7 Afs 126/2022 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 126/2022- 40 - text  7 Afs 126/2022 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Lenky Krupičkové a Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: BOHEMIA GOLD s. r. o., se sídlem Lannova 2061/8, Praha 1, zastoupené JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem U Soudu 363/10, Liberec, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2022, č. j. 62 Af 22/2020  224, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 10. 3. 2020, č. j. 9799/20/510041452712033, delegoval žalovaný (Odvolací finanční ředitelství) podle § 18 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, místní příslušnost k výkonu správy všech daní žalobkyně s výjimkou daně z nemovitých věcí a daně z nabytí nemovitých věcí z Finančního úřadu pro hlavní město Prahu na Finanční úřad pro Liberecký kraj. Správci daně zdůraznili, že ekonomická činnost je vykonávána v Libereckém kraji, zde vykonávají práci zaměstnanci, sídlí účetní a sídlí zde i jednatel společnosti, přičemž žalobkyně má v tomto kraji zapsané provozovny. II. [2] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“). Zdůraznila v ní, že její zástupkyně nemohla v průběhu lhůty pro podání žaloby nahlížet do daňového spisu. Vůči rozhodnutí žalovaného namítla absenci odůvodnění, proč k delegaci dochází k 21. dni kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž bylo oznámeno rozhodnutí. Dále podle ní absentovaly důvody účelnosti delegace místní příslušnosti a správce daně nesprávně a neúplně zjistil skutkový stav věci. Závěrem konstatovala porušení zásady rovnosti a poukázala na nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného. [3] Krajský soud argumentaci žalobkyně nepřisvědčil. Rozhodnutí žalovaného shledal přezkoumatelným. Co se týče nahlížení do spisu po dobu běhu lhůty pro podání žaloby, poukázal na možnost žalobkyně nahlížet do spisu minimálně od 11. 3. 2020 do 22. 4. 2020, na skutečnost, že žalobkyně věděla, kde se spis nachází (sama podala podnět k přezkumu ke Generálnímu finančnímu ředitelství) a na to, že v průběhu soudního řízení neuvedla, v čem by žalobní argumentaci hodlala doplnit. Dále soud uvedl, že odůvodnění data účinnosti delegace sledovalo praxi správce daně. Jeho stanovení nebylo na první pohled nepřiměřené a žalobkyně ani neoznačila negativní dopady do jejích práv. Soud pak neměl pochyb o tom, že těžiště obchodní činnosti žalobkyně vskutku probíhalo v Libereckém kraji, k čemuž žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav (podklady shledal dostatečnými a aktuálními). V postupu správců daně soud neindikoval účelovost či přímo šikanózní jednání. Nenastalo ani porušení rovnosti, neb není nezbytné, aby došlo k delegaci všech subjektů sídlících na stejné virtuální adrese. Žalobu pro shora uvedené zamítl. III. [4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost. Tu rozdělila do čtyř kasačních okruhů. V prvním poukazuje na to, že došlo k porušení práva na nahlížení do daňového spisu a tím i práva na spravedlivý proces. Soud nesprávně zhodnotil předložený daňový spis a bezdůvodně neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy. Krajský soud nepřípustně omezil její právo na seznámení se s důkazy a s podklady pro správní rozhodnutí. Stěžovatelka nebyla řádně poučena o možnosti nahlížet do spisu a v posuzovaném období nadto byl vyhlášen nouzový stav (ten a restrikce s ním spojené trvaly od 12. 3. 2020 do 17. 5. 2020) a zakázán volný pohyb osob. S ohledem na vývoj epidemie musela nahlížení do spisu ponechat až na poslední dny lhůty pro podání žaloby. Krajský soud tak nejenže nepřihlédl ke všem skutkovým okolnostem dané věci a neprovedl navržené důkazy, ale v rozporu se zásadou legální licence ignoroval zákonem stanovenou dobu dvou měsíců pro podání žaloby (tuto nepřípustně zkrátil). Jdeli o nahlížení do spisu od 23. 4. 2020 do 11. 5. 2020, krajský soud nesprávně uvedl, že stěžovatelka byla informována o postoupení daňového spisu (k tomu nebyl žalovaný oprávněn) spolu s podnětem k přezkoumání napadeného rozhodnutí Generálnímu finančnímu ředitelství. Sdělení k přezkumu jí nebylo doručeno fikcí dne 28. 5. 2020, ale dne 23. 4. 2020, a týkalo se toliko postoupení podnětu (nikoliv spisu). O možném korespondenčním nahlížení do spisu žalovaný stěžovatelku vyrozuměl až po uplynutí lhůty k podání žaloby. Daňový spis nadto nebyl k dispozici ani po předchozí telefonické domluvě a krajský soud ignoroval písemnosti a důkazy předkládané stěžovatelkou po lhůtě k podání žaloby, byť sám deklaroval příznivější náhled soudu na doplnění věcné argumentace po umožnění přístupu ke správnímu spisu. [5] Ve druhém okruhu kasačních námitek stěžovatelka namítá absenci odůvodnění lhůty k delegaci místní příslušnosti. Delegaci podle ní nešlo realizovat s ohledem na vyhlášený nouzový stav. Praxe správců daně není jednotná, když lhůta k delegaci místní příslušnosti je stanovena od 2 do 6 měsíců po jejím oznámení. Třetí okruh námitek směřuje vůči absenci účelnosti delegace. Správci daně účelnost dostatečně neodůvodnili, přičemž z ničeho nevyplývá, že by dosavadní stav byl neekonomický a nehospodárný. Nebylo přihlédnuto k novějším podkladům pro tuto zásadní otázku řízení a nadto jde o problém archaický, neboť většinu kontrolních úkonů může vykonávat kterýkoliv správce daně. V posledním, čtvrtém, okruhu námitek stěžovatelka uvádí, že mělo dojít k delegaci na jiné územní pracoviště (Frýdlant namísto České Lípy). Správci daně nesprávně zjistili skutkový stav věci. Konečně, stěžovatelka na více místech kasační stížnosti namítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Proto navrhuje jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. IV. [6] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry rozsudku krajského soudu. Konstatoval, že stěžovatelka byla seznámena se zjištěnými skutečnostmi (výčet podkladů byl uveden i v odůvodnění napadeného rozhodnutí) a do spisu mohla nahlížet i korespondenčně (žádost o tento způsob nahlížení do spisu byla podána dne 6. 5. 2020). Krajský soud zhodnotil všechny předložené věcné argumenty. Navržené dokazování daňovými spisy Finančního úřadu pro hlavní město Prahu či metodikou k delegaci místní příslušnosti věcnou argumentaci nedoplňuje. Námitky absence oprávnění postoupit spis Generálnímu finančnímu ředitelství, věcné příslušnosti žalovaného a nepoučení o možnosti nahlížet do spisu, byly poprvé uplatněny až v řízení o kasační stížnosti, a jsou proto nepřípustné. Stěžovatelka fakticky nijak nebrojí proti závěru, že majoritní ekonomickou činnost vykonává v Libereckém kraji. Rozsudek krajského soudu vycházel v otázce lhůty k delegaci místní příslušnosti z ustálené praxe; tvrzení stěžovatelky jsou nepodložená. Žalovaný závěrem připomněl, že v Lázních Libverda (okres Frýdlant) provozuje stěžovatelka svou činnost toliko sezónně a krajský soud se aspekty delegace podrobně zabýval. Stěžovatelce se nadto nabízí možnost k podání podnětu ke změně umístění daňového spisu. Pro výše uvedené žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout. V. [7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [8] Kasační stížnost není důvodná. [9] Podstatou projednávané věci je otázka, zda delegace místní příslušnosti k výkonu správy daní na jiného správce daně v případě stěžovatelky splnila zákonné podmínky. Samostatně pak stěžovatelka vznáší otázku dodržení práva na spravedlivý proces v řízení před krajským soudem. [10] Úvodem soud toliko pro forma uvádí, že byť stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí i důvod dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., jde o důvod vyhrazený toliko pro nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. V souzené věci však došlo k zamítnutí žaloby, a nikoliv k jejímu odmítnutí či zastavení řízení. Soud se proto tímto důvodem již dále nezabýval. [11] Nejvyšší správní soud nejdříve přistoupil k námitkám nepřezkoumatelnosti, které v obsáhlé kasační stížnosti stěžovatelka zmiňuje i v souvislosti s nezákonností dílčích závěrů krajského soudu. Je tomu tak proto, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je zpravidla způsobilé být předmětem dalšího hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/200971). Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřelli soud (či správní orgán) rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (viz např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/200375, č. 133/2004 Sb. NSS), nebo pok