7 Ads 320/2022 — Nejvyšší správní soud

7 Ads 320/2022- 31 - text  7 Ads 320/2022 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Davida Hipšra a Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: Moravskoslezské inovační centrum Ostrava, a. s., se sídlem Technologická 372/2, Ostrava, zastoupena JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti žalované: Okresní správa sociálního zabezpečení Ostrava, se sídlem Zelená 3158/34a, Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2022, č. j. 25 Ad 9/202127, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále též „krajský soud“) odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 16. 6. 2021, č. j. 48008/260126/21/220/HT, jímž nebylo vyhověno její žádosti o odstranění tvrdosti zákona ve věci prominutí pojistného na sociální zabezpečení a politiku zaměstnanosti za kalendářní měsíc červen 2020. Krajský soud na základě § 106 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen „zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení“), dovodil, že rozhodnutí žalované je vyloučeno ze soudního přezkumu. To podle krajského soudu potvrzuje i judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. S ohledem na tento závěr krajský soud neshledal ani důvod pro to, aby se obrátil na Ústavní soud s případnou neústavností § 106 odst. 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Jeli rozhodnutí ve věci odstranění tvrdosti zákona vyloučeno ze soudního přezkumu, nemohl se krajský soud vyjádřit ani k namítanému počítání lhůty pro placení pojistného, ani k neústavnosti úpravy prominutí pojistného, resp. k další věcné argumentaci vznesené v žalobě. Usnesení krajského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je v plném znění dostupné na www.nssoud.cz, přičemž zdejší soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. II. [2] Proti usnesení krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Podle stěžovatelky krajský soud pochybil, pokud žalobu nepřipustil k věcnému přezkumu. Takový postup odporuje čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“), podle něhož ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanovíli zákon jinak, přičemž z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Právě o takové rozhodnutí se však podle stěžovatelky jedná v daném případě. Stěžovatelka byla zkrácena na právu na spravedlivý proces, jak to má na mysli judikatura Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, kterou obsáhle citovala. Krajský soud měl proto žalobu připustit k věcnému přezkumu, a nikoliv ji odmítnout. V další části kasační stížnosti stěžovatelka brojila proti postupu žalované, která nevyhověla předmětné žádosti o odstranění tvrdosti zákona. Podle stěžovatelky žalovaná nevzala při rozhodování o žádosti o prominutí pojistného do úvahy veškeré rozhodné skutečnosti. Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. III. [3] Žalovaná podala písemné vyjádření ke kasační stížnosti, ve kterém se ztotožnila se závěry krajského soudu. Námitky stěžovatelky neshledala důvodnými. Navrhla proto zamítnutí kasační stížnosti. IV. [4] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [5] Kasační stížnost není důvodná. [6] Kasační stížností je napadeno usnesení o odmítnutí žaloby dle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle konstantní judikatury lze kasační stížnost proti takovému usnesení podat pouze z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2004, č. j. 7 Azs 13/200454, a ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/200565). Tento důvod je totiž ve vztahu k důvodům podle písm. a) až d) téhož ustanovení důvodem speciálním. Jeli dán důvod podle písm. e), vylučuje to důvody podle písm. a), c) a d), neboť nezákonným je rozhodnutí o odmítnutí návrhu (žaloby) nebo o zastavení řízení v každém případě i tehdy, bylali v něm soudem nesprávně posouzena právní otázka ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s, byloli řízení u krajského soudu zmatečné ve smyslu § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., nebo jeli rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2012, č. j. 4 As 57/201213). [7] S ohledem na to, jakým způsobem je v nyní projednávané věci formulována kasační argumentace stěžovatelky, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné připomenout, že řízení ve správním soudnictví, včetně řízení o kasační stížnosti, je ovládáno dispoziční zásadou. S výjimkami uvedenými v § 109 odst. 4 větě za středníkem s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody uvedenými v kasační stížnosti (§ 109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.), a proto obsah stížnostních bodů a kvalita jejich odůvodnění v kasační stížnosti do značné míry předurčují obsah rozhodnutí kasačního soudu. Ten je přitom povolán pouze k přezkumu v rozsahu vymezeném stěžovatelem (stěžovatelkou). Jeli tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatelku. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/200878 a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/201195, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/201420, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/200999, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/200746, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/200860, či usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 875/20, ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. I. ÚS 776/21). [8] Jádro kasační argumentace představuje otázka, zda krajský soud pochybil, pokud žalobu odmítl. [9] Podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. platí, že nestanovíli s. ř. s. jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže návrh je podle tohoto zákona nepřípustný. [10] Podle § 68 písm. e) s. ř. s. je žaloba nepřípustná, domáháli se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle s. ř. s. nebo zvláštního zákona vyloučeno. [11] Podle § 106 odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení lze tvrdost předpisů o sociálním zabezpečení odstranit na základě písemné a odůvodněné žádosti občana, v jehož prospěch má být tvrdost odstraněna. Podle § 106 odst. 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení jsou rozhodnutí o žádosti o odstranění tvrdosti předpisů o sociálním zabezpečení vyloučena ze soudního přezkumu. [12] Mezi stranami není sporné, že stěžovatelka žalobou brojila proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 6. 2021, jímž nebylo vyhověno její žádosti o odstranění tvrdosti zákona ve věci prominutí pojistného na sociální zabezpečení a politiku zaměstnanosti za kalendářní měsíc červen 2020. Prominutí pojistného v danou dobu reguloval zákon č. 300/2020 Sb., o prominutí pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti placeného některými zaměstnavateli jako poplatníky v souvislosti s mimořádnými opatřeními při epidemii v roce 2020 a o změně zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o prominutí pojistného“), přičemž stěžovatelka žádala o odstranění tvrdosti ve věci doměření pojistného na sociální zabezpečení a politiku zaměstnanosti dle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti (dále jen „zákon o pojistném na sociální zabezpečení“). Stejně tak není mezi stranami sporné, že možnost požádat o odstranění tvrdosti zákona obsahoval v rozhodnou dobu zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (č. 582/1991 Sb.). Tento zákon však rozhodnutí správního orgánu o žádosti o odstranění tvrdosti předpisů o sociálním zabezpečení vylučoval ze soudního přezkumu. Jak již bylo výše uvedeno, podle § 106 odst. 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení jsou rozhodnutí o žádosti o odstranění tvrdosti předpisu o sociálním zabezpečení vyloučena ze soudního přezkumu. [13] Stěžovatelka je názoru, že uvedené ustanovení odporuje čl. 36 ods