7 Afs 202/2022 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 202/2022- 64 - text  7 Afs 202/2022 - 69 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Michala Bobka a Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: DomiCall, s. r. o., se sídlem Karlova 108/3, Písek, zastoupena JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem se sídlem Šafaříkova 201/17, Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 6. 2022, č. j. 57 Af 18/202169, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 6. 2022, č. j. 57 Af 18/202169, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předcházející řízení [1] Projednávaná věc se týká odvodů za porušení rozpočtové kázně v případě porušení podmínky stanovené § 118 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění do 31. 12. 2017 (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), pro poskytnutí příspěvků za účelem vyhrazení společensky účelných pracovních míst. V řízení o kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval v prvé řadě otázkou, zda žalovaný v souladu se závazným právním názorem vysloveným v rušícím rozsudku krajského soudu dostatečně odůvodnil rozdělení odvodu do celkem pěti samostatných platebních výměrů. Následně posuzoval otázku přiměřenosti výše odvodů za porušení rozpočtové kázně podle § 44a odst. 4 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění do 31. 12. 2021 (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“). [2] Žalobkyně uzavřela s Úřadem práce České republiky (dále jen „úřad práce“ nebo „poskytovatel dotace“) v listopadu a prosinci 2015 celkem pět dohod o vyhrazení společensky účelných pracovních míst a poskytnutí příspěvku spolufinancovaného ze státního rozpočtu a Evropského sociálního fondu (dále „dohody I“), načež jí byl poskytnut příspěvek v souhrnné výši 549 101 Kč. Na základě uzavření dalších dohod ve dnech 30. 9. 2015, 20. 10. 2015 a 1. 3. 2016 (dále „dohody II“) žalobkyně obdržela příspěvek v souhrnné výši 386 812 Kč. Předmět řízení o kasační stížnosti se ovšem týká pouze příspěvků poskytnutých z titulu uzavření dohod I, okolnosti týkající se dohod II proto budou zmíněny pouze okrajově. [3] Provedenou veřejnosprávní kontrolou poskytovatel dotace v lednu 2018 zjistil, že žalobkyně ke dni vystavení potvrzení o bezdlužnosti od Okresní správy sociálního zabezpečení Most vykazovala v evidenci Okresní správy sociálního zabezpečení Písek nedoplatek na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve výši 80 794,83 Kč. Ve vztahu k dohodám I tedy nesplnila podmínky poskytnutí příspěvku vyplývající z § 118 odst. 3 zákona o zaměstnanosti. V dubnu 2018 proto poskytovatel dotace žalobkyni v souladu s čl. VI bodu 1 dohod I (podle něhož se žalobkyně zavázala vrátit úřadu práce měsíční příspěvek nebo část, bylli poskytnut neoprávněně) vyzval k vrácení neoprávněně vyplacených příspěvků v celkové výši 549 101 Kč. Žalobkyně tak ve stanovené lhůtě neučinila. [4] K podnětu poskytovatele dotace zahájil Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále „správce daně“) v červenci 2018 daňovou kontrolu. Ve zprávě o daňové kontrole týkající se dohod I („zpráva o daňové kontrole I“) i ve zprávě o daňové kontrole týkající se dohod II („zpráva o daňové kontrole II“) konstatoval porušení rozpočtové kázně ve smyslu § 44 odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel zadržením poskytnutých peněžních prostředků podle § 3 písm. f) rozpočtových pravidel. Správce daně proto vydal v listopadu 2018 šest platebních výměrů na odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši peněžních příspěvků poskytnutých na základě dohod I. Konkrétně se jednalo o platební výměry: a. č. j. 2241768/18/220031473303529, kterým byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu ve výši 92 633 Kč; b. č. j. 2241935/18/220031473303529, kterým byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu ve výši 85 383 Kč; c. č. j. 2241977/18/220031473303529, kterým byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu ve výši 85 856 Kč; d. č. j. 2242034/18/220031473303529, kterým byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu ve výši 93 520 Kč; e. č. j. 2242071/18/220031473303529, kterým byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu ve výši 94 957 Kč; f. č. j. 2241105/18/220031473303529, kterým byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu ve výši 96 752 Kč. Současně správce daně vydal osm platebních výměrů na odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši peněžních příspěvků poskytnutých na základě dohod II. Odvolání proti všem těmto platebním výměrům žalovaný rozhodnutím v červnu 2020 zamítl a platební výměry potvrdil. [5] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), který rozsudkem ze dne 24. 2. 2021, č. j. 57 Af 6/202068, (dále „první rušící rozsudek“) rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že pouze platební výměr uvedený výše pod písm. f. (na odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu) koresponduje se zprávou o daňové kontrole I co do výše a způsobu vyměření odvodu. U zbylých platebních výměrů (sub. a. až e.) není zřejmé, z jakého důvodu přistoupil správce daně k rozdělení odvodu do Národního fondu na celkem 5 samostatných platebních výměrů, což způsobuje jejich nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Dále s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu konstatoval, že je třeba při stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně vycházet ze zásady přiměřenosti, tedy zvážit, zda je důvod k odvodu v plné výši poskytnutých prostředků státního rozpočtu, či pouze k odvodu odpovídajícímu závažnosti a významu porušení povinnosti. V daném případě se však žalovaný s proporcionalitou výše odvodů vypořádal nedostatečně, což rovněž způsobovalo nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Zároveň však krajský soud přisvědčil názoru žalovaného, že ve vztahu k dohodám I žalobkyně porušila povinnost plynoucí z § 118 odst. 3 zákona o zaměstnanosti v takovém rozsahu, že „na všechny dohody uzavřen[é] v okamžiku porušené bezdlužnosti je třeba nahlížet jako na neoprávněné a veškeré příspěvky je proto [žalobkyně povinna] vrátit.“ [6] V dalším řízení dospěl žalovaný k odlišnému posouzení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně ve vztahu k dohodám II, v souvislosti s dohodami I však setrval na právním názoru původním. Rozhodnutím ze dne 30. 9. 2021, č. j. 33377/21/500010612712342, (dále „druhé rozhodnutí žalovaného“) proto znovu potvrdil platební výměry uvedené výše v bodu [2] sub. a. až f. a v tomto rozsahu odvolání žalobkyně zamítl. Pokud jde o způsob rozdělení odvodu za porušení rozpočtové kázně u dohod I, bylo podle žalovaného z kontextu zprávy o daňové kontrole I a odůvodnění platebních výměrů zřejmé, že pokud se porušení rozpočtové kázně týkalo pěti dohod I, odvod byl vyměřen ke každé dohodě zvlášť. Výsledné částky odvodu do státního rozpočtu a odvodu do Národního fondu se určily podle poměru financování příspěvků 82,38 % (z Evropského sociálního fondu – pozn soudu) ku 17,62 % (ze státního rozpočtu ČR – pozn. soudu), jednotlivé výměry na odvod do Národního fondu reflektovaly tento poměr. Co do posouzení závažnosti porušení dohod I žalovaný uvedl, že vzhledem k rozsahu porušení povinností žalobkyní ke dni uzavření dohod I je na všechny příspěvky vyplacené na základě těchto dohod třeba pohlížet jako na neoprávněné. Veškeré tyto příspěvky je proto žalobkyně povinna vrátit, jak konstatoval též krajský soud v rušícím rozsudku. Žalobkyni nic nebránilo ověřit si splnění podmínky bezdlužnosti v příslušných evidencích okresních správ sociálního zabezpečení. [7] Na základě žaloby napadající (pouze) výrok I. druhého rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání proti platebním výměrům na odvod týkající se dohod I, krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle krajského soudu žalovaný nerespektoval závazný právní názor vyslovený v prvním rušícím rozsudku. Nenapravil nepřezkoumatelnost platebních výměrů, neboť znovu dostatečně nevysvětlil způsob rozdělení a výpočtu výše odvodů ve vztahu k dohodám I. Nereflektoval ani požadavek posoudit přiměřenost výše odvodů, když se omezil na konstatování, že žalobkyně od prvopočátku neměla na příspěvky nárok, neboť nesplnila zákonné podmínky pro jejich poskytnutí. Krajský soud poté korigoval svůj závěr vyslovený v prvním rušícím rozsudku, na který odkazoval v dalším rozhodnutí i žalovaný, podle něhož žalobkyně porušila dotační podmínky v takovém rozsahu, že všechny dohody uzavřené v okamžiku porušené podmínky bezdlužnosti bylo třeba nahlížet jako neoprávněné a veškeré příspěvky měla žalobkyně povinnost vrátit. Podle krajského