7 As 326/2022 — Nejvyšší správní soud

7 As 326/2022- 48 - text  7 As 326/2022 - 52 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Davida Hipšra a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: JUDr. J. M., zastoupený Mgr. Veronikou Vaňkovou, advokátkou se sídlem Štefánikova 75/48, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2022, č. j. 8 A 103/202049, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 23. 7. 2020, č. j. MSP26/2020ODKAROZ/5, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 11. 2020, č. j. MSP26/2020ODKAROZ/9 (dále též „rozhodnutí žalovaného“), ministryně spravedlnosti zamítla rozklad žalobce a potvrdila rozhodnutí ze dne 16. 1. 2020, č. j. MSP26/2020ODKAROZ/5. Tímto rozhodnutím žalovaný podle ustanovení § 152 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 13 odst. 1 písm. a) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZIS“), zamítl žádost žalobce ze dne 17. 12. 2019 o vydání povolení vykonávat činnost insolvenčního správce z důvodu nesplnění podmínky uvedené v § 6 odst. 4 ZIS. II. [2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce správní žalobou u Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“). Městský soud neshledal žalobní námitky důvodnými. Předně nepřisvědčil žalobci v tom, že by rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné (nebo dokonce nicotné). Žádnou takovou vadou rozhodnutí žalovaného netrpí. Nedůvodnou shledal i námitku, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci. Městský soud nepřisvědčil ani námitkám dovozujícím nesprávný výklad § 6 odst. 4 ZIS. Městský soud se ztotožnil s výkladem provedeným správními orgány. I podle názoru městského soudu může povolení pro výkon činnosti insolvenčního správce vydat ministerstvo pouze v případě, že ke dni podání návrhu neuplynulo více než 6 měsíců ode dne vykonání zkoušky. Žalobce však v uvedené lhůtě zkoušku nesložil. Nepřípadnou shledal městský soud i argumentaci žalobce stran mezery v zákoně, resp. nutnosti aplikace teleologické redukce. Městský soud neshledal důvod ani k analogické aplikaci zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Z uvedených důvodů městský soud žalobu zamítl. Rozsudek městského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je v plném znění dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. III. [3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu včasnou kasační stížnost z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Z hlediska věcného vypořádání kasační stížnosti identifikoval Nejvyšší správní soud následující okruhy námitek stěžovatele, které pro přehlednost uspořádal takto. V prvním okruhu námitek dovozoval nepřezkoumatelnost, resp. vadnost rozsudku městského soudu a rozhodnutí správních orgánů. Městský soud měl rozhodnutí správních orgánů zrušit pro vady řízení, a nikoliv žalobu zamítnout. Ve druhém okruhu námitek dovozoval nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. Správní orgány si neobstaraly dostatek podkladů pro závěr, že stěžovatel nesplnil podmínky pro vydání povolení vykonávat činnost insolvenčního správce. V třetím okruhu námitek brojil proti právnímu posouzení. Podle stěžovatele měl městský soud na základě teleologického výkladu a dalších výkladových metod dovodit, že v daném případě nebylo třeba splnit podmínku podání žádosti nejpozději 6 měsíců od složení zkoušky insolvenčního správce. Městský soud však takto nepostupoval. Podle stěžovatele je v ZIS mezera v právu, kterou je třeba překlenout teleologickou redukcí. V případě nejednoznačnosti právní úpravy bylo třeba postupovat ve prospěch stěžovatele v souladu se zásadou in dubio pro libertate. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby kasační soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. IV. [4] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém setrval na svých právních a skutkových závěrech. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. V. [5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [6] Kasační stížnost není důvodná. [7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval naplněním stížního důvodu dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. [8] Nejvyšší správní soud při posuzování přezkoumatelnosti rozhodnutí vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle § 54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu, např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena.“ Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/200352, vyslovil, že pokud z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/200375, podle něhož lze za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. [9] Současně je ovšem nutné zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/200676, publikované pod č. 1566/2008 Sb. NSS). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán, resp. soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomeneli správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/201245, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/201664). Přehlédnout pak nelze ani fakt, že správní orgány a soudy nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucel