně, žalobce se nedopustil přestupku, neohrozil žádný chráněný zájem, policisty fyzicky nenapadl. [6] Dle žalobce byl zásah policistů nedůvodný. Žalobce byl přesvědčen, že příprava vzniku nové politické strany spadá pod výjimku ze zákazu vycházení, neboť politické strany a politická hnutí se na úrovni státu, krajů a obcí běžně scházely. Například dne 30. 11. 2020 proběhla v Lidovém domě v Praze tisková konference ČSSD, kde bylo přítomno na jednom místě pět vrcholných politických zástupců této strany. Případný omyl žalobce byl způsoben nejasným ustanovením krizového opatření, šlo tedy o právní omyl dle § 17 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. [7] Žalobce rovněž namítal, že s ním policisté zacházeli ponižujícím způsobem v rozporu s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a postupovali v rozporu s pravidly pro použití donucovacího prostředku dle § 53 zákona o Policii ČR. Epidemiologická pravidla nedovolují, aby jedna osoba sahala na roušku druhé osoby nebo aby jedna osoba druhé osobě roušku nasazovala. Nasazení roušky proti vůli žalobce bylo ponižující, představovalo zacházení srovnatelné se středověkými maskami hanby. Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 19. 10. 2020 o povinnosti nosit respirátory a roušky bylo městským soudem zrušeno (žalobce odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2020 ve věci sp. zn. 18 A 59/2020). Nezákonnost opatření týkajících se zahalování obličeje potvrdil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 5. 2021, č. j. 7 Ao 6/2021112. [8] Žalobce dále namítl, že před samotným zásahem vstoupil do baru jeden policista v civilním oděvu a zjišťoval důvodnost podezření na porušování krizových opatření. Žalobce poukázal na to, že policista byl na místě ještě před zásahem a nesplnil povinnost dle § 10 odst. 1 zákona o Policii ČR, protože nepoučil přítomné osoby, aby v jednání nepokračovaly. Kdyby policista postupoval po právu, navazující zásah by nebyl potřeba. Žalobce dále uvedl, že agenta lze použít pouze v případech podle § 158e zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád. Žalobce navrhl výslech policisty s ohledem na možné zneužití pravomoci a politickou motivaci celého jednání v situaci, kdy se v baru ESO scházela opozice a lidé podepisovali archy k založení nové politické strany. [9] Městský soud se nejprve zabýval zákonností krizových opatření přijatých usneseními vlády č. 1375 ze dne 23. 12. 2020, č. 595/2020 Sb. (dále jen „krizové opatření č. 1375“) a č. 53 ze dne 18. 1. 2021, č. 16/2021 Sb. (dále jen „krizové opatření č. 53“). Krizovým opatřením č. 1375 byl od 27. 12. 2020 00:00 hodin do 10. 1. 2021 23:59 zakázán volný pohyb osob na území celé České republiky se stanovenými výjimkami (body II a III); účinnost tohoto opatření byla prodloužena usnesením vlády č. 12 ze dne 7. 1. 2021, a to do 22. 1. 2021 23:59. Krizovým opatřením č. 53 byla zakázána přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb se stanovenými výjimkami (bod I. 2). [10] Městský soud konstatoval, že krizová opatření byla učiněna za řádně vyhlášeného nouzového stavu ve smyslu čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky. Nouzový stav sledoval legitimní cíl boje s virovou nákazou nebývalých rozměrů. Nouzový stav sám o sobě však nezasáhl do práv žalobce, teprve konkrétní realizační opatření vydaná na základě usnesení o vyhlášení nouzového stavu byla s to zasáhnout přímo do práv žalobce. [11] K námitce, že krizová opatření č. 1375 a č. 53 odporují závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 106/20, městský soud zdůraznil, že v uvedeném nálezu Ústavní soud posuzoval ústavnost usnesení vlády České republiky č. 78 ze dne 28. 1. 2021, o přijetí krizového opatření, vyhlášeného pod č. 31/2021 Sb. (dále jen „krizové opatření č. 78“), kterým bylo zakázáno podnikání, přičemž ze zákazu stanovilo 36 výjimek. Leitmotivem nálezu byla otázka možné diskriminace některých podnikatelů, neboť některým podnikatelům vláda zakázala podnikat, aniž vysvětlila, proč se zákaz týkal právě jejich podnikání. Paralelu ve vztahu ke krizovým opatřením č. 1375 a č. 53, na jejichž základě bylo zasaženo proti žalobci, však městský soud neshledal. Krizové opatření č. 78 stanovilo pro určité podnikatele výjimky bez ospravedlnění takového rozlišování. Naproti tomu většiny výjimek upravených krizovým opatřením č. 1375 se mohl dovolat každý člověk bez rozdílu, navíc všechny výjimky platily pouze po dobu trvání legitimních důvodů jejich udělení, poté bez rozdílu opět nastoupil zákaz volného pohybu. Výjimky dle krizového opatření č. 1375 proto dle městského soudu nebyly diskriminační. Městský soud dále uvedl, že smysl výjimek ze zákazu byl zřejmý ze samotného znění výjimek a obecně známých skutečností ohledně šíření pandemie. Městský soud uzavřel, že se nejednalo o absolutní zákaz volného pohybu, nýbrž o jeho omezení, jehož rozsah byl nezbytný ve smyslu § 6 odst. 1 zákona o krizovém řízení. Ani výjimky ze zákazu dle opatření č. 53 městský soud neshledal diskriminační, neboť výjimky se vztahovaly na všechny osoby bez rozdílu. Důvod přijetí výjimek ze zákazu dle bodu I. 2 krizového opatření č. 53 byl zjevný. [12] Městský soud dále uvedl, že bod I. 1 krizového opatření č. 53 upravoval plošný zákaz maloobchodního prodeje a prodeje a poskytování služeb v provozovnách totožně jako Ústavním soudem zrušený bod I. 1 krizového opatření č. 78. Bod I. 1 krizového opatření č. 53 však nebyl právním podkladem pro zásah policistů vůči žalobci a s bodem I. 2 nebyl nerozlučně spojen. [13] K námitce žalobce týkající se nemožnosti využití policisty v civilním oděvu jako agenta podle § 158e odst. 2 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, městský soud uvedl, že v případě žalobce je třeba vycházet z § 12 odst. 3 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, nikoli z trestního řádu. Městský soud shrnul, že policista měl za úkol v baru ESO ověřit okolnosti svědčící o spáchání přestupku dle krizového zákona. Policista zastíral skutečný účel své návštěvy, snažil se nevzbudit v ostatních hostech baru ESO podezření, že je příslušníkem Policie ČR. Policista neprovedl žádný služební úkon, pouze telefonicky informoval svého velitele o zjištěných okolnostech a poté bar opustil. Dle městského soudu byl policista oprávněn pro zjištění důvodnosti podezření