8 As 143/2022 — Nejvyšší správní soud

8 As 143/2022- 44 - text  8 As 143/2022-48 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobkyně: ViP - VINO PARTNER, s. r. o., se sídlem Stolařská 40, Fryšták, zastoupená JUDr. Stanislavem Knotkem, advokátem se sídlem Kvítková 1569/56, Zlín, proti žalovanému: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Květná 504/15, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 4. 2020, čj. SZPI/DD799-22/2019, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2022, čj. 30 A 107/2020-57, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Rozhodnutím Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Brně (dále jen „správní orgán I. stupně“), byla žalobkyně uznána vinnou, že ve své provozovně užila v rámci prodeje alkoholu nekalou obchodní praktiku – klamavé opomenutí. Inspektor správního orgánu I. stupně v roli zákazníka požádal obsluhu provozovny žalobkyně o sudové víno. Navzdory doporučení Ryzlinku rýnského ze strany obsluhy a jeho následného objednání mu však obsluha prodala nápoj Rakvické bílé, který nespadá do kategorie vín, ale mezi tzv. ostatní alkoholické nápoje [§ 21 písm. f) vyhlášky č. 248/2018 Sb., o požadavcích na nápoje, kvasný ocet a droždí (dále jen „vyhláška o požadavcích na nápoje“)]. Neuvedením této podstatné informace žalobkyně podle správního orgánu I. stupně porušila § 4 odst. 4 ve spojení s § 5a odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Správní orgán I. stupně jí proto na základě § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele uložil pokutu ve výši 130 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Toto rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo v odvolacím řízení potvrzeno rozhodnutím žalovaného. [2] Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Krajský soud nejprve konstatoval, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné. [3] K námitce nezákonnosti videozáznamu, který byl tajně pořízen inspektorem, krajský soud uvedl, že profese obsluhy v prodejně umožňuje rozvíjet vztahy s okolním světem i během výkonu práce a nelze tedy jasně odlišit, jaké interakce se zákazníkem lze ještě chápat jako výkon její práce a jaké již tvoří její soukromí život. Vzhledem k veřejné přístupnosti prodejny tam nelze očekávat takovou míru soukromí, jakou lze očekávat např. při důvěrných jednáních v uzavřených prostorách advokátní kanceláře či ve voze taxislužby. Pořízení nahrávky sledovalo legitimní cíl v podobě ochrany spotřebitele a také bylo provedeno přiměřeně, jelikož byla pořízena pouze pro účely výkonu kontroly. Zásah do soukromého života obsluhy byl tedy zanedbatelný. Zároveň případná nepoužitelnost videozáznamu by stejně nezpůsobila nezákonnost napadeného rozhodnutí, jelikož toto rozhodnutí by obstálo i na jiných důkazních prostředcích, jejichž nepoužitelnost žalobkyně nenamítala, např. z protokolu o kontrole. [4] S námitkami žalobkyně, že se v daném případě o nekalou obchodní praktiku nejednalo, krajský soud nesouhlasil a plně odkázal na závěry rozhodnutí žalovaného. Inspektor se podle krajského soudu choval jako průměrný spotřebitel, jestliže se i navzdory všem reklamám a nabídkám na ostatní alkoholické nápoje v provozovně spolehnul na verbální informaci, kterou mu o produktu poskytla obsluha. Po průměrném spotřebiteli nelze požadovat, aby informace od obsluhy kriticky hodnotil a zpochybňoval. Obsluha ani nezmínila, že objednaný Ryzlink vlašský v provozovně vůbec neprodávají. Zároveň nabídka ostatních alkoholických nápojů u průměrného spotřebitele nevylučuje možnost, že by si ve vinotéce mohl zakoupit i sudové víno. [5] Závěrem se krajský soud vypořádal s námitkou nedostatečného odůvodnění výše pokuty. Žalovaný dle krajského soudu dostatečně popsal své úvahy týkající se výše pokuty, veřejného zájmu či způsobu spáchání přestupku. Správní orgán I. stupně nehodnotil žádné polehčující či přitěžující okolnosti. Ostatně žalobkyně ani žádné takové okolnosti netvrdila (§ 39 a § 40 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich). Žalovaný pak výslovně uvedl, že žádné takové okolnosti neshledal. Pokuta 130 000 Kč představuje pouze 2,6 % z maximální možné sazby a již proto ji nelze označit na nepřiměřeně vysokou. Skutečnost, že se jednalo o jednorázové jednání žalobkyně, byla ve výši pokuty zohledněna. Možný likvidační charakter pokuty začala žalobkyně namítat až v řízení u krajského soudu. Správním orgánům nedoložila, z čeho by měl být majetkově likvidační charakter pokuty odvozován, přičemž správní orgány nebyly povinny zjišťovat majetkové poměry žalobkyně z vlastní iniciativy. Krajský soud tak nevyhověl návrhu žalobkyně na moderaci trestu. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti tomuto rozsudku krajského soudu kasační stížnost. [7] V ní a v jejím následném doplnění nejprve namítá, že pořízený videozáznam zasahuje do soukromé sféry obsluhy nedovoleným, rozhodně ne zanedbatelným, způsobem. Tajně pořízený videozáznam je pro účely správního trestání nepoužitelný. Krajský soud zhodnotil veřejnou přístupnost prodejny příliš obecně, jelikož v posuzovaném případě byli v opravdu malé prodejně přítomni pouze dva inspektoři, kteří patřili k sobě a kteří ve vztahu k obsluze vzbuzovali dojem kompliců usilujících o krádež. Situace se tak spíše podobala příkladu taxislužby (rozsudek NSS z 5. 11. 2009, čj. 1 Afs 60/2009-119), který krajský soud uvedl v kontrastu s úvahami o veřejně přístupné provozovně. Takový zásah do soukromé sféry není pro daný účel zákonem výslovně povolen a jeho obecné zmocnění [§ 8 odst. d) zákona č. 255/2012 Sb., kontrolní řád] není s ohledem na základní právo ochrany soukromí dostačující. [8] Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěry krajského soudu ohledně konstatování, že i v případě nepoužitelnosti takového záznamu by správní orgány mohly vycházet i z jiných důkazů. Krajský soud uvádí, že správní orgány vycházely také z protokolu o kontrole. Oba správní orgány však odůvodňují své závěry pouze na základě přepisu konverzace zaznamenané na videozáznamu či odkazem na tento videozáznam. Správní orgány neuvedly, že důkazem o konverzaci mezi obsluhou a inspektorem by měl být protokol o kontrole. Zároveň není pravdou, že by stěžovatelka nerozporovala skutečnosti zaznamenané v protokolu. [9] Dále stěžovatelka odmítá naplnění nekalé obchodní praktiky a tvrdí, že chování inspektora nebylo v souladu s chováním průměrného spotřebitele. Průměrný spotřebitel by nemohl ignorovat všechny dostupné informace vně i uvnitř prodejny, že v provozovně žádná sudová vína prodávána nejsou, a že si tak musí být vědom koupě ostatního alkoholického nápoje. Ignorováním těchto informací nejednal inspektor tak, jak by jednal průměrný spotřebitel. Krajský soud dostatečně neodůvodnil, proč by verbální informaci od obsluhy měl průměrný spotřebitel považovat za určující v porovnání s informacemi poskytovanými spotřebitelům jinak. [10] K výši uložené pokuty stěžovatelka konstatuje, že její přiměřenost nelze vnímat v procentuálním vyjádření k maximální možné pokutě, ale je třeba ji hodnotit jako takovou. Pokuta ve výši 130 000 Kč je neadekvátní k jednomu nákupu a ojedinělému selhání obsluhy. Chráněný veřejný zájem není v tomto případě tak závažný, že by odůvodňoval tak vysokou pokutu. Nedostatečné je i zdůvodnění výše této pokuty. Správní orgán ve svém rozhodnutí tvrdil, že přistoupil k vyhodnocení přitěžujících a polehčujících okolností, ale žádné takové okolnosti neuvedl, což zakládá nepřezkoumatelnost jeho odůvodnění. Krajský soud pak toto neuvedení okolností nesprávně převzal. Správní orgány neuvedly, jaká hodnota pokuty je přiřazena ke každé konkrétní okolnosti věci. [11] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti se závěry stěžovatelky nesouhlasí. Namítá, že neexistuje pravidlo o zákazu tajného pořízení videozáznamu jako důkazu ve správním řízení trestním. Rozsudky, kterých se stěžovatelka dovolává (rozsudky NSS z 5. 11. 2009, čj. 1 Afs 60/2009-119 a z 27. 7. 2021, čj. 3 As 150/2021-65), se buďto týkají předchozího znění kontrolního řádu, který v době rozhodování těchto sporů ještě neobsahoval ustanovení § 8 písm. d) anebo se týkají odlišných skutkových věcí. Pořízení videonahrávky sledovalo legitimní cíl, mělo zákonný podklad, bylo nezbytné a přiměřené. Průběh kontroly byl díky videonahrávce zachycen přesně a nezpochybnitelně. Nezákonnosti pořízení videonahrávky se sice dovolává stěžovatelka, ačkoliv sama tvrdí, že bylo zasaženo do soukromé sféry obsluhy, nikoliv stěžovatelky samotné. Obsluha však proti postupu inspektorů nic nenamítala. [12] K otázce důkazní nouze žalovaný konstatuje, že kontrolní zjištění a obsah kon